Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Opravdová kočka na kolech
Výběr není příliš velký. Kočka cestuje buďto:

1. v bedně,

nebo

2. v hrůze.

Je s podivem, že psi dokáží ujet autem libovolnou vzdálenost a po příjezdu na míso zvesela vyskočit z vozu, jako vždy připravení zvedat tlapky, slintat, hrabat, kousat malé děti a vůbec dělat všechno, co dělá psa psem, zatímco pro kočky je cestování značně vyčerpávající.
Poslední výzkumy však ukazují, že určité malé procento Opravdových koček má jízdu autem docela rádo, ovšem jen tehdy, splňuje-li beze zbytku jejich požadavky. Jedna z našich koček se ve voze cítila jako doma, jakmile mohla sedět řidiči na rameni a sledovat silnici před sebou, což je zřejmě proti předpisům(.
Zvířata volně pobíhající po autě nejsou nikdy to pravé ořechové. Nejhorší jsou obvykle kozy, ale dokud nezjistíte, že máte pod brzdovým pedálem zakleslou želvu, nevíte, co je to opravdový strach, ani co vlastně znamená "klidné stáří".
Ukázkový příklad trampot provázejících cestování s kočkou poskytli naši přátelé, kteří se při stěhování do jiného města rozhodli vzít s sebou kočku.
Stalo se to na poslední cestě - znáte to: necháte klíč u sousedů, slíbíte jim, že zůstanete ve styku, vykopete několik oblíbených rostlin a konečně vyjedete s autem plným věcí, které stěhováci odmítli naložit, jako děti, různé nádobí a kočka.
Všechno se zdálo být v pořádku, protože co se kočky týkalo, bylo auto jenom soubor zajímavých míst ke spaní na kolečkách, a tak zvesela vyjeli na dálnici, dovedete si to představit, takové to "Mamí už tam budeme?" - "Ne, miláčku, tobě není špatně, tobě se nechce blinkat" apod.
A pak zastavili v motorestu.
Zbytek příběhu už jistě dokážete uhodnout sami. Pro ty, kdo si ještě nejsou jistí, to vypovím po lopatě:
Na kočku zapomněli. Vystoupili, nakrmili se, nasedli, ujeli dalších sto padesát kilometrů, zdrávi dojeli, začali vybalovat, kočka nikde. Musela vyskočit z auta, zatímco jedli.
Je půlnoc, na opuštěné parkoviště motorestu se vřítí automobil, z něhož se vypotácí muž na prahu hysterie s plastikovou miskou a lžící, pobíhá kolem vozu, přičemž se snaží vypadat co nejnenápadněji, buší do misky lžící a přiškrceným falzetem volá "Micinko!" (tehdy ještě nebyl registrovaným členem Kampaně; kdyby jím byl, nenechal by se takovou situací zaskočit a svou kočku by prozíravě pojmenoval Huš! nebo Fuj!).
Uběhne hodina. U nejméně nepříjemné servírky v motorestu nechá telefonní číslo, vyrazí na cestu k domovu, před očima obraz Micinky zalisované do asfaltu...
Kočka ho nechá podusit až do chvíle, kdy už jsou skoro doma; tehdy vyleze na zadní sedadlo a začne se dožadovat potravy. V přecpaném obstarožním vozidle si totiž našla cestičku přes opěradla do kufru, kde se pohodlně uvelebila za rezervou. Přesně, jak jste předpokládali.

Kampaň za Opravdové kočky vám doporučuje jednoduchý způsob, jak celý problém stěhováním koček snadno a rychle vyřešit. Jednou provždy se zbavíte veškerého toho skrývání se pod postelí, podezíravého vykukování ze zadních dveří a raněných pohledů.
Víte, věc se má tak, že normální Opravdová kočka se neváže ani tak na lidi, jako na zaběhané zvyklosti a prostředí. Dneska je v módě obdivně slintat nad ženami nebo muži, kteří se raději vzdají slibné kariéry, aby mohli svého partnera následovat až na konec světa, a nikoho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že rodinná kočka strávila roky vyhledáváním ideálních míst ke spaní, tras pro toulání atd. Lidské bytosti v jejím okolí jsou pouhé dary Matky Přírody sloužící k otvírání ledniček a plechovek. Jistěže, kočce mohou přirůst k srdci. I vám můžou přirůst k srdci pantofle, když už jsme u toho; jinak je mnohem snadnější zvyknout si na nové dvounohé tvory než na nové spací koutky.
Zkrátka, Kampaň za Opravdové kočky má za to, že stěhujete-li se, to nejlepší, co můžete pro svou kočku udělat, je nechat ji na míst, kde stráví přesně 0,003 vteřiny smutku, načež se trochu stydlivě přilepí na paty novým nájemníkům.
A co se týče vás, náhle osamělých milovníků koček, nezoufejte - během několika dní se u vašich nových dveří objeví i nová kočka. Domníváme se, že je musí posílat nějaká agentura.

