Každý máme svoji Manon
Nosívala dlouhé vlasy v nich hřebínek z perleti.
Byla křehká,byla něžná,
jak pohádka pro děti.
Chodívala dolů k řece v bílých šatech z atlasu,
byla pane Vítězslave moje-umřít pro krásu.
Prolétla jak létavice,uvízla však v paměti,
vzpomínám si i když matně.....
šak je to půl století.
Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu...
Chtěl jsem si s Tebou zatančit valčík
Chtěl jsem Ti v přítmí verše číst.
Byla nám dána jen krátká chvilka
z románu pouhý jeden list.
Byla jsi křehká,jak vinná sklenka,
byla jsi plachá,jako stín.
Přelude sladký......vidino snová,
čekal jsem kdy Tě uvidím......
3