Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 30939x
Příspěvků:
171

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Vampýr - Charles Baudelaire
07.04.20 11:45:38 | #359

Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,
tvrdě jak stádo běsů z pekla

v zdeptanou duši přišla sis
uchystat pelech z nářků jejích,
nečistá, která jako bys
byla můj řetěz na galejích,

pijáku sklenka odňatá,
a hráči hra, jež nevychází,
mršina černým červům zkázy -
buď prokleta, buď prokleta!

Prosil jsem rychlé ostří dýky,
škemral jsem u ní o volnost,
jedu se zapřísahal díky,
když překoná mou zbabělost.

Nadarmo! mrzký jed i dýka
mě odmrštili s posměchem:
"Jsi hoden svého žalářníka,
jsi hoden zůstat otrokem.

Hlupáku! kdybys po svém slovu
byl námi zbaven zajetí,
tvé polibky by vzápětí
vzkřísily mrchu vampýrovu!" *30181*



| Předmět: Ledový stisk smrti - LichKingAnathema
05.04.20 21:08:18 | #355

Stalo se to před 2 měsíci, tenkrát bylo vše v pořádku, ředitel Tom Stanowski jako každý den kráčel kolem svých podřízených.

Z jeho postoje šla hrůza a každý jeho krok byl důrazný. Když nebyl s prací jednoho z podřízených spokojen, svýma výraznýma hnědýma očima se na dotyčného podíval a to už všichni věděli, co bude následovat. Byl na ně hodný, ale přísný. Na Ricka Trudyho však nikdy nezvedl hlas. Také mu často nadržoval, a to mu všichni častokrát záviděli. Rick z nich byl nejpracovitější. Stalo se, že Tom Rickovi několikrát zvedl plat. Důvod byl všem jasný.

Rickova manželka Daniela byla mladá, sympatická blondýna – úřednice costerhamské národní pobočky. Jeho synek Jimmy byl chytrý, hnědovlasý kluk. Všichni bydleli v jednom domku na 56 Baker Street v Costerhamu. Malé dvou a půl tisícové klidné městečko.

Jednoho dne na podzim, 28. října 1989. Tenkrát ředitel oznámil, že k nim přivezou zvláštní organickou hmotu, kterou nikdy nikdo neviděl, a u které má jeden z nich provést analýzu. Taky dotyčnému slíbil bonus 700 dolarů k platu, což se nestávalo často. Samozřejmě, že to přidělil Rickovi. Podle ředitele byl nejzodpovědnější z té sebranky, jak je nazýval.

Rick přemýšlel, co by to mohlo být za látku. Obvykle se tím vůbec nezabýval, ale tentokrát to Tom oznámil takovým tónem, jaký ještě nikdy neslyšel. Stávalo se, že nechával všechny své projekty zamčené v kanceláři a nechtěl se o nich zmiňovat. Alespoň ne před Rickem.

I přesto na něm bylo něco divného, ale pátrat se mu nechtělo (kdo by si chtěl nechat zkazit tak dobrou pověst šmírováním vlastního šéfa).

Jednoho dne se však stalo to, čeho se každý v budově obával – Tom sdělil, že přijede hygienik. Chlapi hygieniky nenáviděli, už jen proto, že Rickův kamarád Jerry anii ostatní na hygieně moc nelpěli. Odpadkový koš stejně jako pro ostatní neplatil. Vajgly, žvejky...všechno byste našli nalepené nebo pohozené pod umyvadlem nebo před kancly.

Den nato přijel a hned začala kontrola:

Sklad chemikálií v přízemí – snad nejčistší část budovy. Tom řekl, že čisto musí být aspoň tam (když už ne v ostatních patrech), a měl pro to důvod – ta chemikálie byla neznámého původu a při styku s kouřem, ohněm nebo i jinou organickou látkou se mohla chovat všelijak. Problémem ale bylo, že Jerry ve skladu velmi rád svačil a kouřil cigárka. Tom mu řekl, že jestli tam ještě někdy s cígem v ruce páchne, zatímco ta látka tam ještě bude uschována, zažije vyhazov otevřeným oknem.

První patro – kancly a hala – tam byl snad ten největší bordel, který byste nenašli ani na skládce. Ředitel měl pořádek asi největší, tak proto, aby se nezdržoval kontrolor nějakými nelichotivými zápisy, co se týče ostatních kanclů, svižným krokem a velmi chytrou výmluvou se oba přemístili na konec chodby, kde byla jeho kancelář. Hygienik si ničeho nevšiml. Naštěstí. Ani krysy, která pobíhala asi 5 metrů od jeho nohou. Kancelář byla jako ze škatulky. Uklízel si ji totiž sám. Naprosto vzorná. Bez jediného vajglu či smítka – a to tam pracovala uklízečka, která byla tak líná, že ji tam nechal jen kvůli morální podpoře v nejhorších situacích – nejčastěji finančních.

Druhé patro – laboratoře. Zaprášené baňky, staré kádinky, opotřebované zkumavky a pavučiny v rozích. Všichni se báli ty vercajky používat. Chemická nádobíčka stará 10 let... zajímavé, že se ještě nerozpadla.

31. říjen, Halloween. Tehdy vzal Rick Jimmyho po škole do práce. Hrozně si to Jimmy přál. Byl na svého synka trochu tvrdý a ne jen tak něco mu dovolil. Měl právě odpolední, byl pátek a on Jimmymu ukazoval budovu. Pak Jimmyho posadil k ostatním na otočnou židli. Kdyby to Tom viděl, dostal by mrtvici a on vyhazov.

Všechno bylo v pořádku, kontrolky ukazovaly to, co měly, ale najednou jedna z nich začala blikat. Spustil se alarm. Kontrolka ukazovala, že se poničilo těsnění u skla, kam byla umístěna ta neznámá látka. Vytvářela podivné výpary a ty rozleptaly těsnění. Výpary se dostaly šachtou do kanceláří a postupovaly nahoru do místnosti, kde všichni byli. To vyvolalo rozruch a Rick nařídil Jerrymu, ať odvede Jimmyho dost daleko od budovy. Ten ale na něj ve zmatku zapomněl a jeden ze zaměstnanců do Jimmyho omylem strčil a on spadnul do otevřených dveří chladicího boxu na chemikálie. Zavřely se za ním dveře. Pokoušel se je otevřít, ale nešlo to. Byly na kód. Řval za všech sil, ale nikdo ho neslyšel a navíc do toho všeho řinčel alarm. Bál se. Ledové obláčky jeho dechu se postupně rozšiřovaly do celého boxu. Stupnice ukazovala 30 stupňů pod nulou. Dal se do hysterického breku.

Mezitím všichni utekli dost daleko od budovy a Rick po půlhodině zašel za Jerrym v domnění, že je Jimmy v pořádku.

,,Kde je Jimmy?“

Jerry se nadechnul a s otevřenými ústy se zarazil.

,,Ale ne. JIMMY!“

Prudce se rozběhl k budově, ale sotva udělal pár kroků, najednou zachvátil celý spodek budovy požár. Rick věděl, že je s Jimmym konec, ale neuvědomil si, že stěny mrazícího boxu jsou jako jediné v celé budově hrubé a nosné. Byla však velmi malá pravděpodobnost, že tam byl.

,,Promiň, Ricku, strašně se omlouvám, zpanikařil jsem. To... tohle jsem opravdu nechtěl.“

,,Ty zmrde!!! ,Promiň?' To je všechno, co mi na to řekneš? Zabils mi kluka, ty jeden vypatlanej idiote. Že já blbec jsem ho neodved sám. Ale to by ta budova vyletěla do luftu, bylo tam pět propan-butanovek, který jsme museli vynýst a uzavřít plynovod! To by tě nenapadlo, že? Kurvo zasraná! Můj jedinej kluk... Jestli tohle někdy rozdejchá Daniela, tak to asi pak nerozdejcháš ty! Buď aspoň té lásky a zavolej hasiče!“

Výpary rozleptaly těsnění u dveří, kde se Jimmy krčil v rohu boxu ztuhlý mrazem. Dostávaly se až k němu. Začal se dusit. Omdlel. Po chvíli se na jeho těle začaly objevovat podivně zbarvené krystalky ledu.

Přijeli hasiči. Rick je upozornil na tu chemikálii, ať si nasadí masky. Požár se šířil. Hektolitry vody začaly rychle chrlit na hořící budovu. Po asi dvou hodinách se hasičům konečně podařilo oheň zmírnit. Pak se Rick rozbrečel. Tušil, že svého synka už nikdy neuvidí a že tenhle den mu zůstane v hlavě po celý život. V tu chvíli se mu v hlavě honila myšlenka, že se zabije.

Udivilo ho však, že hasiči nenašli žádná ohořelá těla. Nevěděl, co si má myslet. Hasiči mi oznámili, že jediné požárem nedotčené místnosti byly laboratoře a pravděpodobně i mrazící box. Nemohli se tam dostat. Požár poškodil kódovací zařízení. Rick jim řekl, ať toho nechají.

,,Děkuji, pánové, ale je to zbytečné. Nemusíte ho hledat. Už ho stejně nezachráníte.“ Asi po dvou hodinách za ním přišel velitel hasičů.

,,Omlouvám se, pane Trudy, že vás otravuju, ale před chvíli se mi svěřil Hank od vás z práce, nechtěl vám to říct osobně, ale tvrdil, že měl dojem, že krátce po spuštění alarmu vrazil do Jimmyho, viděl, jak padá do mrazícího boxu...“

,,Pane Bože,“ hlesl Rick.

,,Ale už ne to, jak se za ním ty pancéřovky zavřely. To mi zase řekl Harry, který rovněž musel zazmatkovat. Je mi líto, ale teď se nedostaneme do toho boxu. Požár poškodil heslovací zařízení. Musíte počkat na techniky, nemáme žádné prostředky a bohužel demoliční společnost je momentálně víc než zaneprázdněna, takže první zákroky proběhnou na této budově asi za dva měsíce.“

,,Dva měsíce?! Nemůžu čekat tak dlouho. Je tam můj syn.“

,,Je mi líto, pane, nemáte bohužel jinou možnost. Je více než jisté, že umrzl, už bychom mu stejně nepomohli. Musíte čekat. Upřímnou soustrast.“

Danielu musel vyrušit v práci a řekl jí, ať řekne šéfovi, že má něco neodkladného a že musí domů. Doma jí Rick všechno řekl. Rozbrečela se.

,,Promiň, Danielo, neměl jsem ho tam brát.“

Nebyla schopná promluvit jediného slova.

Tom se krátce po požáru oběsil. Nemohl to vydržet. Všechny jeho investice doslova shořely. Ani jeho žena se s tím nevyrovnala a odjela do zahraničí k sestře zapomenout. Brečela, protože Toma milovala. Dceru Anne vzala s sebou.

Tragédii s Jimmym na čas Rick i Daniela zapudili ve svých hlavách a věnovali se své adoptivní dceři Jane. Rick si našel novou práci jako laborant v costerhamské nemocnici. Daniela se starala o Jane. Její šéf ji propustil. Žádný důvod ji neřekl, ale zrovna ji propustit nechtěl. Měl ji moc rád.

Pak se stala událost, která otevřela staré rány. Demoliční costerhamská společnost skutečně až po dvou měsících mohla uvolnit několik techniků, které vyslala k ohořelé budově costerhamských laboratoří. Nikdo neměl odvahu se tam podívat. Každého vzhledem ta budova děsila.

Když se o tom dozvěděli Rick s Danielou, rozbrečeli se. Znovu se jim ten den promítl v hlavách. Něco je však přimělo zajet tam. Hank Summy, velitel hasičů, muž, který pověděl Rickovi o té věci s boxem, přijel rovněž. Za chvíli přijela dodávka a v ní dva robustní chlapíci - jeden držel dynamit; druhý lanko a rozbušku. Vešli dovnitř, prošli kolem haly a pracoven až ke dveřím boxu.

Chlapík položil dynamit na plošku u heslovacího zařízení; druhý do dynamitu vložil odpalovací lanko a začal ho opatrně odmotávat a . Okamžitě vyběhli ven a zavřeli vchodové dveře, které zůstaly neporušené.

Ozval se výbuch. Chlapi popadli páčidla a svítilny a šli se podívat, jak to dopadlo. Zařízení bylo zničené, ale museli použít páčidla, aby se tam dostali.

