Tenhle vztah mi nesed
potřebuju reset
trosky něčím zakrejt
a emoční upgrade.
Zahrada pustá,chladem strnulá.
Dva přízraky zvou stíny z minula.
Vzpomínáš,na to dávné opojení?
Proč vzpomínat si na to,co už není?
Zdali tě ještě srdce zabolí,
slyšíš-li mé jméno?
Nikoli.
Ach,tolik blaha nikdo nevysloví,
když jsme se líbávali!
Možná,kdo ví!
Nebe se skvělo,rostla naděje.
Je po naději,nebe temné je!
Rytířky,královny,bohyně,nymfy a múzy.
Ani šik vojáků,věrně na stráži stojící,
nezvládne s ladností,jemností,
co žena milující.
S úsměvem a vytrvale,
poradí si s životem
téměř vždy dokonale.
A tak mi dovolte,mi drazí a milí,
vzdát hold všem Matkám,
právě v tuto chvíli.
Krásný svátek.
Přijmi díky, milý Zdenku
za krásné přání... 
já zvedám na zdraví, vína sklenku
na každé další svítání... 
Jak mnohé noci vydrží,
bez měsíce a hvězd,
tak my musíme vydržet......
své odloučení snést.
Potkal jsem anděla,oči měl plné bolu.
Potkal jsem anděla a mluvili jsme spolu.
Možná vás zajímá,co mi ten anděl říkal.
Že když jdu životem,
abych tak nepospíchal......
Já prolétla jsem životem,
ani nevím jak
můj anděl si pak stěžoval,
že přece není pták,
unaven seděl u postele
a tiše rozjímal...
zač trestá ho ten ,,nejvyšší,
Proč zrovna tohle ,,tele,, ?)))
Na holubičím pírku,
oblohou posílá větřík,
svou básnickou sbírku.
Něžné veršíky,
dívky jich mají plné košíky.
Ach!
Krásně se čtou při hvězdách.
Kvetou....
kopretiny na louce rozevřely okvětní lístky
už kvetou...
bíle září vzhůru k nebi a mávají slunci
zase kvetou...
tak....vítej léto, vlahé letní večery a letní lásky
Tolikrát zatracovaná,tolikrát chtěná,
jednou opěvovaná,jednou němá.
Láska!
Pořád horké téma.
V jednom kuse,jak pavouček pro štěstí,
jak horký brambor v puse.
Tolikrát zatracovaná,tolikrát chtěná,
jednou opěvovaná,jednou němá.
Láska!
Pořád horké téma.
Kdo snídá špek a tlustě si ho krájí,
kdo pořád slídí a nic nechce najít,
kdo usne jenom když má v dlani minci,
kdo z hlavy má jen stojan na čepici,
přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat.
Kdo za dvě zlatky vyměnil by duši,
kdo hlavu má jen na nošení uší
a přitom v nebi chtěl by housle hrát,
ten bude v pekle bubnovat......
Představa Něhy – Antonín Sova
Vzduch něžný tak byl a jemný,
že vůněmi hladil, že vláh’
dech jeho hluboký, zemný,
květ v slunci hřál na lipách.
Mně zdálo se, něhou se dusím
a láskou že musím mřít.
Že na tebe myslit musím
a jasně tě před sebou zřít.
A z hudby, již slyším zvučet,
se spřádá již tvoje tvář
a z květů, jež počly pučet,
vlá s bílého čela ti šlář,
a z pramenu, jenž tu stékal
tenounce nad travný klas,
se hovor ztajený smekal
a já v něm tvůj slyšel hlas.
A něha vše zalila vroucí,
je štěstím a závratí.
Já, k vrcholu života jdoucí,
to cítím zavátí,
jde představou po mém boku
neslyšně po květech,
ji ve větru slyším a toku,
zřím v stínů přeletech.
Lásko
Už zase kvete máj,kreslí srdíčka
a pouští je v širý kraj.
Lásko
Něžně si se mnou hraj,
mé srdce je otevřené po okraj.
Lásko
Nikdo mě lépe nehýčká.....
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání,
ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Jaroslav Seifert
I nekonečný svět,nám závidí potají.
Lesk,který daváš mi,
třpyt,který dávám Ti.
Z veršů a ryzích vět,
do srdce padají,
zářící diamanty.....
Dávám ti ze sebe . . .
tak jako dáváš mi ty...
trochu radosti,
špetku mladosti
a srdce půl
hrstičku lásky
života sůl....
Lásko
Jsi motýlím pohybem křídel v mé duši.
Lehounkým zašimráním....
Jsi vším,co mně tak sluší.
Jsi moje bezpečí i nebezpečí.
Jsi mými bylinkami,co mě léčí.
Zelenou touhou jarní trávy,
mým životem,co vše dovypráví.
Lásko
1
2