Opravdová kočka a jiná zvířata

Pamatujte, že kočka instinktivně dělí fauna na:

1. to, co ji může sežrat,
2. to, co může sežrat sama,
3. to, co může sežrat sama, ale bude toho okamžitě litovat,

a 4. jiné kočky.

Přitom můžeme očekávat, že ji nijak nevyvedou z míry:

1. pokrmy na bidýlkách
2. pokrmy v klecích (tzv. Zpěvné Menu),
3. potrhlé, roztřesené pokrmy v kotcích, které mohou být v nejhorším případě donuceny zúčastnit se společně s Opravdovou kočkou, dvěma panenkami a plyšovým medvídkem čajového dýchánku na dvorku, na němž se podává voda z kaluže a suchary z popelnice,
4. jiné opeřené pokrmy, které někdo laskavý lákána dvorek na drobečky,
5. pokrmy v jezírkách, bazéncích a akváriích,
6. takové ty hnusné velké štěkající věci,
7. různé.

Člověk se až někdy diví, že si dokážou uchovat zdravý rozum. Ve skutečnosti - jak ví každý majitel Opravdové kočky - překonávají nesnáze způsobené čímkoli z výše uvedeného přehledu tím, že předstírají, že problém neexistuje. Úplně jako my.
Jediné domácí zvíře, které jsem kdy viděl vyvést Opravdovou kočku z konceptu, byla želva. Možné je to tím, že kočce dělá potíže smířit se s faktem, že želva je také zvíře, které jenom vypadá jako nějaká zahradní dekorace, která se bůhvíproč najednou začala pohybovat.
V té době ještě nebylo zvykem cpát želvy do beden, aby přežily zimu - dneska ž nikdo želvy nepěstuje a proslýchá se, že ty staré stojí strašné peníze. Ta naše obyčejně zimu prospala před krbem a probouzela se jen obden, aby si snědla kousek zeleného salátu. Mírumilovné, nerušeně žijící zvíře; to ovšem nemohlo nadchnout Opravdovou kočku, která shledala, že želvu nemůže nijak postrašit. Želvy neznají slovo "strach" - a po pravdě řečeno, ani žádné jiné slovo. Jistě, rozum jim velí zmizet pod krunýřem, jakmile se někde něco šustne, avšak kočka ležící u ohně je pro n pouze hromádka kožešiny, pod niž je příjemné se zavrtat. Přikradou se k ní plíživým krokem (želvy to ani jinak neumějí) a kočka si uvědomí, že je něco v nepořádku, teprve když ji okraj krunýře začne zvedat ze země. Kočka uraženě odkráčí, posadí se do kouta a tváří se ustaraně. Další fáze je, když želvě zachutná žrádlo pro kočky; v takovém případě se Opravdová kočka trpně posadí vedle želvy, která se zoufale zmítá na zádech, a zhluboka si povzdechne.

Opravdová kočka a zahrádkář
Hrášek, salát, česnek, rajčata... to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře.
Kameny, rákosky, drátěné pletivo a nášlapné miny, to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře, který zároveň vlastní Opravdovou kočku.
Jistě, zahrádku můžete obdělávat, i když se to kolem hemží Opravdovými kočkami, avšak v takovém případě je na místě zvýšená bdělost. Jak poznamenal jeden zoufalý Opravdový zahrádkář(, "Nejde jenom o to, co udělají, ale taky o to, co udělají potom". Představte si třeba pečlivě uhrabané kuželovité hromádky, z nichž tragicky vyčuhují žlutavé zbytky čehosi, co měly být fazole.
O hliněné balistické střele jsme se již zmiňovali. Mezi další možné způsoby ochrany patří:

1. Věci, které rachotí, bouchají, bzučí a vrčí

Podívejte, takovéhle serepetičky už nikoho nepolekají. Snad jedině krtky. Mimochodem, když jsme u toho, od doby, co jsme si tyhle krámy rozestavili na zahradě, jsme tam krtka neměli. Vlastně jsme ho tam neměli ani nikdy předtím.