Byli připravení na to, že uvidí mrtvolu, nečekali ale, že uvidí něco mnohem horšího. Dva tenké paprsky světla se dostaly do boxu a začaly celým boxem projíždět. V jednom rohu byly kousky lidské kůže. Po stěnách byla zaschlá krev. Na zemi svítily zvláštní tyrkysové skvrny. Chlapi byli tvrďáci, ale teď se rozklepali jako nikdy v životě.

,,Promiň Ricku, ale mě se udělalo zle. Chci domů,“ řekla Daniela. Nechci vidět, jak odvážejí jeho tělo.“

Jeli tedy domů.

Mezitím v costerhamské výzkumní stanici...

Typ: Neznámé látky

Vzhled: Tyrkysová barva

Skupenství: Látka bývá v kapalném skupenství pouze v chladu.

Účinky s předměty: Při dlouhodobém výskytu při vyšších teplotách

vytváří výpary, které leptavě reagují na materiály

jako guma a sklo. Při styku s živočichem a chladem

dochází k neobyčejně rychle probíhající mutaci –

živočich zvětší svůj objem, dochází u něj k silnému

poškození mozku, které způsobuje agresivitu.

Poznámka: látka sublimuje při styku s jakoukoli látkou o teplotě vyšší než 40°C.

Chlapi se podívali do dalšího rohu. Nikde nic. Pak se podívali k poslednímu rohu. Strnuli hrůzou a oba s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima pozorovali něco, o čem se jim nezdálo ani v nočních můrách.

V rohu se svíjela obrovská ledem pokryta stvůra zdánlivě připomínající člověka s ledovými zahrocenými pařáty místo prstů na rukou i na nohou; celé její tělo připomínalo slepené střepy a každým jejím pohybem se o sebe led nepříjemně třel jako cinkání příborem. Dívala se na ně malýma červenýma šikmýma očima. Najednou otevřela tlamu a ukázala pěticentimetrové zahrocené zuby připomínající ledové rampouchy.

Zdřevěněly jim nohy. Nemohli ze sebe vydat ani hlásku.

Příšera najednou tenkým ostrým hlasem zachraptěla, odrazila se od stěny, na jedné ruce dala pařáty k sobě a prvnímu z nich jedním tahem usekla hlavu.

Krev se rozlila po celém boxu a potřísnila druhého chlapa, který se vzpamatoval, ale než ze sebe stačil vydat jedinou hlásku, příšera ho přitiskla ke stěně a zakousla se mu do obličeje. Chlap hrozně zařval. Příšera ho chytla, násilím mu rozevřela tlamu a zakousla se mu do jazyka. Chlap pořád žil. Poté do něj kopala ostrými pařáty na nohou a tím ho kuchala. Otevřela mu břicho a začala mu pít krev.

Venku se divili, proč se nikdo nevrací. Vešlo tam pět chlapů. Jedním z nich byl Hank. Nestvůra potřísněná krví je slyšela a schovala se do jedné z kanceláří. Chlapi volali, a když spatřili znetvořené mrtvoly, strnuli. Nestvůra za jejich zády jednoho popadla a svou obrovskou silou mu stiskla krk. Ohryzek praskl. Byl mrtvý.

Chlapi se ale rychle vzpamatovali a utíkali ze všech sil k hlavním dveřím. Dveře rychle za sebou zavřeli a opřeli se o ně. Tak tak. Pár sekund mohlo rozhodnout o jejich osudu. V očích všech byl strach.

„Co to kurva je?“ zařval strachem jeden z nich opíraje se vší silou o dveře.

,,Do prdele... držte, chlapi, něco vymyslím,“ řekl Hank.

Nestvůra bouchala silou do dveří. Pařáty se zarývala do dveří a snažila se je proděravět. Po chvíli se jí to podařilo. Pařáty bodla jednoho chlapa do zad. Ten zařval, ale i přesto, že z něho tekla krev, obratně se otočil a opíral se alespoň rukama.

Hankovi došlo, že je nestvůra z ledu. Popadl termosku s kávou a řekl:

,,Chlapi, až řeknu teď, odskočíte od dveří.“

,,A co když to nevyjde?“, zeptal se jeden z nich.

,,Musíme to risknout.“

Snažil se víčko odšroubovat, ale nešlo to. Nestvůra prorazila dveře a ostatní odstrčila stranou. Hank se schoval za dodávku. Chlapi se vmžiku rozutekli každý jiným směrem. Pořád se snažil odšroubovat víčko. Nestvůra ho dohonila, chytla a odhodila. Termoska se odkutálela pod dodávku. Už se chtěla nestvůra napřáhnout, aby Hanka pořezala, ale vtom ji polil kávou zezadu Jack, řidič dodávky, který byl celou dobu schovaný u volantu. Nestvůra se začala pomalu rozpouštět. Záda i část hlavy se pomalu tavila. Křičela a skřípěla ze všech sil. Hank popadl páčidlo, které leželo dva metry od něj, a ze všech sil ji praštil do hlavy. Nestvůra se skácela na zem. Začala z ní téct tyrkysová barva.

Chlapi zpovzdálí sledovali a teď se pomalu vraceli k dodávce. Všichni byli v šoku. Okamžitě zavolali sanitku, aby odvezla raněného u dveří.

Hank krátce potom zavolal Rickovi, aby mu sdělil, co se všechno událo. Když Hank domluvil, řekl Rick, že i přesto, že se stala z Jimmyho nestvůra, chce ho nechat pohřbít. Vyhověli mu. Potom se rozbrečel.

Za 5 let...

Budova se začala přestavovat. Všichni na tu událost zapomněli. Rick se krátce poté s Danielou a Jane odstěhoval do Oscaltonu. Vědci zjistili, že kdyby nezabili nestvůru dřív, mohla mít přes tři metry. Nezjistili ale, že z lidské kůže, která zůstala v boxu, v kombinaci s látkou mohou vznikat další zárodky. Tyto vraždy ledovými stvůrami se opakovaly dalších deset let.
END!



| Předmět: páteční Š+G
03.04.20 18:57:06 | #354

Jak jsem se zklamal v ženách

Ve styku se ženami jsem nikdy nepatřil mezi smělce. Ačkoliv jako dámský kadeřník jsem měl dostatek příležitostí k důvěrným dotykům, nikdy jsem svého postavení nezneužil. To kolega Bakštajn, co pracuje na vedlejším křesle, schválně hází dámám sponky do výstřihu a lišácky nabízí pomoc při výlovu. Minulý týden šel dokonce tak daleko, že zažádal o přeložení na pedikúru, aby si užil tvaru dámské nožky. Nechápu takové muže a často je tvrdě kritizuji v časopise pražských kadeřníků Pitralon. V posledním čísle jsem dokonale zesměšnil chlípného Bakštajna těmito verši:

Tímto dávám na vědomost
pracovníkům Hygie,
že jeden z nás,
a sice Bakštajn,
je nemravná bestie.

Pravda, těmito verši jsem sice Bakštajna zesměšnil před svým otcem, mnichem z Emauz, ale jeho popularitě jsem příliš neublížil. U křesla se mu tvořila fronta pohledných ženštin, zatímco na moji sesličku usedly za den sotva dvě stařeny a poručily si vyztužit drdol zápalkami. Mrzelo mě to, ale v boji s Bakštajnem jsem nepolevil. Decentně jsem své zákaznice obsloužil a zaslal do Pitralonu další úderné verše:

Zatímco holiči v službách jsou pilní
Bakštajn práci odbývá a veřejn smilní.

Ani po této kritice neopadl zájem o Bakštajna. Spíše naopak. Bakštajn teď i vyztužoval a já zatím v krámku poklízel spadlý vlas, leštil okna a rovnal hřebeny podle počtu zubů. Ale jednou se i na mne, Popelku holírny, usmálo štěstí. Dveře cinkly a vešla dáma. Moderní šatky, oko jiskrné a postava jak z učebnice anatomie. Bakštajn ji uviděl rovněž. Polkl naprázdno, přihladil si knírek včelím medem, jakoby nic vyklopil křeslo, a nedbaje fronty, nabídl se světáckou úklonou příchozí dámě místo. Dáma si ho však ani nevšimla a elegantně se zasunula na moje křeslo. Celá holírna ztichla. Bakštajn se křečovitě usmál do zrcadla a prstíkem nervózně vyťukával na břitvu sambu Pojď blíž, děvčátko útlé. Ale všechno bylo marné. Dáma seděla pevně vklíněna. Bakštajn poznal, že prohrál. Zarazil sambu a vyťal mi mastný políček. Neztratil jsem duchapřítomnost a vrazil mu do nosní dírky štětku na holení, do druhé pak kamenec. Povolily mu nervy a šel po mně břitvou. Mistrně jsem se uhnul. Cítil jsem, že přítomné dámy jsou už zcela na mé straně. Jedna dokonce nastavila Bakštajnovi nohu. "Děkuji, slečno," zvolal jsem rychle, "ale vyřídím toho sprosťáka sám!" Bakštajn se na mne znovu vrhl. Vmetl jsem mu do tváře trochu šamponové pěny, abych ho poškádlil. Dámy začaly tleskat. "Kvído, Kvído!" Bakštajn zrudl a sáhl k poslednímu trumfu. Roztočil nad hlavou stokilovou pokladní a mrštil ji po mně. Jemně jsem tu ženu zachytil a vrátil do původní polohy, to jest kolmo k zemi. Řekl jsem: "Promiňte, Bakštajn se neumí chovat," a dámy opět zaplácaly mému gentlemanství.

Bakštajn se zdál vyřízen. Snažil se mě sice ještě zasáhnout výkladní skříní, ale jedna z dam, zřejmě Slovenka, mu nasypala hrachu pod nohy a Bakštajn se sesul jako lavina. Poznal, že je hotov. Vstal a sykl: "Dobrá, jsi silnější, ale vyřídíme si to po odborářské linii." Vyšel z krámu a zamířil k Domu odborů. Já jsem zatím vychutnával laskání dam. Až večer když jsem stahoval roletu, byl krámek prázdný. Pouze v ruce mě hřál lísteček s adresou mé krásné zákaznice. Políbil jsem jemně ty úchvatné řádky: Carmen Buřtová, Praha 7, Jateční 66. Ano, byla to láska na první pohled. Letěl jsem domů, odložil oděv z kanafasu, oblékl sváteční bavlněné šatky a nasadil si elegantní žlutý klobouk z kopřiv, i psí dečky, jak se na kavalíra sluší.

Cítil jsem se dobře. Na těle mě hřálo kvalitní bílé Jägrovo prádlo s vlasem dovnitř a široké šle dávaly pocit jistoty. Také společenské boty z azbestu a filcu, které jsem náhodně levně získal v hospodě od jistého Moučky za šest piv a 500 Kčs, mi seděly, jak se patří. Dokonce i jemně vrzaly a lidé slyšeli, že jde lev salonů. Ano, takto vybraně vyšňořen vykročil jsem požádat rodiče své vyvolené o požehnání k sňatku. Nesl jsem s sebou v dřevěné kasičce 30 000, urvaných od úst na diškrecích za léta mé služby, protože Carmen věděla o hezkém nábytečku a družstevní klícce.

Při jízdě do Prahy 7 došlo k jakési trapné příhodě, které jsem nerozuměl. Lidé si šuškali, ukazovali na můj kožešinový štucel z nevydělané zaječiny, v kterém jsem si hřál ruce, abych nepodal tchánovi ledovou ruku, a několikrát padlo slovo "Kotce". Nu, asi mi záviděli.

Jateční ulici jsem nemohl dlouho najít. Špatně jsem se v tom zápachu orientoval. Konečně jsem stanul před hliněným domkem s číslem 66. V rychlosti jsem azbest na botách přeleštil kapesníkem a zazvonil. "Co je, vejre?" ozval se velmi hluboký hlas, možná nejhlubší, co znám. Ze tmy se vynořil tlustý muž ve spodkách. Oslovil jsem ho: "Sluho, bydlí zde pan Buřt?" "To jsem já, mladíku," řekl tlusťoch a otevřel vrátka břichem. Trochu mě to překvapilo. Přestože Carmen o svých rodičích nehovořila, představoval jsem si je alespoň trochu lidsky. "Co chceš, paňáco?" vdechl mi tchán výpary rumu do tváře. "Jsem snoubenec vaší dcery Carmen," vykoktal jsem ze sebe a smekl zdvořile kopřivák. Pan Buřt zjihl: "To je jiná, pojďte dál." Pak už to šlo rychle. Ještě jsem stačil zahlédnout paní Buřtovou v páře u necek, vybraně ji pozdravit a nastala tma. Někdo mi stiskl hrdlo a jiná ruka, rozhodně ne moje, mi vytrhla kasičku s úsporami. Pak jsem musel odevzdat kopřivák, lněné šatky i botky azbestovky od jistého Moučky.

