Probuzená
Tak to zkouším znova,
zatoulat se v čase,
nehlídat dny
a nechat se svést…
Stále jako „Snová“,
propadám se kráse,
společných chvil
i milostných gest.
Tak to zkouším znova,
nebýt jenom kdosi,
nedělat nic,
je chybou, už vím.
Zkusím si vše schovat,
do pár kapek rosy,
než Múzy vzbudí,
ten správný rým.
Tak to zkouším znova,
dotýkat se slovy,
pohladit větou,
tak jak máš rád.
Už ne pouhá snová,
když tvé oči mi poví,…
„Zas hřeješ tam,
kde cítil jsem chlad“.
Ty ne......
Mou Lásku neodsuzuj,vážně-ty ne.
Vždy sám si vinen,že tu hyne......
Já tvoji múzou nebudu.
Dík cynickému osudu,
co připravil mě o iluze.
Pověz to,prosím,další múze.
Čistá láska prý nezahyne-ty tu mou neodsuzuj........
Vážně......Ty ne!
Když jaro už je v plném květu,
přiletěli čápi
zas sledujeme ,
jak za každou krátkou sukní
otáčí se chlapi.
A taky trochu smutní,
že ještě není hic...
to by se holky svlíkly ještě víc. 
Jaro je tu. Řekl čáp a letěl. V cuku letu a léto je tu, řekla vlaštovka a letěla dále. Datel se sojkou na sebe mrkli a vzdechli, podzim je tu. Lesk stříbrné vločky se třpytí, poslední teplé paprsky podzimu,rozpustí ji. A Vrána kráká ,zima je už tady...
Ešusy stojí na stole
k večeři budou fazole.
Srub už nám vyhřály Petry
v noci se přiženou větry.
Jednoduše něco jako záclony nebo zimní bunda 
že chodí už v tričku...
Ach!
Ten jarní vítr!
Ten má tah!
Ne nadarmo se usazuje ženám na řasách
a našeptává líbezné touhy nepokoje.
A co ženy?
Ženy,ty vědí o jarním větru svoje.
Byla jsi barevný motýl,
co střemhlav do srdce mi vlétl.
Bez Tebe citů květ,
by v něm tak krásně nerozkvetl.
Bez Tebe lásky žár,
zůstal by jen plamínek pouhý.
Ty jsi mi dala poznat,
magickou moc veliké touhy.
Pamatuješ ještě na letní lásku?
pamatuješ ,jak do parku jsme večer chodili,
a za ruce se něžně vodili
tys objal mě a řekl miluju tě
byli jsme mladí...
já skoro ještě byla dítě.
Ach, ty sliby ,co jsme si dávali
a dlouho pod okny jsme stávali.
Jak líbali se pod smuteční vrbou...
tys šeptal jsi mi...nikdy nechci druhou.
Pak přešlo léto, smutek vstoupil do her
a čekalo nás hodně těžkých proher...
Když u vlaku jsme se loučili
a věčnou lásku jsme si slíbili.
A odjeli jsme ,a byl to hořký kalih
já na sever a ty zase někam na jih.
Zas psali jsme si horké vyznání. . .
o lásce, víře v další setkání.
Leč člověk míní a čas ten čaruje,
už nešlo o to , jestli miluje,
šlo spíše o to....koho,kdo a proč.
Ty veletoče v každém dopise,
že to tak není ...a jestli zlobí se
Pak přišlo ticho jako v kostele
a komu by se chtělo vstávat z postele...
když víš, že nikdo nenapíše ,
i když... nikdo není rád,
když cítíš z psaní jenom chlad.
Uvěřit tomu lze jen stěží
ty víš.... už tě nemá rád.
A venku právě sněží....
Můžeme se šimrat,
otírat,
dotýkat se,
vnikat,
hladit,
dráždit,
drápat,
mačkat,
tahat,
štípat,
kousat,
třást se-to vše je dovoleno v lásce.
Někdo nemůže,někdo nechce,
mně doteky jdou lehce.
A jsou stále vřelejší,
než ty včerejší.....
1
1
1
2