2. Drátěné bludiště

Opravdová kočka ho snadno překročí.

3. Chemické zbraně, včetně Odstrašujících kuliček, Děsivého prášku a podobných nesmyslů

Protože, sotva jsme něco z toho rozsypali po zahradě, začalo lít jako z konve, nevíme, jestli tyto přípravky účinkují. Víme jenom, že jejich používání v nás vyvolávalo značně rozporné pocity; dodnes se domníváme, že jsou zakázány nějakou mezinárodní smlouvou, o které se niko neobtěžoval nás informovat.
Vtip je v tom, že touha kočky proniknout na vaši píď půdy je mnohonásobně větší, než vaše touha jí v tom zabránit. Příroda je mocná čarodějka a tím pádem nás napadá

4. Velká role drátěného pletiva

Nejlepší přítel zahrádkáře. "Uvidíte, jak protáhnou obličeje, až narazí na neproniknutelnou stěnu chránící vaše semínka", praví reklamy.
Pletivem můžete obtočit jak fazole a rajčata, atak i cennější ovocné stromy. Nevýhody tohoto přístupu jsou a) zahrada vypadá jako vojenský tábor, b) pletivo má tendenci plést se pod nohy a trhat šaty, a c) rostliny pletivem prorůstají. Třeba u cibulí to tak moc nevadí, jenže u brambor jsme plot nechali příliš dlouho a nakonec jsme je museli vykopávat v jednolitém bloku.
Jestliže jsou pro vás tyto nevýhody rozhodující, zkuste

5. Prak

Ovšem my takoví nejsme(.

Opravdová kočka a děti
Ach, to bude krásné, jak budou spolu vyrůstat.
Inu, ne tak docela. Než takové obyčejné dítě přestane vypadat jako Winston Churchill, kotě už dávno vyrostlo a pokud jste nepodnikli Patřičné kroky, má i svou vlastní rodinu. Dětí je vždycky všude plno, koček také, a vám pomalu nezbyde, než si postavit jiný dům na opačném konci města.
Opravdové kotě v Opravdové domácnosti s potomstvem může očekávat, že bude:

1. Popotahováno.
2. Popostrkováno.
3. Uvězněno v Barbiině domečku společně s Barbie, Kenem oblečeným do Barbiiných šatů(, jednorukým plyšovým medvídkem, strašlivým Protoplastikoidem s laserovým dělem a "Mým malým poníkem".
4. Krmeno naprosto nevhodnou stravou. Do této kategorie můžeme zařadit hrášek, mazlavé růžové žužu a krabici Kočičích pochoutek nacpano do kočky během tří minut.
5. Oblékáno do naprosto nevhodných úborů (viz Cindy, Barbie, medvídek aj.)
6. Přenášeno na ruce prostrčené pod břichem, takže na obou stranách se bimbají velké kusy kočky. (Je s podivem, že většina koček proti tomu nic nenamítá, dokonce ani tlustí vykastrovaní kocouři. Asi půjde o stejný případ jako u jednorožců - s těmi vyjdou jenom mladé panny. My ostatní potřebujeme pár stehů.)

Obecně není pravda, že zvířecí a lidská mláďata spolu automaticky musí vycházet dobře. Spíše jde o to, že zvířecí mláďata ještě nejsou dostatečně zkušená na to, aby věděla, co mohou čekat.
Radši se držte štěňat. Štěňata jsou prakticky dětivzdorná.