K ránu jsem se probudil na pískovišti u Vltavy. Srovnal jsem si všechno v hlavě. Moje ztráta činila něco kolem 30 000, nepočítaje v to kopřivák a botky. "To tak nenecháš, Kvído mstiteli," řekl jsem si a běžel jak kolouch do Jateční ulice. Kupodivu domek č. 66 nikde nebyl, i když jsem požádal o radu okrskáře. Znovu jsem si o tom zapřemýšlel a pak jsem pochopil, že jsem se asi stal obětí podvodu A dobře mi tak, nějaké povětrné holky či ženy nejsou pro mne, Popelku holírny. Ženy patří donchuánům. Ženy patří Bakštajnům.



| Předmět: SYN CELULOIDU - Clive Barker
02.04.20 10:13:30 | #353

První část: Konec filmu

Kulka nekulka, Barberio se cítil vcelku dobře. Pravda, pokud se nadýchl příliš zhluboka, bodlo ho na prsou, a také rána ve stehně nebyla právě pěkná na pohled, jenže Barberio si už stačil zalézt do nory a teď se v jednom kuse uculoval. Přinejmenším byl na svobodě: a to bylo hlavní. Nikdo, přísahal si, nikdo už ho nedostane do lochu, raději se zabije, než by se nechal znovu zabásnout. Bude-li mít pech a oni ho zaženou do kouta, vrazí si bouchačku do pusy a ustřelí si vršek kebule. Na žádný pád ho živého do té cely nedostanou. Život, je-li člověk pod zámkem a je-li mu odměřován po vteřinách, se příliš vleče. Stačilo pár měsíců, aby si to uvědomil. Život je dlouhý, monotónní a vyčerpávající, a nedá-li si jeden pozor, brzy začne mít dojem, že by bylo lépe pojit, než to dál tlouct v takové díře, do které ho šoupli. Lépe se pověsit uprostřed noci na vlastním pásku, než čelit nudě dalších čtyřiadvaceti hodin, rovným osmdesáti šesti tisícům a čtyřem stům vteřinám. A tak začal makat na svém útěku.
Nejdříve si koupil na vězeňském černém trhu revolver. Stál ho všechno co měl a navíc ještě hrst slibů, které bude muset venku splnit, má-li zůstat naživu. Potom udělal onen krok, jenž byl nejvíce nasnadě: přelezl zeď. Tu noc při něm jistě stál bůh všech vykradačů krámů s chlastem, co jich na světě je, protože ať se propadne, jestli tu zeď nepřeletí a nemazal pryč, aniž by mu za patama čenichali nějací čokli.
A policajti? Ti zpackali, co se dalo. Od neděle ho naháněli tam, kam by ani nepáchl. Sebrali jeho bratra a švagrovou, které podezírali, že mu poskytli úkryt, zatímco oni neměli o jeho útěku ani ponětí. Zveřejnili jeho popis z doby před zatčením, kdy byl o dvacet kilo těžší. O tom všem ho zpravila Geraldina, žena, s níž míval za starých dobrých časů známost. Také mu ovázala nohu a vybavila ho láhví Southern Comfort, která mu nyní odpočívala téměř prázdná v kapse. Vzal ten chlast i soucit s sebou a šel po svých s důvěrou v proslulou pitomost zákona, ale i v boha, jenž ho už dovedl tak daleko.
Dal tomu bohu jméno Sing-Sing. Představoval si ho jako tlouštíka, co se kření od ucha k uchu, se šiškou prima salámu v jedné ruce a šálkem černé kávy ve druhé. V Barberiově mysli Sing-Sing voněl jako plný teřich v matčině domě z dob, kdy to matka měla ještě v hlavě v pořádku a on byl její radostí a chloubou.
Naneštěstí se Sing-Sing odvrátil právě ve chvíli, kdy jediný policajt s ostřížím zrakem ve městě poznal podle onoho zastaralého popisu Barberia, který si právě ulevoval v jakési zapadlé uličce. Mladý policista, sotva víc než pětadvacetiletý, který dychtil stát se hrdinou. Příliš velký pitomec, než aby si vzal k srdci Barberiův varovný výstřel. Místo toho, aby někam zalezl a nechal Barberia upláchnout, rozhodl se tlačit na pilu a vydat se uličkou přímo proti němu.
Barberio neměl na vybranou. Vystřelil.
Polda výstřel oplatil. V tu chvíli se musel do věci vložit Sing-Sing; vychýlil policistovi mušku tak, aby kulka, která byla určena Barberiovu srdci, zasáhla jen nohu, a nasměroval výstřel z opačné strany přímo do policistova nosu. Ostroočko se složil, jako by si právě vzpomněl, že má schůzku se zemí, zatímco krvácející Barberio uháněl s klením pryč, strachy bez sebe. Dosud nikdy nezabil člověka a začne rovnou policajtem. Vpravdě zdařilý vstup do cechu mordýřů.
Nicméně Sing-Sing stál dosud při něm. Kulka v noze o sobě sice dávala vědět, ale starostlivá Geraldina mu zastavila krvácení, likér zázračně ztišil bolest a on tu byl zase o půl dne déle, unavený, ale živý, když předtím přeskákal po jedné půl města tak přeplněného policajty, že to vypadalo jako při slavnostní přehlídce na policejním plese. Nyní po svém ochránci nechtěl nic víc, než aby mu dovolil chvíli si odpočinout. Ne dlouho, jen tolik času, aby nabral dech a mohl si naplánovat další kroky. Hodinka či dvě spánku by také nebyla k zahození.
Šlo o to, že ho bolelo břicho; ta hluboká, hryzavá bolest poslední dobou nabývala na intenzitě. Až si trochu oddáchne, měl by možná vyhledat nějaký telefon a zavolat znovu Geraldině, aby přemluvila nějakého doktora, který by ho prohlédl. Původní plán, opustit ještě ten večer město, se teď nezdál realizovatelný. Ať to je jakkoli nebezpečné, bude muset zůstat na tomhle místě celou noc a snad i valnou část příštího dne; do volného prostoru prorazí, až nabere sil a zbaví se kulky uvázlé v noze.
Do hajzlu, ty křeče v pupku. Hádal, že by mohlo jít o vřed způsobený tím odporným sajrajtem, kterému se v káznici říkalo jídlo. Spousta muklů měla střevní potíže nebo problém se vysrat. Pár dní na pizze a pivu a bude mu lépe, tím si byl po čertech jist.
Slovo rakovina ve slovníku neměl. Smrtelná choroba mu v životě nepřišla na mysl, a zvlášť ne ve vztahu k sobě samému. To by bylo jako hnát na porážku dobytče, které trýzní bolavé kopyto. Chlap v jeho postavení, ze všech stran ohrožovaný smrtonosnými nástroji, nepředpokládá, že by mohl zkapat na nemoc, která ho žere zevnitř. Ale přesně to ona bolest ohlašovala.
Na parcele za Kinopalácem stávala restaurace, kterou před třemi roky pohltil oheň, a za celou tu dobu se nikdo nepostaral o odklizení trosek.
Podmínky pro novou výstavbu byly neslavné, a-tak se o to místo nikdo neucházel. Svého času tu všude kvasil život, ale to bylo v šedesátých a na počátku sedmdesátých let. Po jednu opojnou dekádu prosperovaly zábavní podniky - restaurace, bary, biografy. A potom přišel nevyhnutelný propad. Stále méně a méně mladých sem přicházelo utrácet své peníze; do módy přišla jiná místa, kde bylo dobré se ukazovat. Bary se zavíraly, restaurace je následovaly. Jen Kinopalác zůstával jako symbolická připomínka dnů nevinnosti tohoto okrsku, který byl rok od roku zchátralejší a nebezpečnější.
Změť svlačců a polozetlelých trámů, jež dusila ten opuštěný pozemek, Barberiovi přišla docela vhod. Noha mu vypovídala poslušnost, klopýtal vyčerpáním a bolest v břiše byla čím dál tím nepříjemnější. Potřeboval nějaké místo, kde by mohl složit bolavou hlavu, a to sakra rychle. Dopít Southern Comfort a myslet na Geraldinu.
Bylo půl druhé po půlnoci; na téhle parcele si dávaly dostaveníčko kočky. Když se Barberio protáhl kolem kůlu oplocení a vklouzl do stínu, kočky utekly. Úkryt páchl močí, lidskou i kočičí, odpadky, starým popelem, ale pro něj to byla svatyně.
Opřený loktem o zadní zeď Kinopaláce vyzvrátil obsah žaludku - likér a kyselé šťávy. O kousek dál, u zdi, si nějací chlapci zbudovali z trámů, ohořelých prken a vlnitého plechu provizorní přístřešek. Perfektní, pomyslel si, skrýš ve skrýši. Sing-Sing se na něj usmíval, všechno se vyvíjí dobře. S tichým sténáním (to břicho dnes ale zlobí) dovrávoral podél stěny k nachýlené chatrči a v předklonu prošel dveřmi.
V té boudě někdo občas nocoval; když se posadil, ucítil pod rukama navlhlou pytlovinu a kdesi po levici mu cinkla o stěnu nějaká láhev. Odkudsi zblízka se k němu linul pach, o němž nechtěl moc přemýšlet -jako když se ucpe kanalizace. Celkem vzato pěkná špína; nicméně bylo tu bezpečněji než na ulici. Posadil se zády ke zdi Kinopaláce a táhlým a pomalým dýcháním se snažil zaplašit strach.
