Utichlým krajem podzim šel,
měl babí léto na skráni.
Z vlaku jsem ještě uviděl
šípkové keře na stráni.
Vrby se tiše klonily
nad poukrytým potokem.
Zorané lány mluvily
o klidu mrtvém, hlubokém.
Hluboký klid a vážný klid,
opravdový a skutečný.
A mně se chtělo zachytit
paprsek ještě slunečný.
Do jakých končin šel jsi plát,
do jakých zmizel okrsků?
A jakým hlasem zavolat,
slunečný jarní paprsku?
Nejsem si jistá - Viktor Dyk?
Copak
ten čas
nemá
nic na práci?
Jen si tak
plyne
a
plyne
a
plyne.
A z našeho
utrácí......
Nad hlavou nebe modré
na louce kvetu...daleká,
než někdo zničí, co je dobré...
otrhá, nebo poseká
to je ta "píle" člověka
a jeho činy bodré.
Blůzku naruby obléká
ta bílá kytka kopretina
korálky z hvězd si navléká
sama dnes večer neusíná...
Tak nalejem si sklenku vína
mám ženskou tvář
a nejsem vůbec kopretina. 
Jitro noci zháší svíci.
Rozhazuje sítě.
Rád líbám tě ještě spící.
Miluji tě.
Ta doba s tebou
nasáklá něhou... Hoří tvá slova
velikou lidskou nadějí
a smích a kvítí na tvém lánu
ohýnkem jasným v každém ránu
nám zkřehlou duši zahřejí.
2
1