Stříbrný proutek
Se smíchem vytrhlas
mi z chátrající kštice
miligram stříbra, vlas
lichý jak létavice,
jak stopa popela,
která se těžko smývá.
Neschladla docela
a hořce dohořívá.
Necítíš mou zimní srst,
tu přemoudřelou vatu ?
Díky. A boží prst
odstrč až k Araratu !
Tam patří věčný sníh,
tam leží tuhá krusta
na kýlu, na stěžních -
Mou archou jsou tvá ústa.
Zelené plachtoví
tvých víček tmnou mě žene
mezi dva ostrovy,
k zemi nezaslíbené
a dál, až za slunce,
jež protnem v okamžiku,
kdy znovu ke sponce
přisní si Bereniku.
Světelné hodiny,
světelné dny a noci
píšeme dějiny
něhy, svou dizertaci.
Mne čeká pokuta.
A tebe pár slov nutných,
dávno prý nekutá
se stříbro u Hor Kutných ...
1