Ani ne o jeden blok domů dále, snad jen o půl bloku, se ozvalo houkání policejního vozu; připomínalo nářek nemluvněte, a jeho nově nabytý pocit bezpečí zmizel beze stopy. Stahovali se kolem něho a Barberiovi bylo jasné, že baží po vraždě. Pohrávali si s ním; nechali ho, ať si myslí, že se zdejchl, a zatím kolem něj kroužili jako žraloci, kluzcí a tiší, a čekali, až zeslábne tak, že se nezmůže na odpor. Do prdele; zabil poldu, ale oni, pokud ho dostanou, se s ním párat nebudou. Rovnou ho ukřižují.
Tak co, Sing-Singu, co dál? Přestaň se tvářit tak vyvaleně a dostaň mě odsud.
Chvíli nic. A potom se bůh jeho představivosti pousmál a Barberio přesně v tu chvíli ucítil, jak ho do zad tlačí ty panty.
A kurva! Nějaký dveře. Opírá se o nějaké dveře.
Otočil se, sténaje bolestí, a objížděl prsty únikový otvor za svými zády. Po hmatu odhadoval, že se jedná o malou ventilační mřížku o rozměrech nejvýše tři čtvereční stopy. Možná, že vede do nějaké komory nebo do něčí kuchyně - ale co? Uvnitř je vždycky bezpečněji než venku; to je základní zkušenost, která trkne každé novorozeně.
Sirény dál kvílely svou píseň, z níž Barberiovi naskakovala husí kůže. Hrozný zvuk. Srdce se mu z něj rozbušilo rychleji.
Silnými prsty tápal po straně mříže, až ucítil jakýsi zámek, a bezpochyby to byl zámek visací, stejně zrezivělý jako mříž sama.
No tak, Sing-Singu, dělej něco, modlil se, jen ještě jednou zasáhni, o víc neprosím, pusť mne dovnitř a přísahám, že jsem navěky tvůj.
Zabral, ale práce zatracená, zámek nehodlal povolit tak snadno. Buď byl silnější, než se zdálo, nebo byl Barberio slabší. Možná trochu od obojího.
S každým uplynuvším okamžikem se auto stahovalo blíž a blíž. Kvílení přehlušilo zvuk jeho zpanikařelého dechu.
Z kapsy bundy vytáhl revolver, onoho zabijáka policistů, a sevřel ho jako jakési tuponosé páčidlo. Mnoho síly jím vyvinout nemohl, na to byla ta věcička příliš krátká, ale několikeré kletbami provázené zapáčení udělalo své. Zámek povolil, sprška rzivých šupinek mu popepřila obličej. Jen taktak že zadržel triumfální výkřik.
A teď otevřít tu mříž, uchýlit se z tohoto bědného světa do temnoty.
Propletl prsty mříží a táhl. Z bolesti, vytrvalé bolesti, která začínala v žaludku a procházela přes střeva až k nohám, se mu točila hlava. Otevři se, kurva, oslovil mříž, otevři se!
Dvířka povolila.Otevřela se znenadání a Barberio upadl zády na nasáklou pytlovinu. V okamžiku se vzpřímil a zíral do tmy v temnotě, jež byla interiérem Kinopaláce.
Ať si to policajtský auto přijede, pomyslel si optimisticky, mám svou skrýš a v tý budu v teploučku. A teplo tu bylo; téměř horko, po pravdě řečeno. Vzduch vycházející z díry páchl, jako by se v ní odjakživa vařilo.
Do nohy dostal křeč, a když se snažil protáhnout otvorem do černočerné tmy v pozadí, svinsky ho bolela. Právě v té chvíli siréna zahnula za nedaleký roh a dětský pláč odumřel. Nezaslechl snad, jak po chodníku pleskají kročeje zákona?
Nemotorně se obrátil. Zdálo se mu, že noha, která mu překážela v pohybu, v botě naběhla jako dýně. Přirazil za sebou mřížku. Jaké zadostiučinění, jako by zvedl padací most a nechal nepřátele na druhé straně příkopu. Nějak mu nedocházelo, že mohou ta dvířka otevřít stejně snadno jako on a vydat se za ním. Měl dětinskou jistotu, že ho ani náhodou nikdo nemůže najít. Dokud své pronásledovatele neuvidí, pronásledovatelé neuvidí jeho.
Pokud ho policisté na tom místě hledali, pak je neslyšel. Možná se zmýlil, možná že na ulici naháněli nějakého jiného šupáka a ne jeho. Ale ať je to jak je to, on si našel pěkný koutek, kde si bude moct oddáchnout, a to je prima.
Zvláštní, vzduch tu vůbec nebyl tak zkažený, jak se prve zdálo. To nebyl zatuchlý vzduch sklepení či půdy, atmosféra skrýše byla plná života. Žádný průvan, ne, v tom to nebylo, vzduch tu byl uvězněný a byl cítit starobou, a přece sršel životem. Doslova mu to zpívalo v uších, tetelil se v tom jako pod studenou sprchou, vnikalo mu to jako červíci do nosu a hlavou se mu valily ty nejpodivuhodnější výjevy. Jako by se bůhvíčím důkladně sjel; bylo mu skvěle. Noha už buď nebolela, nebo byl příliš zaujat obrazy ve vlastní hlavě. Byl toho plný - roztančené dívky a líbající se páry, loučení na železničních stanicích, staré temné domy, komici, kovbojové, podmořská dobrodružství - scény, které by neprožil za milion let, ale které v něm plynuly jako ta nejsyrovější zkušenost, pravdivá a nesporná. Chtělo se mu brečet nad scénami loučení, ale zároveň měl chuť smát se komikům, a do toho holky cítily potřebu vyvalovat zamilovaně oči a kovbojové halekat.
Kam se to vlastně dostal? Barberio civěl do třpytných obrazů, jež byly tak blízko, že mu přecházel zrak. Prostor, ve kterém se nacházel, neměl na šířku více než čtyři stopy, ale byl vysoký, osvětlený blikotavým světlem, které pronikalo trhlinami vnitřní stěny. Barberio byl příliš otupělý, než aby rozpoznal jeho zdroje, a v uších mu bzučelo, takže ani nevnímal smysl dialogu, který sem doléhal zpoza zdi. Byl to „Satirikon“, druhý z Felliniho filmů, který onu sobotu v Paláci dávali v rámci pozdně nočního dvojprogramu.
Barberio ho dosud neviděl a ani o něm neslyšel. Byl by ho otrávil (kravina, italská sračka). Líbila se mu spíše podmořská dobrodružství, válečné filmy. No ovšem, a tanečnice. Cokoli, kde se vyskytovaly tančící holky.
Zvláštní, třebaže byl ve skrýši úplně sám, měl podivný pocit, jako by ho někdo sledoval. Kaleidoskopem choreografií Bushbyho Berkeleye, které se odehrávaly na vnitřní straně jeho lebky, cítil, jak na něj civí nějaké oči, a ne málo - celé tisíce očí. Pocit to nebyl zase až tak nepříjemný, že by z toho člověk zrovna dostal chuť na panáka, ale ty oči tu byly a zíraly na něj, jako by na něm bylo něco ke koukání, občas se na něj smály, občas nad ním plakaly, ale převážně ho jenom hltaly hladovým pohledem.
Pravda ovšem byla, že s tím stejně nemohl nic dělat. Odumřely mu údy; vůbec necítil ruce ani nohy. Nevěděl - a snad to tak bylo lepší - že zatímco se soukal do té skrýše, otevřela se mu rána a že z něj s pramínkem krve odchází i život.
Asi za pět minut tři v noci, právě když Felliniho „Satirikon“ dospěl ke svému nejednoznačnému konci, Barberio v prostoru mezi vlastní zdí budovy a zadní stěnou biografu vypustil duši.
Kinopalác kdysi býval sídlem misie, a kdyby se Barberio podíval ve chvíli své smrti ke stropu, spatřil by možná neumělou fresku, jež představovala andělské sbory a byla dosud patrná pod nánosem špíny, a mohl by se domýšlet vlastního nanebevzetí. Jenže umřel s pohledem upřeným na tančící dívky - a to vůbec nebylo špatné.
Falešná zeď, jíž procházelo světlo ze zadní části promítacího plátna, byla postavena jako provizorní přepážka, která měla zakrýt onu fresku s rytíři nebes. Jednak to bylo daleko uctivější řešení, než ji nadobro zamalovat, a krom toho muž, který je nařídil, tak napůl předpokládal, že ta nafouklá bublina Kinopaláce dříve nebo později stejně praskne. Pokud by k tomu opravdu došlo, stačilo jen zbourat zeď a on by se mohl namísto Gretě Garbo opět kořit svému Bohu.
Ale nic takového se nestalo. Bublina, třebaže křehoučká, nepraskla a biograf fungoval dál. Nevěřící Tomáš (jmenoval se Harry Cleveland) umřel a prostor za zdí byl zapomenut. Nikdo z živých neměl o jeho existenci ponětí. Kdyby Barberio prozkoumal celé město z jednoho konce na druhý, utajenější místo pro smrt by najít nemohl.
Nicméně ten prostor žil po padesát let svým vlastním životem. Jako nějaký rezervoár vstřebával ony elektrizující pohledy tisíců očí, desítek tisíc očí. Půl století návštěvníků kin zástupně žilo skrze plátno Kinopaláce a vnucovalo své sympatie a vášně oné blikající iluzi; v té skryté šachtě nabírala energie jejich emocí na síle jako zapomenutá láhev koňaku. Jednou, dříve či později, se musela vylít. Chyběl jen katalyzátor.
Až do Barberiovy rakoviny. .