Kočky, o které jsme přišli
Jak jsme již naznačili, člověk se v průběhu staletí snažil překonat některé své nedostatky - svou neschopnost uštvat srnce, vytáhnout z nory jezevce, nakusovat zlodějům zadky, tahat hlubokým alpským sněhem soudky s rumem apod. - tím, že si vždy vychoval psí plemeno, které dnou činnost provádělo za něj. Pes tudíž fungoval jako plastelína, která je stále po ruce a kterou je možné natahovat do délky nebo stlačovat do šířky podle potřeby.
Vzhledem k tomu, že ani nejvyšší vědecké kruhy dnes nijak neprotestují proti spekulacím, jak mohly věci vypadat, kdyby se historie vyvíjela jinak, začalo se výzkumné oddělení Kampaně za Opravdové kočky zabývat otázkou, co by se stalo, kdyby člověk neměl k dispozici psy.
Představme si třeba, že vypukl strašlivý mor, nebo že psi byli zlikvidování několikami ničivými, přesně mířenými dopady meteoritů už někdy v Mladším Obscénu. Z toho je možné odvodit několik do dnešní doby neznámých šlechtitelským pokusů. A přeskočíme-li do žhavé současnosti, mohli bychom vidět následující:

Buločka: Vypěstována už ve 14. století pro účely zabíjení býků. Její nasazení se však nesetkalo se zvláštním úspěchem a vedlo téměř okamžitě k vyhynutí celé rasy, protože buločka nedokázala tváří v tvář rozzuřenému býkovi překonat přirozený instinkt skočit po něm, popadnout ho do pracky, vyhodit ho do vzduchu, sebrat atd.

Špicmina: Velmi oblíbená kočka pytláků, protože v sobě kombinuje dobré vlastnosti pekingských čičin, buloček a vůbec všeho, co šlo zrovna kolem a včas neuteklo. Špicmina, vzhledem připomínající podvraťáka, je známa svou inteligencí a vychytralostí. Je dokonce tak inteligentní a vychytralá, že ji těžko donutíte, aby vůbec něco dělala. Kupříkladu jejím oblíbeným způsobem chytání králíků je poslat jim anonymní zprávu složenou z písmen vystřižených z novin a obsahující nabídku, které nemohou odolat.

Kočka prince Charlese: Všeobecně známá rasa, snadno rozeznatelná podle dlouhého čenichu a velkých uší.

Pekingská čičina: Nejmenší kočka na světě. Pekingské čičiny byly původně vyšlechtěny na dvoře císařské dynastie Šung-u-hse a mezi evropské pěstitele se dostaly až začátkem 17. století. Zpočátku představovaly jen živou hračku urozených dam, avšak brzy se zjistilo, že mohou být i užitečné, protože jsou stejně velké jako myši, takže mohou pronikat do myších děr a pobíjet tyto hlodavce přímo v jejich úkrytu.
Hony na myši pomocí vycvičených pekingských čičin se staly na krátkou dobu oblíbeným sportem vyšší společnosti; tato zábava však přinesla dlouhodobé problémy, jelikož inteligentní pekingské čičiny si v děrách uvědomily, že po vybití myší mají zámecké zdi jenom pro sebe a že tedy není nutné ani rozumné vylézat ven.
V některých částech země ještě dnes znepříjemňují život místním obyvatelům nejen kradením potravin, ale také předením, které zvláště v noci znemožňuje hostům spánek.

Koktail: Kočka vyšlechtěná především k tomu, aby bojovala s jinými kočkami. Díky a zatím nevysvětlenému výskytu lamarckovské dědičnosti přišel koktail o uši už v 16. století, o ocas - na který se mohli protivníci pověsit - ve století sedmnáctém a později i o všechny chlupy, přičemž se jeho zuby a drápy prodloužily a zesílily. Obyčejná kočka, která narazí na koktaila, by mohla stejně dobře narazit na roztočenou vrtuli. Koktail se dobře hodí k dětem.

Labradorská retriverka: Často ji vidíme na zadních sedadlech aut řízených osobami oblečenými do zelených kalhot a takových těch kazajek, co vypadají, jako by je ušili z proležené matrace. Jako lovecká kočka si labradorská retriverka získala uznání za to, jak dokáže uštvat zvěř, pustit ji, znovu ji uštvat, chvíli po ní skákat a pak z ní půlku přinést pánovi.

Jezevčíča hrubosrstá: Milé domácí zvíře, často přezdívané "salámová kočka". Je velice oblíbena zvláště v domácnostech, kde si nemohou dovolit těsnění pode dveřmi. Také je to jediná kočka, která se vám dokáže otírat o přední i zadní stranu nohou zároveň.

