Nutno políbiti múzu. Protože je jí smutno. Tedy hlavu lámej. A vůbec se ani nehádej... Stojí za to hlavu lámat, ani trochu váhat.
To chce klídek, to chce pohodu
nikdy není nutno zdrhat přes vodu.
Můza to je víla nežná....i když se to někdy nezdá
Líbej ji, objímej -hlaď...a pak se v tom textu ztrať. 
John Clare: První láska
Dosud nikdy mne nezasáhla láska
tak sladce a znenadání.
Její tvář rozkvetla jako květina sladká,
celé mé srdce pryč ukradla mi...
Škoda, že dnes si už takové romantiky užijeme jen málokdy
Opustila tě múza? Že básně nepíšeš to je hrůza! Nebo taky ne .Jsem tvá myšlenka, tvá múza ? Snad? Kdo ví? Ukáže čas. A tak čas s časem se spojí minulost,přítomnost a budoucnost. Tam u kina ,poli nebo lukách. Na nebi nebo zemi? Ve vzduchu se vše spojí. Když se včely rojí...
Když opustí tě můza...je to čirá hrůza.
To hlavu lámeš zbytečně,vydrž to- tvař se statečně.
Až bude ,,můze,, smutno...
zas políbí tě....bude-li to nutno .
Spletitými stezkami,
si osud cestu klestí.
Nad sůl mám tě rád.
Jsi můj výbuch štěstí.
Přišel jsi...
já nevím odkud , možná bude to náš osud.
Přišel jsi...
já radost mám,nejsem sama - nejsi sám.
Na hotelu s dobrou pověstí,
rezervuji pokoj od šesti.
Dokud se ještě milujeme.
Dokud slyšíme zvony.
Dokud se sami obujeme.
Dokud jsme to my.
Zatáhneme závěsy,vypneme si mobily,
aby v pátek od šesti,byli jsme a nebyli.
Jak cizí je ta žena v zrcadle
proč tváří se tak povadle?
Pryč je měděný odlesk jejich vlasů...
čas ukradl její bledou krásu.
Oči jako uhel, z vlasů těžký uzel ,
stále slýchává ten šepot,
,,ty můj měďáčku,,
když vlasy na polštář rozhodila
to se i noc tenkrát rozsvítila
a vzdechla ,,ty můj miláčku,,
Tvář v zrcadle oči otáčí ...
zvolna mu pohladí líc,
mužské ruce ji obejmou...rozpustí vlasy
jako stříbrný vodopád co celého jej smáčí...
ty moje hvězdičko stříbrná...
co se změnilo....nic.
Tam na kraji meze je jaro ještě studené. Nepřeje mi slunko . Není ani ta láska. Přibyla akorát další vráska...
Měj trpělivost ,té není nikdy dost
až zaťuká ti na okno máj....pak poznáš co je to ráj.
Trpělivost ano to je pro mne zlost...vím že ji není nikdy dost... Daleko do Máje...snad to na mezích brzy roztaje...
Žena je nástroj beze struny,
jen tomu své tóny vydá,
kdo trpělivě ladit umí,
a bez not něžný prstoklad
po celém těle umí hrát.
Tu pohladí, tu tlaku přidá,
mistrně svůj rytmus střídá,
jak starodávné runy
tajemství si její hlídá…( autora neznám)
Zastavím se:Nechybí mi drink,ani cigareta.
Nechybí mi snad,ani mladá léta.
Co mi však chybí,docela dost,
je tvoje .......přítomnost.
Budu tě čekat- já znám tě dost
chybí mi tvoje přítomnost
chybíš mi jako vítr vlasům
chybíš mi jako včely klasům
chybíš mi jako vůně těla
chybíš mi ...napsat jsem to chtěla .
Některé večery
mají do krásy daleko,
člověk pak přemýšlí
a je z toho naměkko.
Nejsou moc příjemné
půlnoční lekce,
že někdo nevidí,
co vidět nechce.
Ale pak pochopí,
jak málo Tě znal,
já za sebe tvrdím,
jsem zas o krok dál...
1
1
1
1
