Dívala jsem se na mršinu, která teprve před chvílí dodýchala. Před několika nekonečnými vteřinami přestalo bít její srdce. Teď už jen ležela. Tichá, nehybná a klidná. Ale právě ten klid mě znepokojoval. Mršina vypadala mrtvě, jak už tak mršiny obvykle vypadají a nebyla jsem si jistá, zda mohou vypadat záludně. Tahle tak namouduši vypadala. Že se z ničeho nic ze svého mrtvého poklidu vymrští a znovu se mě zmocní.
„Ty jsi ještě tu?“ ozvalo se za mnou.
Nečekala jsem ,že by tu mohl být ještě někdo jiný. Spíš zvědavost, než leknutí mě přinutila se otočit.
„Ty jsi tady?“ vyjevila jsem se místo přivítání. Zmocnila se mě čistá, nefalšovaná radost. Taková, jakou jsem nikdy předtím nezažila.
„A kde bych měl být. Co bych to byl za přítele, kdybych tě v takové chvíli nechal samotnou.“
Pohodil hlavou směrem k mršině.
„Tak jsi to nakonec dokázala,“ pravil uznale. V tom uznání jsem zaregistrovala špetku smutku, ale opravdu jen docela maličkou.
Usmívala jsem se od ucha k uchu. I on se začal usmívat. Tolik mi chyběl. Vzal mě za ruku.
„Tak pojď, už tě to nemusí zajímat. Je to mrtvé.“
„Opravdu?“ zaváhala jsem. „Chci říct opravdu je to mrtvé? Pořád vypadá tak...“
„To je dobrý. Takhle to vypadá vždycky. Chce to v tobě vzbudit jen výčitky svědomí, nic víc.“
Žasla jsem.
„Jak by to mohlo něco chtít, když je to mrtvé?“