Micamut čili Kočka aljašská: Často jej používají líní Eskymáci, lovci, horalé apod. Za chladného počasí odmítá vycházet ven.

Kočka svatého Bednarda: Mnohý vyčerpaný turista napůl zahrabaný ve sněhu se dokázal vyhrabat a zahřát pouhým vztekem, když spatřil, jak se dvacet metrů od něj tato kočka stáčí do klubíčka a klidně usíná. Její pěstování se nikdy nesetkalo s velkým úspěchem, protože filozofie tohoto chovu vycházela z přirozeného kočičího smyslu pro milosrdenství a ochotu pomoci bližnímu...

Dobrmačka: Toto plemeno vzniklo na americkém Jihu, kde se používalo ke stopování uprchlých otroků a trestanců, kteří mohli skutečně mluvit o štěstí, protože i když má dobrmačka vynikající čich, neví co s ním.

Německý ovčičák: Na ovce nikdy moc nebyl, avšak na druhé straně je milován policejními sbory na celém světě. Přirozená touha koček otírat se o lidi vedla u tohoto 150 kg těžkého plemene k touze vyrážet dveře a porážet lidi na podlahu, kde na ně mohli ovčičáci bez problému slintat.
(Nejslavnějším německým ovčičákem byla filmová hvězda RinČinČin, který krátce zazářil na filmovém nebi ve 40. letech. Jakmile se v jeho blízkosti vyskytly mosty, které se řítily do propasti těsně před jedoucími vlaky, hořící několikapatrové sirotčince nebo lidé, kteří se ztratili ve starých uranových dolech, RinČinČin neváhal, sebral se a šel si najít něco k jídlu. Ovšem velmi fotogenicky.)

Budoucnost Opravdové kočky
je, pokud jsme připraveni přijmout Schrödingerovu teorii, růžová. Zdá se, že poslední člověk na Zemi jednou vyhlédne ze svého protiatomového bunkru a uvidí před sebou kočku, jak netrpělivě čeká, až se otevře lednička.
Na teoriích ovšem tak úplně nezáleží. Opravdové kočky si na svém přežití dávají velmi záležet a podařilo se jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jiné zvíře dostává žrádlo ne proto, že by bylo užitečné, hlídalo dům nebo zpívalo, ale čistě proto,ž e kdy se nažere, tváří se spokojeně? A přede. Předení je hrozně důležité, tím to kočka vždycky vyhraje na celé čáře. Díky předení je člověk ochoten zapomenout i na Věci pod postelí, občasný zápach nebo zoufalé kvičení ve čtyři hodiny ráno. Jiní tvorové se snažili o velké zuby, dlouhé nohy nebo rychlé mozky, kdežto kočkám dokonale stačil zvuk, který oznamuje celému světu, že jsou šťastné a spokojené. Čekali byste, že předení by mělo kočkám vadit v boji o přežití, kterému se říká přirozený vývoj; místo toho zajistilo kočkám mnohem lepší zacházení, než jaké mohla a může očekávat většina jiných zvířat, máme-li na paměti historii nešťastných přehmatů lidstva ve vztahu k okolním tvorům. Kočky se naučily, jak se vyvíjet v prostředí vytvořeném přírodou, nicméně ovládaném lidmi, a naučily se to sakra dobře. Předení znamená "když budu šťastná já, budeš ty taky". Reklamním agenturám trvalo celá staletí, než tuto prostou pravdu pochopily, a když se jim to konečně povedlo, prodaly nesmírné množství plyšových hraček.
To se tedy musí Opravdovým kočkám nechat.
A když jim to nenecháte, počkají, až se otočíte zády, a stejně si to vezmou samy.
Každopádně je hezké představovat si, že pokud se budoucnost ukáže být lepší, než jak ji lidé dnes předpovídají - t. j., pokud bude vůbec nějaká budoucnost, že za nějakých sto let ode dneška, mezi válci koulemi nějaké vesmírné kolonie, budou báječní, aktivní lidé s odvážným pohledem v očích (ti, co vědí, jak dolovat železo z asteroidů a tak) pořád postávat před svými biomoduly a bušit lžícemi do plastikových talířů.
A volat "Huš!" nebo "Fuj!", pokud jim zbude aspoň špetka zdravého rozumu.