Až jednou poznáš, co život ti dal,
že čas byl tvůj nepřítel a někdy i král.
Že prstýnek z touhy ti navlékne déšť,
že láska je nádherná a vzpomínky též.
Buď jako dítě a přej si to zas,
a dělej, že nevíš, že vinen je čas.
Voláš mě.
Vůní louky
Hlasem lesa.
Tam nad vrcholky kde padá se a klesá.
Voláš mě.
Trávy šustěním.
Bzukotem včel.
Nikdy se nezměním.
Ale pro tebe.....
pro tebe bych chtěl.
Život běží jak splašený kůň,
co utrhl se z ohrady,
za sebou nechává radost i smutek,
utíká do rajské zahrady.
Chtěla bych ho chytit a zkrotit toho hřebce,
on je však divoký a chytit se nechce.
Mizí za obzorem, prchá mi do dálky,
chci ho navlíknout na nit jak roztrhané korálky.
Až budou všechny navlíklé, uzavřít tu nitku,
jít do letních lučin, natrhat Ti kytku.
Kopretiny žlutobílé sluníčko připomenou,
ale zato chrpy modré, to je nebe nade mnou.
Rudé vlčí máky zamilovanost a lásku hlásají,
potom tu kytku svážu luční travou
a rozběhnu se po kraji.
Budu utíkat vstříc dalším dnům,
vstříc lepší budoucnosti, nesplněným snům.
Život prchá jak vlna v mořském příboji,
je však tak krásný a žít ho za to stojí. 
1