Druhá část: Hlavní rysy

Ta mladá dívka v žlutočervených šatech lelkovala ve foyer Kinopaláce dobrých dvacet minut, než se jí zmocnil zjevný nepokoj. Byly téměř tři hodiny nad ránem a noční představení s definitivní platností skončilo.
Od chvíle, kdy Barberio skonal v zadní části biografu, uplynulo osm měsíců, osm dlouhých měsíců, během nichž to v kině jakž takž flikovali. A přece bylo během víkendových nočních dvojprogramů pokaždé našlapáno. Tuto noc běžely dva filmy s Eastwoodem - spaghetti westerny. Birdy si pomyslela, že ta dívka v červeném zrovna moc nevypadá jako vyznavačka westernů; nebyl to žánr, který by ženy přitahoval. Nejspíš ji ani tak nezajímalo násilí jako samotný Eastwood, i když Birdy v té jeho neustále úkosem hledící tváři nic přitažlivého neviděla.
„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se dívky.
Dívka na ni pohlédla nervózníma očima.
„Čekám na svýho kluka,“ odtušila. „Deana.“
„Ste ho ztratila?“
„Sel na ten záchod na konci kina a ještě se nevrátil.“
„Byl...necítil se dobře?“
„Ale ne,“ řeklo děvče rychle, chráníc svého miláčka před pochybami o jeho střízlivosti.
„Pošlu někoho, aby se po něm podíval,“ navrhla Birdy. Bylo už pozdě, byla unavená a tabletka speedu pomalu ztrácela účinek. Představa, že by měla strávit v tomhle blešinci víc času, než je nezbytně nutné, ji nijak neodvazovala. Chtěla jít domů; hupnout do postele a spát. Jenom spát. Ve svých čtyřiatřiceti si usmyslila, že na sex je už stará. Postel je na spaní, zvlášť pro tlustou holku.
Strčila do lítaček a nahlédla do sálu. Do nosu ji udeřil odleželý pach cigaret, popkornu a lidí; bylo tu o několik stupňů tepleji než ve foyer.
„Ricky?“
Ricky zamykal zadní východ ve vzdálenější části kina.
„Ten smrad už konečně zmizel,“ zavolal.
„Prima.“ Před několika měsíci se od plátna šířil pekelný puch.
„Asi na tom plácku vedle něco zdechlo,“ usoudil Ricky.
„Můžeš mi věnovat chvilku?“ zahalekala Birdy.
„Co potřebuješ?“
Loudal se k ní uličkou vystlanou červeným kobercem a u pasu mu řinčel svazek klíčů. Nápis na jeho tričku hlásal: „Dobré je umřít mlád.“
„Nějakej problém?“ ptal se a popotahoval.
„Venku je nějaká holčina a říká, že se jí kluk ztratil na hajzlu.“
Ricky se zatvářil dotčeně.
„Na hajzlu?“
„Přesně tak. Hodil bys tam očkem? Nevadilo by ti to, že ne?“
Pro začátek by si mohla odpustit ty narážky, pomyslel si a obdařil ji mdlým úsměvem. V posledních dnech spolu příliš nemluvili. Příliš mnoho společně stráveného času, to dokáže zasadit zásadní ránu i dlouhotrvajícímu přátelství. A krom toho, Birdy si neodpustila několik nemilosrdných (trefných) poznámek na jeho známosti a on jí to vrátil palbou ze všech hlavní. Nepromluvili pak na sebedobrého tři a půl týdne. A nyní, jen aby se nezbláznili, uzavřeli jakési napjaté příměří. Nijak úzkostlivě je nedodržovali.
Obrátil se a vykročil zpátky do uličky. Potom řadou E zamířil přes sál k záchodu a cestou před sebou zvedal sedačky. Zažily už lepší časy, ty sedačky; zhruba v době, kdy běželo „Tak co, námořníku?“. Dnes už byly řádně ošuntělé - potřebovaly by přelakovat, nebo raději úplně vyměnit. V samotné řadě E byla čtyři sedadla zcela neopravitelná a dnes napočítal páté, zmrzačené nějakým pitomcem, kterého nudil film nebo jeho holka anebo obojí dohromady a byl příliš zfetovaný, než aby dokázal odejít. Bývaly doby, kdy takové věci dělal také; tehdy to přičítal závanu svobody, který se zvedl proti kapitalistům provozujícím takováto doupata. Kdysi se nadělal nějakých volovin.
Birdy ho sledovala, jak vchází na toalety. To bude vzrůšo, pomyslela si s potměšilým úsměvem ve tváři, to je něco pro něho. Když si pomyslí, že kdysi pro něj mívala slabost... za starých dobrých časů (před šesti měsíci), kdy letěla na vyzáblé muže s nosem jak Durante a s encyklopedickými znalostmi de Nirových filmů. Dnes v něm viděla to, co skutečně je - ztroskotance z lodi naděje. Dosud polykač pilulek, dosud bisexuál teoretik, dosud člověk oddaný raným Polanského filmům a symbolickému pacifismu. Čím je asi nafetovaný dnes? Nejspíš tím samým co já, peskovala se v duchu a v hlavě jí vrtala myšlenka, že na tom flákači je stejně něco sexy.
Chvilku čekala, zrak upřený na dveře. Když Ricky nevylézal, vrátila se na okamžik do foyer, aby se podívala, co je s tou dívkou. Opřená o zábradlí kouřila cigaretu po způsobu amatérské herečky, která dosud nezvládla příslušný grif, a s povytaženou sukní se škrábala na noze.
„Punčocháče,“ vysvětlila.
„Vedoucí se šel mrknout po Deanovi.“
„Díky,“ škrábala se dál dívka. „Mám z nich vyrážku, jsem na ně alergická.“
Na dívčiných hezkých nohách byly patrné skvrnky, které kazily jinak skvělý dojem.
„To je tím, že jsem nadržená,“ troufla si dívka. „Vždycky, jak jsem nadržená, tak mám tuhle alergii.“
„Ale.“
„Dean asi zdrhl, víte, když jsem se nedívala. To on dělá. Tomu je to u prdele. Je mu všechno jedno.“
Birdy viděla, že děvče má na krajíčku, což byla otrava. Nesnášela pláč. Hlučný střet, třebas i rvačku, prosím. Jenom ne žádnej brek.
„To bude dobrý,“ byla jediná slova, na něž se zmohla ve snaze zabránit slzám.
„Ne,“ trucovala dívka. „Nebude, protože je to hajzl. Zachází s každým jak s nějakou onucí.“
Špičkou své třešňově červené botky zamáčkla napůl vykouřenou cigaretu. Dávala si mimořádně záležet, aby uhasila každé jednotlivé doutnající smítko tabáku.
„Chlapům je všechno fuk, že jo?“ obrátila se na Birdy s pohledem, z nějž srdce usedalo. Pod dokonalým makeupem jí mohlo být takových sedmnáct, jistě ne o mnoho více. Měla trošku rozmazané oči a pod nimi kruhy signalizující únavu.
„Jo,“ odvětila Birdy, hovoříc z vlastní hořké zkušenosti. „To teda je.“
Birdy si s žalem v srdci uvědomila, že nikdy nebyla tak atraktivní jako tahle unavená nymfička. Měla příliš malé oči a silné paže. (Buď k sobě upřímná, děvče, seš tlustá od hlavy až k patě.) Ale nejohavnější měla paže, o tom se už přesvědčila. Byli muži, spousta mužů, kteří se nechali ulovit na velká prsa, na pořádnou zadnici, ale žádnému muži se nezamlouvaly silné ruce. Každý z nich cítil potřebu sevřít ženino zápěstí mezi palcem a ukazováčkem. Byl to primitivní způsob, jak měřit oddanost. Kdyby na sebe chtěla být zlá, musela by říct, že má prakticky nerozeznatelné zápěstí. Bachraté ruce jí plynule přecházely v bachratá předloktí a ta zase úsekem špeku v bachratá nadloktí. Muži jí nemohli obkroužit prsty zápěstí, protože žádné zápěstí neměla, což jim ji odcizovalo. To však byl beztak jenom jeden z důvodů. Byla také příliš bystrá -a to nedělá dobrotu, když chcete, aby vám muži padali k nohám. Nicméně ze všech možných příčin preferovala jako nejpravděpodobnější vysvětlení své silné ruce.
Ovšem tato dívka měla paže útlé jako balijská tanečnice, zápěstí takřka průhledná jako sklo a téměř tak křehká.K zblití. A rozumu asi taky moc nepobrala, uvažovala Birdy. Bože můj, ta holka má všechna plus na své straně. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Lindi Lee,“ odpovědělo děvče. Budiž.
Ricky měl pocit, že se spletl. Tohle přece nemůže být toaleta, říkal si v duchu.
Stál v místě, které mu připomínalo hlavní ulici pohraničního města, jaká viděl už snad ve dvou stovkách westernů. Jako by ho zuřící písečná bouře nutila přivírat oči před pichlavými zrnky. Ve víru okrově šedého vzduchu se rýsovaly obrysy obchodu se smíšeným zbožím, šerifovy kanceláře a saloonu. Stály na místě záchodových kabinek. Kolem něj tančily v horkém pouštním větru smotky uschlých rostlin. Pod nohama mu vrzal udusaný písek; ani známka po dlaždicích. Ani známka ničeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo toalety.
Ricky pohlédl ulicí doprava.
Tam, kde měla být protilehlá zeď záchodu, se v násilné perspektivě svažovala ulice kamsi k malovaným dálavám. Byla to lež, ovšem, všechno to byla lež. Kdyby se soustředil, jistě by tu fátu morganu prohlédl a zjistil by, jak jí bylo dosaženo; projekce, skryté světelné efekty, horizonty, zmenšeniny; všechny ty fígle běžné ve filmařině. Ale ačkoli se koncentroval, co mu jeho mírně zfetované vědomí dovolilo, zdálo se, že nedokáže proniknout prsty pod okraj iluze, aby ji mohl strhnout.
Vítr dál dul a uschlý plevel se pořád převaloval. A v těch poryvech větru se s práskáním stále znovu a znovu otvírala a zase zavírala vrata stáje. Cítil dokonce pach koňské mrvy. Ten efekt byl tak dokonalý, že v úžasu ani nedýchal.
Ať už to báječné zařízení vymýšlel kdo chtěl, svého cíle dosáhl. Na Ricka to udělalo dojem; teď však byl čas tu hru skončit.
Otočil se ke dveřím toalety. Zmizely. Vymazala je stěna prachu a on najednou zůstal sám, nevěda si rady.
Stájová vrata dál práskala. V zesilující bouři na sebe pokřikovaly jakési hlasy. Kam se poděl saloon a šerifova kancelář? Také se ztratily. Ricky zakoušel cosi, co od dětství nezažil – panickou hrůzu z toho, že by mohl ztratit ruku svého ochranitele. V tomto případě ho místo rodiče opouštěla příčetnost.
Kdesi po levici se z hloubi bouře ozval výstřel a cosi mu hvízdlo u ucha. A pak ucítil ostrou bolest. Opatrně zvedl ruku k levému boltci a dotkl se bolavého místa. Chyběl mu kus ucha; zel v něm úhledný zářez. Lalůček byl pryč a Rickovi na prstech ulpěla krev, skutečná krev. Někomu se právě nepodařilo ustřelit mu hlavu, anebo si s ním vskutku pitomým způsobem zahrával.
„Hej ty,“ zvolal do chřtánu té úděsné fikce, otáčeje se na patě ve snaze odhalit agresora. Ale neviděl nikoho. Stál v prašném mračnu; cesta vpřed ani vzad neskýtala žádné bezpečí. Střelec mohl čekat v těsné blízkosti, až se vydá přímo k němu.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesl nahlas v naději, že ho svět skutečnosti zaslechne a vstoupí, aby spasil jeho rozháranou mysl. Za-šátral v kapse džínů, zda by nenašel jednu dvě tabletky něčeho, co by mohlo situaci vylepšit, jenže štěstí ho opustilo - ve švech kapsy neuvízlo ani pitomé válium. Měl pocit, jako by byl nahý. Čas jak dělaný na to, aby se potácel uprostřed nočních můr Zaneho Greye.
Ozval se druhý výstřel, tentokrát bez zahvízdnutí. Ricky nepochyboval, že to znamená zásah, ale protože necítil žádnou další bolest ani krev, jist si tím být nemohl.
Potom uslyšel nezaměnitelný zvuk létacích dveří saloonu a někde poblíž kdosi zasténal. V bouři se na okamžik otevřela trhlina. Nespatřil v ní snad saloon? A mladého muže, jenž se z něj vypotácel, nechávaje za sebou malovaný svět stolů, zrcadel a pistolníků? Než stačil lépe zaostřit, trhlina se opět zacelila pískem a Ricky o celém výjevu zapochyboval. A pak, náhle, k jeho úžasu před ním stál ten mladík, kterého hledal. Potácel se na stopu od něj, rty zmodralé smrtí, a skládal se mu do náruče. Nebyl pro tuto část filmu oblečen o nic lépe než Ricky. Měl na sobě bomber ve stylu padesátých let a z jeho trička se usmíval obličej myšáka Mickeyho. Mickeyho oko krvácelo. Kulka neomylně nalezla chlapcovo srdce.
Svůj poslední dech využil k otázce: „Co se to tu kurva děje?“ a umřel.
