Obsah příspěvku byl smazán.
Ryby, ryby, raci, raci,
chceš další práci?
U mlýna klokotá voda,
nedopadá na lopatky, jaká škoda,
ve mlýně se domlelo,
mlynář prý teď radši pomelo,
ryby prohání se ve strouze,
nechytíš je rukou pouze,
raci po písčitém dně šlapou,
musíš zadupat u dveří patou,
tam je klíček tam je skrýš,
mlynáře z nenadání vyrušíš,
co naplat bude se mlít,
musí taky z něčeho žít
a tak voda zas na lopatky padá,
naději ti to dává,
že rány a škrábance na duši a srdci odnese
a lepší zítřek přinese.
Obsah příspěvku byl smazán.
Řekni mi básní, co cítíš v duši
ať můžu se zasnít tak, jak se sluší.
Řekni mi veršem, po čem toužíš
v básních si nelžem, snít si zasloužíš.
Řekni mi všechno, co srdce Tvé
šeptem ti sděluje z hlubiny své.
Jen chvíli malou máme čas
poznat všechno to, co je v nás
jen chvíli malou tady jsme
a všude nás to láká a zve.
Jen chvíli malou můžem milovat
a na všechno se nechat nalákat,
jen chvíli malou máme dost sil
aby silný člověk z nás jednou byl.
Jen chvíli malou můžem si přát
všechno to, co bychom chtěli znát
jen chvíli malou trvá život náš
než ho nadobro zpátky odevzdáš.
Tak si ho užij a nebraň se víc
protože pak už nebude nic.
Někdy se čas jakoby zastaví
před zvláštní úkoly nás najednou postaví
není cesty jiné, musíme tím projít
všechno si vyzkoušet a staré rány zhojit.
Jedině tak se dostaneme dál
může z nás klidně být mudrc i král
ty cesty ztracené pojednou se objeví
touha po nich vykročit v nás se projeví.
To jsou ty zlomy, co v životě nastanou
na jinou kolej nás tím pádem dostanou
nový smysl života nám tímto dají
věci se začnou dít tak, jak správně mají.
No .. taky jsem si říkala, když jsem to v deníku našla. A to jsem ji složila v roce 2016.
Obsah příspěvku byl smazán.
Já zábrany porušil,
do dveří jsem bušil.
Ty jsi mi však neotevřela,
dovnitř jsi mě vpustit nechtěla.
Tak já tu teď v dešti stojím,
o tebe se tuze bojím.
Co přinese mi okamžik příští?
Kapky se o zem tříští.
Stékají mi po tváři,
tvé srdce již nezáří.
Již není vidět jeho svit,
já nevím, má cenu ještě žít?
K čemu tohle všecko,
chováš se jak děcko.
Jako děcko rozmazlené,
kaluže už jsou zelené.
V nich života je víc než v tobě,
já nehodlám tě držet v této době.
Ty zavřená jsi stále za dveřmi
a nade mnou to stále hřmí.
Bouřka nepřestává,
kytka v rukou mi uvadá.
Vadne tak, jak naděje se vytrácí,
nemám tu co na práci..
Jen tu stojím před zavřenými dveřmi
a čekám až opět silně zahřmí.
Snad pak konečně povolíš,
snad mi vstoupit dovolíš.
Mám jen malou naději,
že otevřeš mi později.
Že tu smáčen deštěm jsem,
čekám, čekám na lásky sen.
Sen lásky, sen porozumění,
je to jen mé domnění.
Stále doufám, že mi otevřeš,
jsem promočený na kost, to neřeš.
Raději mi otevři,
jsem ten, co se ti tu dvoří.
Alespoň pootevři okno a vykoukni ven,
uslyšíš můj velký sten.
Sténám, již jsem prochladl,
na kolena před tebou padl.
Prosím, čekám, má naděje se vytrácí,
nejsem sám, kdo v dešti se tu potácí.
Jsou tu se mnou i mí andělé,
vím, dneska není neděle.
Ale co na tom, že není,
oni mi pomáhají při mém dvoření.
Dávají mi do života rady,
aby jsme se k tobě neobrátil zády.
Ty jsi ta, co tohle všechno zná,
mé srdce ti všechno vynahradí, dá.
Dávám ti celé své srdce a ani o píď míň,
tak otevři dveře a řekni aspoň promiň.
Doufám stále, že mi otevřeš,
že na mě a mé anděly nezanevřeš.
Doufám, stojím tu v dešti,
přemítám, jaký okamžik bude ten příští.
Stále klepu na dveře,
dívám se kouskem okna v mezeře.
Zahlíd jsem tě, ty spíš,
o tom, co tu dělám vůbec netušíš.
Tak tě tedy nechám v klidu spát
a přeji si, aby se ti o mě mohlo něco zdát.
Odcházím, kytku nechávám ti u dveří,
má mysl tomu stále ještě nevěří.
Vzdal jsem se té touhy býti s tebou,
promočené nohy mě až do kostí zebou.
Odcházím, je mi smutno,
čekat v dešti vůbec nebylo nutno.
Je mi však už veseleji,
že vím, že sny tě hřejí.
Že jsi mi neotevřela je proto, že spíš,
že svůj lásky sen si sníš.
Odcházím, brouzdám se kalužemi,
co na tom, že se všichni čerti žení.
Brouzdám se tou blátivou cestou
a přemýšlím, že pak budeš mou nevěstou,
že až se vzbudíš a dveře otevřeš,
nalezneš můj vzkaz, teď to neřeš.
Neřeš to, jen jsem tu byl,
abych si s tebou promluvil.
Že mé srdce bylo celé ztrápené,
mé myšlenky na tebe byly neměnné.
Stál jsem tam a doufal,
marně jsem si při tom zoufal.
Teď je však vše jinak,
kytka zvadla, stal se z ní drak.
Drak, co plamenem vše sežehne
a mé srdce k tobě stále láskou žhne.
Teď, když si to tak promítám zpět,
chtěl jsem ti říct pár milých vět.
Pár slov něžných, slov lásky,
aby se ti nedělaly vrásky.
Pár těch slov něžných,
chtěl jsem si povídat i o věcech běžných,
jaký jsi měla den,
ale ty teď sníš svůj sen.
Tak tě nechám v klidu spát,
mělo se stát to, co se mělo stát.
Posléze ti budu na kytaru hrát
a ty se pak se mnou budeš krásně smát.
22.5.2014
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Obsah příspěvku byl smazán.
Diskutníci do háje jdou,
pojď ty tam a ty se mnou...
nevíme kam se vrtneme,
koho sebou vezmeme
čas ten rány diskutníků zahojí,
ale bůhví, kde se to zas pohnojí...
p.s. tichá vzpomínka na zanikající server...
Tak už je v tom háji
občas bylo tam i jako v ráji
avšak časy jsou to minulé
a každým dnem budou blednout jako bledule.
Dál básnit můžem tady
vysadit veršů sady
zvlášť když v této době nic moc nemůžem
a proto si fantazií pomůžem.
V elektronickém nebi je,
třeba se tam poměje,
je v nebi netovém,
na uživatele hladovém.
Nový čas nám teď plyne,
spousta lidí se sem šine,
noví uživatelé do těchto vod kráčí,
snad se jim tu hezky páčí.
Snad i tobě Ginuško,
ty moje beruško 
Uvidíme, jestli tu vůbec zakotví
to stejně jen Bůh ví,
já se jen vracela zpátky
těmi otevřenými zadními vrátky
které jsem si tady nechala,
když jsem předtím odtud prchala.
1
