Sčítám svoje předsevzetí,
tak jak týdny s roky letí.
Stále meně je toho,proč se smát,
asi jsem Tě neměl mít tak rád......
Nepotkali jsme se léta,
zmrzlá růže nerozkvétá.
Zbyla mi jen fotka malá,
kterou jsi mi kdysi dala......
Vzpomínky se tříští,kulhají,
nezůstala holá věta,ze souvětí,
které vzlétá,
kdy jsme spolu snili o ráji......
Vodou ztěžklé olověné nebe, podpíraj vrcholky stromů,
deštivou noční ulicí, znaven se vlečeš domů,
smích a halas kamarádů, ten zůstal tam někde vzadu,
odešel i přítel poslední...
v hlavě ještě rytmus zní,nikdo jej ale neslyší,
jen kroky klapou ulicí...
Jen déšť, déšť, déšť,
padaj slzy, padaj z nebe,
dávaj svoji vláhu stromům,
omývají střechy domům,
naskrz promáčejí tebe.
Smáčí kapky, smáčí tělo, ťukají na tvoje čelo,
tiší bolest v očích pálivou,
V loužích zrcadlí se nebe, uvidíš tam kousek sebe,
střípek duše zahlédneš...
Nelekej se svého nitra, je to jenom duše čistá,
nepodléhej závrati...
Tahle závrať mámí smysly, nemůžeš si být tak jistý,
tohle není peklo, to je klam,
je to velká propast v duši, tvoji známí sotva tuší,
co vše v tobě ukrývá,
spousta smutku, ukřivdění, tohle nikdo neocení,
válčíš s mlýny osudu.
Jako déšť, déšť, déšť,
co stále padá,
mnohá z žen tě měla ráda,
něhu, lásku chtěla dát,
stejný si jak každý z davu,
neděláš si z toho hlavu,
do samoty světu utíkáš...
Jedna z deníku a není moje
Jsme památkové objekty dvacátého století?
Že nic z toho,co tehdy bývalo,už není nebo nelétí?
Avšak láska,polibek,objetí nás chrání dál,
jako když jsem Tě prvně objímal.
No a co!Že jsme dozráli!
Jsme jako památkové objekty dvacátého století,
co žití v lásce nevzdali.
Milujeme něžně,vášnivě,ale vždy hluboce
a pořád umíme natáhnout se pro zakázané ovoce.
1