Jako poslední slova zajisté ten výrok postrádal formát, nicméně byl hluboce procítěný. Ricky několik okamžiků zíral do ztuhlého mladíkova obličeje, ale potom na něj jeho mrtvá váha v náručí začala být příliš, a tak mu nezbylo, než chlapce pustit. V té chvíli, kdy tělo dopadlo na zem, se písek na zlomek vteřiny jakoby změnil v močí potřísněné dlaždičky. Potom opět převážila fikce. Prach vířil, plevel se převracel a Ricky stál uprostřed hlavní ulice města Deadwood Gulch s mrtvolou u nohou.
Mrazilo ho v zádech. Údy se mu začaly třást v rytmu tance svatého Víta, pocítil nutkavou potřebu močit. Ještě půl minuty a pustí to do kalhot.
Někde, pomyslel si, někde v tomhle šíleném světě musí být pisoár. Někde tu budou zdi pomalované graffiti s telefonními čísly pro posedlé sexem, s nápisem „Tady není žádný protiatomový kryt“ načmáraným na dlaždičkách, a se spoustou obscénních kresbiček. Jsou tam nádržky na vodu, prázdné držáky na toaletní papír a polámaná prkénka. Je tam ten hnusnej smrad chcanek a starých prdů. Najdi to! Ve jménu božím najdi skutečnost, než tě ta iluze trvale poznamená.
Řekněme, že pokud jsou saloon a smíšené zboží kabinkami, potom mušle musí být za mnou, uvažoval. Tak tedy krok zpátky. Nemůže ti to ublížit víc, než když tu budeš trčet uprostřed ulice a vystavovat se nazdařbůh vypáleným kulkám.
Dva kroky, dva obezřetné kroky, a nahmatal jen vzduch. Ale při třetím - vida, vida, copak to tu máme? - dotkl se rukou chladného porcelánového povrchu.
„Jupí,“ zavýskl. Byl to pisoár. Ten dotek ho naplnil stejným uspokojením, jako by se mu při promývání hlušiny objevilo na rýžovací pánvi zlato. Není to ten odporný puch desinfekce, jaký zavání ze žlábku? To si piš, že je, chlapče, to si piš.
S radostným halekáním si rozepjal zip a začal ulevovat bolestnému přetlaku v měchýři; přitom si ve spěchu pokropil boty. No a co, oblafl tu iluzi. Kdyby se nyní otočil, zjistí zajisté, že se ta fantasmagorie rozplynula. Saloon, mrtvý kluk, bouře, všechno bude pryč. Byl to jen jakýsi chemický zvrat v jeho organismu, mizerný, pomalu působící fet, který mu sehrál s představivostí prach-pitomou hru. Právě když si oklepával poslední kapku na modré dyftýnky, uslyšel hlas hlavního hrdiny onoho filmu.
„Hej ty, odkdy se podle tebe chčije rovnou na ulici?“
Byl to hlas Johna Wayna, identický do poslední ledabyle vyslovené slabiky. Ozýval se mu za zády. Rickyho ani nenapadlo, aby se otáčel. Ten chlápek by mu mohl pro jistotu ustřelit hlavu. Bylo to v tom hlase, ta výhružná lehkost, jež varovala: Jsem připraven tasit, tak si zkus něco začít. Kovboj byl ozbrojen a Ricky měl v ruce jen ptáka, jenž nebyl právě ideální bouchačkou, i kdyby byl zavěšen šikovněji.
S nesmírnou opatrností zasunul svou zbraň zpátky, zatáhl zip a zvedl ruce. Vlnící se stěna toalety před ním opět zmizela. Skučení bouře; z ucha mu na krk crčela krev.
„Tak dobrá, chlapče, teď si pěkně sundej ten opasek a hoď ho na zem. Slyšíš?“ zeptal se Wayne.
„Ano.“
„Pěkně pomalu a koukej, ať ti vidím na ruce.“
Šmarjá, ten chlap to fakt myslí vážně.
Ricky si pěkně pomalu, přesně jak mu muž nakázal, rozepnul opasek, vytáhl jej z poutek a upustil na podlahu. Nyní by měly o dlaždičky zařinčet klíče; modlil se za to. Smůla. Ozvalo se zvonivé žuchnuti železa, které padlo do písku.
„Dobrá,“ pronesl Wayne. „Konečně se chováš jako člověk. Co povíš na svou obranu?“
„Mrzí mě to?“ pronesl Ricky nepřesvědčivě.
„Pardon?“
„Že jsem chcal na ulici.“
„To mi nepřipadá jako dostatečný projev kajícnosti,“ prohlásil Wayne.
„Ale mě to fakt mrzí. Je to celé omyl.“
„My v těchhle končinách už máme plný zuby cizinců jako seš ty. Člověk jednou objeví parchanta, jak uprostřed saloonu s gaťatama kolem kotníků dělá hromadu na podlahu. Tak tomu já říkám nehoráznost! Kams chodil do školy, ty zkurvysynu? Tohle vás učej na těch nóbl školách na Východě?“
„Nevím, jak bych se omluvil.“
„Na to dám sakra krk, že ne,“ líně odvětil Wayne. „Seš s tím klukem?“
„V jistém slova smyslu.“
„Co je to za kecy?“ Wayne dloubl Ricka hlavní do žeber -a bylo to dloubnutí velice reálné. „Seš s ním, nebo nejseš?“„Mínil jsem tím -“
„Tady nemáš co mínit, to si zapiš za uši.“
Ricky zaslechl, jak Wayne natáhl spoušť.
„Co kdyby ses otočil, synku, abychom viděli, z jakýho seš těsta?“
Ricky věděl, jak to chodí. Člověk se otočí, sáhne po skrytém revolveru a Wayne ho odpráskne. Žádné řeči, žádný čas na debaty o etice takového postupu, kulka udělá tu práci lépe než slova.
„Řekl jsem, aby ses otočil.“
Ricky se pomalu, pomaloučku otáčel k muži přeživšímu tisícovky střeleckých soubojů, a on tam skutečně byl, či spíše jeho dokonalé zosobnění. Wayne středního věku - předtím, než ztloustl a začal vypadat nezdravě. Wayne od Rio Grande pomoučený prachem dlouhých cest a s pohledem kosým od celoživotního upírání zraku k obzoru. Ricky kovbojkám nikdy nepřišel na chuť. Nesnášel ono násilnické chlapáctví, tu glorifikaci sprostého, laciného hrdinství. Jeho generace vkládala do hlavní pušek květiny a on se domníval, že tehdy ani nemohli dělat nic lepšího; a platilo to vlastně i nyní.
Tahle nekompromisní tvář, která vyzařovala falešné mužství, zosobnění přehršle smrtících lží - o slávě amerických hraničářů, o morálnosti rychlé spravedlnosti, o něze v srdcích grobiánů. Rickymu se ten obličej hnusil. Svrběly ho ruce chutí jednu mu vrazit.
Srát na to - pokud se herec, lhostejno kdo to je, rozhodl, že ho tak jako tak odstřelí, co může ztratit, když mu, bastardovi jednomu, dá pěstí mezi oči? Myšlenka se stala činem; Ricky sevřel ruku v pěst, švihl a klouby zasáhly Waynovu bradu. Herec byl pomalejší než jeho podoba na plátně. Nepodařilo se mu ráně uhnout a Ricky využil příležitosti k tomu, aby z Waynovy ruky vyrazil zbraň. Pak následovala palebná přehrada úderů mířených přímo tělo, přesně jak to viděl ve filmech. Vskutku okázalé představení.
Vyšší muž se pod sprškou úderů stočil, klopýtl, ostruha se mu zamotala do vlasů mrtvého chlapce. Ztratil rovnováhu a přemožen padl do prachu.
Ten zmetek si ustlal! Ricky cítil vzrušení, jaké dosud nezakusil; rozjařenost z fyzické převahy. Bože můj! sundal největšího kovboje světa. Jeho realistická kritičnost podlehla triumfu vítězství.
Bouře náhle zesílila. Wayne dosud ležel na zemi, potřísněn krví z rozbitého nosu a natrženého rtu. Písek ho pomalu zasypával jako opona, jež se stahuje nad hanbou jeho porážky.
„Vstávej,“ poručil Ricky ve snaze vytěžit ze situace maximum, dokud k tomu má příležitost.
Zdálo se, jako by se Wayne pod nánosem písku zašklebil.
„Mno, chlapče,“ pronesl, zatímco si třel bradu, „nakonec z tebe ještě uděláme chlapa...“
A potom poletující zrnka rozrušila jeho tělo a v tu chvíli se na tom místě vynořilo cosi nového, tvar, jenž Rickymu nedával valný smysl. Podoba, která zároveň byla i nebyla Waynem a která rychle ztrácela na lidskosti.
Prašný mrak se změnil v zuřivou smršť, jež plnila uši a oči pískem. Poloudušený Ricky klopýtal z místa zápasu. Zázračně nalezl zeď, dveře a dříve, než si stačil uvědomit, kde je, vyplivla ho divoká bouře do ticha Kinopaláce.
A tam, třebaže si to zhruba v době, kdy mu začal růst knírek, přísně zakázal, vyrazil přidušený vzlyk, za který by se nemusela stydět ani Fay Wrayová, a zhroutil se.
Ve foyer Lindi Lee vysvětlovala Birdy, proč nemá moc ráda filmy.
„Tedy, Deanovi se líbí kovbojky. Ale já tyhle blbosti fakt nemusím. Asi bych před várna neměla takhle mluvit -“
„Ale ne, to je dobrý.“
„- protože vy asi musíte mít filmy opravdu ráda, aspoň si to myslím. Páč tady děláte.“
„Některé filmy ráda mám, ale všechny taky ne.“
„Fakt?“ Lindi se tvářila udiveně. Zdálo se, že ji překvapuje kdeco. „Já mám ráda filmy z divočiny.“
„Ano...“
„Znáte to? Zvířata... a tak.“
„Jo...“ Birdy si vzpomněla, jak odhadovala, že toho Lindi Lee v hlavě moc mít nebude. A už je to tady.
„To by mě zajímalo, co tam vyváděj,“ vzpomněla si Lindi.
To, co Ricky prožíval v prašné smršti, netrvalo déle než dvě minuty reálného času. Ale čas v kině je pružný.“Půjdu se podívat,“ navrhla Birdy.
„Asi odešel beze mne,“ opakovala Lindi.
„To zjistíme.“
„Díky.“
„Netrap se,“ Birdy se zlehka dotkla dívčiny útlé ruky, když ji míjela. „Všechno dopadne dobře.“
Potom prošla lítacími dveřmi do sálu a Lindi nechala samotnou ve foyer. Lindi si povzdechla. Dean by nebyl první kluk, který ji nechal jen proto, že mu nedokázala nabídnout to pravé. Lindi měla svou vlastní představu o tom, kdy a jak by měla dovolit chlapci všechno; tohle nebyla ta pravá doba a Dean nebyl ten správný kluk. Byl příliš ulízaný, úskočný a vlasy mu páchly po naftě. Kdyby se na ni vykašlal, jistě si pro něj oči nevybrečí. Jak říká její máma, v moři je spousta ryb.
Prohlížela si plakát s programem na příští týden, když se za ní ozvalo jakési žuchnuti. Uprostřed foyer seděl strakatý králík, macatý, ospalý sladbušek, a zíral na ni.
„Ahoj,“ pozdravila králíka.
Králík se roztomile olizoval.
Lindi Lee zvířátka milovala; milovala filmy jako Dobrodružství života, v nichž byla zvířata předváděna v jejich přirozeném prostředí za doprovodu melodií z Rossiniho, v nichž škorpióni tančili během páření své čtvercové tance a každé medvídě v nich bylo nazýváno malým rošťáčkem. Tyhle věci přímo hltala. Ze všeho nejvíce však milovala králíky.
Králík k ní přiskákal. Klekla si a pohladila ho. Byl teplý a měl kulatá, růžová očka. Prohopkal kolem ní ke schodům.
„Ale tam bys chodit neměl,“ namítla Lindi.
Jednak byla na vrcholku schodiště tma, jednak nápis na stěně hlásal: „Vstup pouze pro personál.“ Ale zdálo se, že se ten chytrý drobeček už rozhodl. Mířil přesně tam, kam chtěl. Lindi ho následovala po schodech nahoru.
Králík zmizel ve tmě černé jako smůla.
Kromě něj tam bylo ještě cosi. Oči tomu jasně plály.
Pokud šlo o Lindi, stačila jednoduchá iluze. Netřeba vytvářet úplnou fikci jako v případě toho chlapce, ta slečna už snila. Snadná kořist.
„Haló,“ hlesla Lindi Lee, poněkud vystrašená tím, co se nalézalo před ní. Zírala do tmy ve snaze objevit nějaký obrys, náznak obličeje. Ale nic - ani závan dechu.
Sestoupila o schod níže, ale sáhlo to po ní znenáhla a zachytilo ji to dříve, než se mohla skácet.
Umlčelo ji to rychle, důvěrně.
Snad to netoužilo krást, ale vycítilo to jiný užitek. To něžné tělo bylo teprve v rozkvětu: otvory dosud neuvykly vpádům zvenčí. Vytáhlo to Lindi těch několik zbývajících schodů k sobě a odložilo si ji pro příští zkoumání.
„Ricky? Proboha, Ricky!“
Birdy poklekla vedle Rickyho a zatřásla jím. Aspoň že dýchal, alespoň to, a ačkoli to na první pohled vypadalo na obrovské krve-prolití, byla rána ve skutečnosti pouhým škrábancem na uchu.
Opět jím zatřásla, daleko prudčeji, ale žádná reakce. Po horečném hledání nahmatala puls. Byl silný a pravidelný. Zřejmě ho někdo napadl, možná že dokonce ten Lindin nezvěstný kluk. Ostatně, kde ten je? Asi ještě na hajzlu, ozbrojený a nebezpečný. V žádném případě nehodlala být tak pitomá, aby se šla dovnitř přesvědčit. Znala to dobře, mockrát to už viděla. Zena v nebezpečí; standardní látka. Setmělá místnost, plížící se zrůda. Nevlétne bezhlavě do takového klišé a udělá to, k čemu tiše vždy znovu a znovu nabádala hrdinky z filmů; vzepře se vlastní zvědavosti a zavolá policii.
