V pustém parnu letních dní
východ slunce poslední.
Toho jitra v mysli svět,
vyvstal z hlíny luční květ.
Slepé poupě puklo v jasu,
kdekdo hleděl na tu krásu ..
kopretina kvítek bílý
do vlasů ji vpletou víly.
Listů rovných, šaty z rosy,
vábil k sobě mladé vosy.
s nimi hrál si v listech tráv,
neznal v kraji jiný mrav...
Jednu chvíli lehký vánek
odnes květu kradmý spánek.
Pestrých barev křídel pár
- feniklový otakár
Květina pak vítat směla
pestrost křídel, lehkost těla.
Slýchat příběh z dávných časů..
Než pozbyla svoji krásu...
Motýl zved se z kopretiny
vzlétl najít kvítek jiný.
Do srdce mu tisknout řádky,
které vedou do pohádky.
1
2