Sub urbe - Paul Marie Verlaine
Útlé hřbitovní tisy
v poryvech zimy chvějí se
a na chlad zvykají si.
Žádostiplná vichřice
na křížích z hrobů nových
cvičí podivné stupnice.
Jak ti, co šetří slovy,
však příval pláče nekrotí,
synové, matky a vdovy
procházejí tu zákoutí,
kde smutek – v rytmu volném –
dá nářku z hlubin vyplouti.
Země naříká bolem
pod kroky, které blátem jdou,
co mlhy bloudí kolem.
Jak srdce krutou výčitkou
tak trpíte teď zimou,
jíž se ti mrtví nevyhnou.
Ti mrtví, krytí hlínou
a vydáni zlým samotám!
Zapomnění? Čí vinou?
Kéž jaro přijde brzy k nám
a slunce plné něhy
a zpívající ptačí klan!
Kéž protrhnou se břehy
řek, polí, zahrad kvetoucích
a zmizí zimní sněhy.
A kéž nám z výšin nebeských
snáší své vůně vánek,
jimiž v dobách dobrých i zlých
ulehčíme vám spánek.
1
2