Nechala Rickyho, kde byl, a vydala se uličkou zpátky k foyer.
Bylo prázdné. Lindi Lee se na svého přítele buď úplně vykašlala, nebo objevila venku na ulici někoho, kdo ji vzal domů. Ať tomu bylo jakkoli, v každém případě za sebou při odchodu zavřela vstupní dveře. Zbyla po ní jen slabounká vůně Johnsonova dětského pudru. Fajn, tím je to všechno jednodušší, pomyslela si Birdy, když vstupovala do pokladny, kde byl telefon. Spíš jí dělalo dobře pomyšlení, že to děvče vzalo rozum do hrsti a na toho svého všiváka se vykašlalo.
Zvedla sluchátko a přesně v tu chvíli někdo promluvil.
„Haló,“ ozval se nosový, vemlouvavý hlas, „není na telefonování tak trochu pozdě?“Birdy si byla jista, že to není spojovatelka. Vždyť ani nevyťukala číslo.
A krom toho, ten hlas jí připomínal Perera Lorrea.
„Kdo je tam?“
„Copak mě nepoznáváš?“
„Potřebuju zavolat na policii.“
„Rád bych ti pomohl, skutečně.“
„Tak položte, ano? Je to naléhavé! Musím mluvit s policií.“
„Já jsem ti rozuměl,“ zafňukal hlas.
„Co jste zač?“
„To už ses ptala.“
„Mám tu zraněného. Byl byste tak laskav -“
„Chudák Rick.“
On zná jeho jméno. Chudák Rick, řekl, jako by mluvil o milovaném příteli.
Birdy cítila, že jí z pórů na čele vyrašily krůpěje potu. On zná Rickyho jméno.
„Chudák Rick,“ opakoval hlas. „Já jsem ale přesvědčen, že všechno vezme šťastný konec. Ty snad ne?“
„Je to otázka života a smrti,“ naléhala Birdy, ohromená tím, jak se dokáže ovládat.
„Já vím,“ řekl Lorre. „Není to vzrušující?“
„Do prdele s tebou! Zavěš to sluchátko! Anebo mi pomoz -“
„S čím jako? Na co se tak tlustoprdka jako ty zmůže v takové situaci - kromě breku?“
„Ty kriple zasranej.“
„Potěšení na mé straně.“
„My se snad známe?“
„Ano i ne.“ Tón toho hlasu kolísal.
„Jste Rickyho přítel, že?“ Jeden z těch feťáků, kteří se kolem něj motali. Teď si pro změnu vymysleli nějakou idiotskou hru. „V pořádku, užil jste si té své pitomé legrácky, ale teď už položte to sluchátko, než způsobíte neštěstí.“
„Máte starost,“ ozval se hlas najednou hebkým tónem. „Já to chápu...“ hlas zázračně stoupl o oktávu výše, „snažíte se pomoci muži, kterého milujete...“ a byl to ženský hlas s docela jiným přízvukem. Jak byl dříve kluzký, nyní doslova předl. A náhle to byla Greta Garbo.
„Chudáček Richard,“ řekla. „Tolik se snažil.“ Byla mírná jako ovečka.
Birdy ztratila řeč. Ta imitace byla bezchybná stejně jako v případě Lorrea; tak jako předtím byl ten hlas mužský, nyní byl ženský.
„Prima, udělalo to na mě dojem,“ řekla Birdy, „teď mě ale nechtě zavolat policii.“
„Nebylo by nádherné, kdybychom si vyšly dnes večer ven, na procházku? Co říkáš, Birdy, jen my dvě?“
„Vy mě znáte?“
„Jistěže tě znám. Jsem ti velice blízko.“
„Jak to myslíte, blízko?“
V odpověď se ozval hrdelní smích, nádherný smích Grety Garbo.
Birdy už nebyla schopna déle zvládat situaci. Ten trik byl příliš chytrý; cítila, že podléhá iluzi, jako by hovořila se skutečnou hvězdou stříbrného plátna.
„Ne,“ řekla do telefonu, „mě nepřesvědčíte. Slyšíte?“ A potom uvolnila stavidla svého hněvu a zaječela, až se sluchátko rozvibrovalo: „Jste jen imitace!“ S prásknutím zavěsila. Vyrazila z pokladny a zamířila ke dveřím. Zdálo se, že Lindi Lee za sebou jen tak nezabouchla. Dveře byly zamčené zevnitř.
„Do prdele,“ zaklela Birdy tiše.
Náhle jí foyer připadalo menší než dříve, a podobně se zmenšily rezervy její vyrovnanosti. V duchu si vrazila facku, jež bývala standardní reakcí v případech, kdy hlavní hrdinka propadala hysterii. Přemýšlej, kruci, nařídila si.
Za prvé: dveře byly zamčené. Lindi Lee je nezamkla, Ricky je zamknout nemohl a ona sama je samozřejmě také nezamkla. Z toho plyne -
Za druhé: Je tu nějaký cvok. Možná ten samý, co v tom telefonu. Či ta samá. Z toho plyne -
Za třetí: Ten někdo musel mít přístup k telefonu kdesi v budově. Jediný, o němž věděla, byl o patro výše ve skladišti. V žádném případě tam však nehodlala jít. Důvody: viz „Hrdinka v nebezpečí“. Z toho plyne –
Za čtvrté: Musí si otevřít Rickyho klíči.
Správně, tak zní příkaz chvíle: vezmi si Rickyho klíče.
Birdy vešla do sálu. Světla jakoby poskakovala, nebo to bylo pouhé podráždění optického nervu? Ne, skutečně se lehounce zachvívala; celý interiér se měnil, jako by dýchal.
Kašli na to: dojdi si pro ty klíče.
Spěchala uličkou, vědoma si tak jako ostatně pokaždé, když se rozběhla, že jí poskakují ňadra i zadnice. Pěkný pohled, pomyslela si, pro toho, kdo má oči k vidění. Ricky v mdlobách sténal. Birdy hledala klíče, ale Rickyho opasek zmizel.
„Ricky...“ pronesla těsně u jeho tváře. Steny se znásobily.
„Ricky, slyšíš mě? Ricky, tady je Birdy. Birdy.“
„Birdy?“
„Ricky, jsme tu zamčení. Kde jsou ty klíče?“
„...klíče?“
„Ricky, nemáš pásek,“ pronesla pomalu, jako by mluvila s debilem. „Kams - dal - klíče?“
Střípky mozaiky v Rickyho bolavé hlavě se náhle poskládaly do smysluplného obrazce a Ricky se posadil.
„Ten kluk!“ pronesl.
„Jakej kluk?“
„Ten na záchodě. Je mrtvej.“
„Mrtvej? Panenkomarjá. Že je mrtvej? Víš to jistě?“
Zdálo se jí, že se Ricky dostal do jakéhosi transu. Nedíval se na ni, jen zíral do prázdna, kde viděl něco, co ona vidět nemohla.
„Kde jsou ty klíče?“ zeptala se opět. „Ricky. Soustřeď se. Je to důležité.“
„Klíče?“
Měla chuť dát mu pár facek, jenže vzhledem k tomu, jak měl zakrvavený obličej, připadalo jí to příliš sadistické.
„Na zemi,“ ozval se Ricky po chvíli.
„Na záchodě? Na podlaze na záchodě?“
Ricky přikývl. Jako by tím pohybem hlavy zapuzoval nějakou strašlivou myšlenku: zdálo se, že se co nevidět rozpláče.
„Všechno bude zas dobrý,“ těšila ho Birdy.
Ricky si sáhl na obličej a přejížděl si prsty po rysech v rituálu sebeujištění.
„Jsem tady?“ otázal se tiše. Birdy ho neslyšela, právě se kradla k záchodkům. Musí dovnitř, o tom nebylo pochyb, mrtvola nemrtvola. Vlez tam, čapni klíče a zase vypadni. Dej se do toho.
Birdy vešla do dveří. Napadlo ji, že dosud na pánských záchodcích nebyla, a upřímně doufala, že je to také naposledy.
Toalety tonuly v šeru. Světla tu blikala stejně trhavě jako v sále, jen s nižší intenzitou. Stála za dveřmi a čekala, až si oči zvyknou na přítmí, které zde panovalo.
Toaleta byla prázdná. Žádný chlapec na zemi, ani mrtvý ani živý.
Klíče tu ovšem byly. Rickyho opasek ležel ve žlábku pisoáru. Vylovila je. Z nesnesitelného pachu desinfekčního vajíčka ji pálilo v nozdrách. Uvolňujíc klíče z kroužku, vstoupila do poměrného chladu sálu. Bylo to prosté jako facka.
Ricky se vyškrábal do jednoho ze sedadel, a jak v něm seděl zabořený, zdálo se, že je v kromobyčejně zuboženém stavu. Když uslyšel svou kolegyni vstoupit, vzhlédl.
„Mám ty klíče,“ řekla.
Ricky zachroptěl. Kristepane, vypadá nemocně, pomyslela si Birdy. Nicméně část soucitu již vyprchala. Ricky zřejmě trpěl halucinacemi, které byly nejspíš chemického původu. Byla to jen a jenom jeho chyba.
„Ricky, žádnej kluk tam není.“
„Cože?“
„Na hajzlu není žádná mrtvola; vůbec nikdo. V čem zase jedeš?“
Ricky pohlédl na své chvějící se ruce.
„V ničem nejedu. Přísahám.“
„Pěkně blbej fór,“ odsekla. Napůl ho podezírala, že to na ni nějak nalíčil, až na to, že vtípky tohoto druhu neměl v povaze. Ricky byl v tomto ohledu spíše puritán; to byla jedna z jeho příjemnějších vlastností.
„Nemám zavolat doktora?“
Ricky zavrtěl rozmrzele hlavou.
„Víš to jistě?“
„Říkám, že ne,“ zavrčel.“Dobrá, jak chceš.“ Birdy rázovala uličkou a něco si mumlala pod vousy. Ve dveřích do foyer se zastavila a volala na něj přes sál.
„Myslím, že tu máme nějakého vetřelce. Někdo byl na paralelní lince. Nechceš hlídat u dveří, než odchytím nějakého policajta?“
„Hned jsem tam.“
Ricky seděl v rozblikaném světle a podroboval vlastní příčetnost bedlivému zkoumání. Pokud Birdy řekla, že tam ten kluk není, pak se dá předpokládat, že mluví pravdu. Nejlépe by bylo jít se přesvědčit osobně. Tak by se ujistil, že absolvoval jen jakýsi krátký výpadek z reality, vyvolaný nějakým mizerným fetem. Pak by se odebral domů, uložil ke spánku a ráno by zase byl fit. Až na to, že se mu nechtělo strkat hlavu do toho zlem zapáchajícího kumbálu. Ale co když to byla Birdy, kdo uletěl? Neexistuje třeba něco takového jako halucinace normality?
Na třesoucích se nohou pomalu přešel uličku a strčil do dveří. Uvnitř bylo šero, ale zase dostatek světla, aby viděl, že tam není ani stopy po písečné bouři, po mrtvém chlapci, ani po kovbojích s pistolemi, ba ani po stébélku suché trávy. To je tedy věc, ta moje hlava, pomyslel si. Stvořit tak přesvědčivou iluzi, až to nahání hrůzu. Úžasný trik. Škoda, určitě by se pro něj našlo lepší využití, než se jím děsit. Ale člověk na jednu stranu něco získává a na druhou zase něco ztrácí.
A potom spatřil krev. Na dlaždicích. Krvavou skvrnu, která neměla co dělat s jeho natrženým uchem. Bylo jí příliš mnoho. Ha! Tohle si nepředstavoval. Byla tu krev, otisky nohou, známky toho, že viděl, co se domníval, že viděl. Ale Pane na nebi, pověz, co je horší? Vidět nebo nevidět? Nebylo by lépe se mýlit a být trochu mimo, než mít pravdu a být v rukách moci, která doslova může měnit svět?
Ricky zíral na krvavé stopy. Sledoval je až ke kabince na levé straně. Nyní byla zavřená - ale předtím byla otevřená. Vrah v ní ukryl svou oběť. Rickymu to bylo jasné, aniž by musel nahlédnout dovnitř.
„Tak,“ hlesl, „a mám tě.“
Strčil do dveří.
Chlapec seděl na míse, nohy natažené, ruce svěšené.
Měl vydloubnuté oči. Nijak dovedně; žádný chirurgický výkon. Ty oči byly ukrouceny. Na tvářích zůstaly stopy toho zásahu.
Ricky si zakryl rukou ústa, rozhodnut nevrhnout. Žaludek se mu obracel, nicméně poslechl. Ricky se rozběhl ze záchodu, jako by mrtvola měla každým okamžikem vstát a žádat o navrácení vstupného.
„Birdy... Birdy...“
Ta bachyně tlustá je vedle, naprosto vedle. Jasně, že tam je mrtvola, a ještě hůře.
Ricky vlétl do sálu.
Nástěnná světla skomíravě tančila za artdecovými stínidly jako svíčky před uhasnutím. Tma by na něj byla už příliš; přišel by o rozum.
V tom blikání svítidel bylo cosi důvěrně známého, alespoň měl takový pocit, něco těžko pojmenovatelného. V beznaději stál několik okamžiků v uličce, nevěda, co si počít.
Potom se ozval ten hlas; a třebaže usoudil, že tentokrát to je smrt, přece vzhlédl.
„Ahoj Ricky,“ pronesla postava, která se k němu blížila řadou E. Nebyla to Birdy. Ne, Birdy nenosila bílé gázové šaty, nikdy neměla tak plné rty, tak krásné vlasy, oči tolik plné příslibů. To k němu kráčela Marilyn Monroe, ona mrazem spálená růže Ameriky.
„To mi ani neodpovíš na pozdrav?“ pokárala ho něžně.
„... eééé ...“
„Ricky, Ricky. Po takové době.“
Po takové době? Co tím myslí; po jaké době?
„Co jste zač?“
Zářivě se na něj usmála.
„Jako bys to nevěděl.“
„Vy nejste Marilyn. Marilyn je mrtvá.“
„Ale, Ricky, ve filmu nikdo neumírá. Víš to právě tak dobře jako já. Stačí nasadit kotouč s filmem -“

