Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Básničky všeho druhu

Tatánin dopis Oněginovi.
Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou,
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného? Né již,
v světě ráda již nemohu mít já,
tak si to prozřetelnost žádá,
tak chtějí nebesa.
Jsem tvá!
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti,
tys ten jenž Bohem seslán mi byl,
až do hrobu mě chrániti.
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, ač nezřený,
Tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění,
a nebyl to jen sen, jak zvon!
Jen vstoupil jsi už jsem tě znala,
strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi, toť on!
Och ano, já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala,
za zmatené své duše žal.
Zda tys to přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli,
průzračnou nocí nesl?
Nepostáls tiše na pelestí?
A slova naděje a štěstí,
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: Já zde sama jsem,
a nikdo mi tebe nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
Čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mé číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání
a proto směle svěřuji se vám…

Znám to i v originále, ale to bych se chlubil:-)

Jedné dívce na internetu jsem... ale to už je pryč:-)
Škoda jí a přesto nelituji, že jsem ji poznal:-)

Hm, na něco jsem si vzpomněl:-)