  • tak tohle mu připomínalo to mihotání: blikání celuloidové-ho pásku procházejícího projektorem, jeden obrázek za druhým,iluze života stvořená z dokonale synchronizovaného sledu malých nebytí.

„- a jsme tu zas, a mluvíme, a zpíváme.“ Marilyn se zasmála. Znělo to, jako když do sklenky upadne kostka ledu. „Nikdy nezbabráme svou roli, nezestárnem, nikdy nezmeškáme nástup -“
„Vy nejste skutečná,“ namítl Ricky.
Zdálo se, jako by ji ten postřeh lehce znudil, jako by Rick byl až příliš velký pedant.
Došla na konec řady. Stála nyní na tři stopy daleko, a na tu vzdálenost představovala iluzi tak úchvatnou a dokonalou, jako nikdy dříve. Náhle po ní zatoužil, chtěl ji mít, tam, přímo v uličce. Kurva co na tom, že je pouhou fikcí, i fikce je ošukatelná, nechce-li si ji člověk brát za ženu.
„Chci tě,“ pronesl, ohromen vlastní neomaleností.
„Já chci tebe,“ odvětila, což ho omráčilo ještě víc. „Vlastně tě potřebuji. Jsem velmi slabá.“
„Slabá?“
„Není to tak snadné být středem zájmu, chápeš. Nakonec zjistíš, že to potřebuješ čím dál víc. Potřebuješ, aby se na tebe lidé dívali. Ve dne v noci.“
„Já se dívám.“
„Jsem krásná?“
„Jsi bohyně. Ať jsi kdo jsi.“
„Kdo že jsem? Prostě jsem tvá.“
Skvělá odpověď. Definovala se skrze něho. Jsem funkce tebe samého; z tebe a pro tebe stvořená. Dokonalý přelud.
„Nespouštěj ze mne oči, Ricky. Nikdy. Potřebuji tvé milostné pohledy. Nemohu bez nich žít.“
Čím upřeněji na ni hleděl, tím ostřeji se mu její podoba jevila. Blikání téměř ustalo; v sále se rozhostil klid.
„Chceš se mne dotknout?“
Netušil, že by se ho takto mohla zeptat.
„Ano,“ odpověděl.
„Dobře.“ Škádlivě se na něj usmála a Ricky k ní vztáhl ruku. V posledním okamžiku se elegantně vyhnula konečkům jeho prstů a se smíchem se rozběhla uličkou k plátnu. Rozdychtěný Ricky ji následoval. Chtěla si hrát a to bylo dobré.
Dostala se do slepé uličky. Z této části kina nebylo úniku a z toho, jak jej povzbuzovala, bylo zřejmé, že to dobře ví. Otočila se a přitiskla se ke zdi s nohama poněkud od sebe.
Byl pár metrů od ní, když jí závan větru vykasal sukni až k pasu. Marilyn se zasmála a v té zpěněné vlně hedvábí přivřela oči. Pod sukní byla nahá.
Ricky k ní opět vztáhl ruku - tentokrát neuhýbala. Šaty se zvedly ještě o kousek výše a Ricky upřeně hleděl na tu část Marilynina těla, kterou dosud nespatřil, na ten rozčísnutý kožíšek, o němž snívaly miliony mužů.
Byla tam krev. Ne mnoho, jen několik otisků prstů na vnitřku stehna. Úžasný pel její pokožky se tím poněkud setřel. Ale Ricky zíral dál; a stydké pysky se pohybem boků poněkud rozevřely. Uvědomil si, že odlesk vlhkosti v oné intimní části Marilynina těla nemá nic společného s tělesnými šťávami, ale s něčím docela jiným. S pohybem jejích svalů se pohnuly i zkrvavené oči, které si ukryla v těle, a spočinuly na něm pohledem.
Z výrazu jeho tváře poznala, že je neskryla dostatečně hluboko, ale kam mělo děvče se závojem šatů sotva zahalujícím nahotu schovat plody svého úsilí?
„Tys ho zabila,“ obvinil ji Ricky, neodtrhávaje zrak od stydkých pysků a očí, jež mezi nimi vykukovaly. Byla to tak podmanivá a primitivní podívaná, že ho téměř zbavila strachu, jenž mu svíral žaludek. Namísto toho, aby hnus zabil jeho touhu, naopak ji přiživil. Perverze. Co na tom, že vraždila; vždyť je to legenda.
„Miluj mě,“ řekla. „Miluj mě navždy.“
Přistoupil k ní. Uvědomoval si přesně, že poslechne-li, bude to znamenat smrt. Avšak smrt je věc relativní, není-liž pravda. Marilyn byla fyzicky mrtvá, ale tady žila, ať v jeho mysli či v bzučící matrici vzduchu nebo v obém; a on má příležitost s ní být.
Objal ji a ona jeho. Políbili se a bylo to snadné. Měla měkčí rty, než si dokázal představit. Tolik toužil do ní vniknout, že pocítil v rozkroku cosi velmi blízkého bolesti.
Kolem pasu se mu obtočily paže útlé jako vrbový proutek a on se cítil jako v bavlnce.
„Dáváš mi sílu,“ řekla Marilyn. „Tím, jak se na mě díváš. Potřebuji to, jinak zemřu. To je u přeludů normální.“Její objetí zesílilo; paže, které Rick cítil na zádech, již nepřipomínaly vrbové proutky. Poněkud se té nepříjemnosti vzepřel.
„To je marné,“ vrkala mu do ucha. „Jsi můj.“
Otočil hlavu a ke svému úžasu zjistil, že paže, které ho svírají, nejsou paže, ale jen jakási smyčka čehosi bez zápěstí, dlaní a prstů, již má obtočenu kolem zad.
„Bože můj!“ zvolal.
„Dívej se na mě, chlapče,“ přikázala Marilyn. Ten hlas ztratil jemnost. Už nespočíval v Marilynině náručí, nic takového. Objetí opět zesílilo a vyhánělo mu z plic vzduch. Síla stisku mu nedovolovala se nadechnout. Páteř pod tlakem praštěla, tělem se prohnaly plameny bolesti a explodovaly mu v očích ohňostrojem barev.
„Měls opustit město,“ řekla Marilyn a pod závojem dokonalých líček jí vypučel Wayneův obličej. Měl pohrdlivý výraz, ale Rickymu zbýval jen okamžik, aby ho zaregistroval. Potom se i ten rozpadl a za slavnou tváří se zjevilo něco docela jiného. Ricky položil poslední otázku svého života:
„Co seš zač?“
Věznitel mu neodpověděl. Popásal se na Rickyho úžasu; a zatímco tak civěl, z těla té věci vyrašila dvojice orgánů podobných šnečím růžkům. Snad to byly anténky, které se zformovaly, aby jimi mohl křižovat a zkoumat prostor mezi vlastní a Rickyho hlavou.
„Potřebuju tě,“ ozvalo se a ten hlas tentokrát nepatřil ani Waynovi ani Marilyn Monroe. Byl to hrubý, nekultivovaný hlas hrdlořeza.
„Sem k posrání slabej; vyčerpává mě bejt na tomhle světě.“
To něco, ví Bůh, co to bylo, se stravovalo a dopovalo jeho zprvu obdivnými a nyní zděšenými pohledy. Ricky cítil, jak mu to skrze oči vysává život, jak si to libuje v žalostných pohledech, které tomu věnoval, zatímco umíral.
Věděl, že stojí na prahu smrti, neboť už drahnou chvíli se nenadechl. Připadalo mu to jako celé minuty, ale jist si tím být nemohl.
Právě když naslouchal zvuku vlastního srdce, ty růžky se rozešly každý na jednu stranu Rickyho hlavy a začaly se mu cpát do uší. Dokonce i v tom snu to byl odporný pocit a Rickymu se chtělo řvát, zarazit to křikem. Ale prsty mu dál vnikaly do hlavy. Prorazily ušní bubínky a jako nějaké všetečné tasemnice procházely mozkem. Stále ještě žil, dosud civěl na svého trýznitele a věděl, že prsty našly oční bulvy a že na ně zezadu tlačí.
Jeho oči se náhle vypoulily a se zvukem, jaký vydává při výstřelu špuntovka, opustily úkryt důlků. A jak se mu vidění kaskádovitě měnilo, viděl na okamžik svět z jiného úhlu. Toto byly jeho rty, tohle brada -
Hrůzná zkušenost, a milosrdně krátká. A potom se film, v němž hrál po sedmatřicet let, přetrhl uprostřed cívky a Ricky se v náruči fikce zhroutil.
Svést a zabít Rickyho netrvalo ani tři minuty. Birdy tou dobou zkoušela klíč po klíči z Rickyho svazku, ale nemohla najít ten pravý, jenž by otevřel dveře. Kdyby nebyla bývala taková zarputilá, mohla se vrátit do sálu a poprosit o pomoc. Ale mechanické věci, dokonce i klíče a zámky, znamenaly výzvu jejímu ženství. Nesnášela onu mužskou instinktivní nadřazenost, která se projevovala vždy, když došlo na motory, systémy a logické procesy, a čert by ji musel vzít, kdyby se měla vrátit k Rickymu a kňouravým hlasem mu sdělovat, že ty podělaný dveře nejdou otevřít.
Vzdala to úsilí zhruba ve stejnou dobu jako Ricky. Ricky byl mrtev. Barvitými výrazy proklela klíče a nakonec připustila porážku. Ricky byl prostě šikovnější na tyhle mizerné krámy, které ona nikdy pořádně nechápala. Je mu přáno. Jediné, o co teď stála, bylo vypadnout z tohohle místa, které v ní začínalo probouzet klaustrofobii. Nelíbilo se jí být zamčená uvnitř a nevědět, kdo se ukrývá nahoře. A k dovršení všeho světla ve foyer nesvítila, ale blikala, a s každým bliknutím stále více zkomírala.
Co se to tu sakra děje?
Světla bez varování zhasla nadobro a Birdy si byla jista, že za dveřmi do sálu zaslechla nějaký pohyb. Z druhé strany pronikala světla, silnější než svit baterky, přerušovaná, barevná.
„Ricky?“ pronesla do tmy, která jako by její slova pohltila. Anebo jednoduše nevěřila, že je to Ricky a cosi jí napovědělo, aby se projevovala šeptem.
„Ricky...?“
Rty lítaček jemně mlaskly, jak do nich kdosi zevnitř zlehka strčil.“...jsi to ty?“
Vzduch byl zelektrizovaný, cestou ke dveřím jí pod nohama praskala statická elektřina, chloupky na pažích jí stály v pozoru. Světlo na druhé straně se s každým krokem stávalo jasnějším.
Zastavila se, aby si lépe promyslela další postup. Za dveřmi nestojí Ricky. Věděla to. Možná to byl ten chlap či ženská z telefonu, nějaký šílenec s křišťálově čirýma očima, který se vydal na lov tlustoprdky.
Ustoupila o dva kroky zpět k pokladně. Pod nohama jí jiskřilo. Sáhla pod pult pro Mamrda, železnou tyč, kterou tam přechovávala od té doby, co ji tam zatlačili tři rádoby zloději s vyholenými hlavami a elektrickými vrtačkami. Začala tehdy křičet, jako by ji na nože bral, a oni utekli, ale tentokrát se zapřísáhla, že ho (či je) seřeže hlava nehlava, než aby se nechala terorizovat. A tři stopy dlouhý Mamrd byl zbraní, již si pro ten účel vybrala.
Ozbrojena se vydala ke dveřím.
Ty se náhle rozlétly a lebku jí zaplnil řev bílého šumu, kterým k ní pronikl čísi hlas:
„Dívá se na tebe, dítě.“
Dveře vyplňovalo oko, jediné obrovské oko. Ten rachot ji ohlušoval; oko mrklo, mohutné a vlhké a líné pozorovalo tu panenku před sebou s nestoudností jediného pravého Boha, stvořitele celuloidové Země a celuloidových Nebes.
Birdy byla zděšená, jinak to říct nelze. To nebylo ono vzrušení, kdy se člověk bojí ohlédnout, žádné libé očekávání, žádný příjemný strach. Tohle byl strach skutečný, hrůza, která se usadí v útrobách, holá a ohyzdná jako lejno.
Slyšela se, jak pod tím neúprosným pohledem tiše kňučí, cítila, jak se jí podlamují kolena. Brzy upadne přede dveřmi na koberec a to bude její konec, určitě.
Potom si vzpomněla na Mamrda. Drahý Mamrd, požehnána budiž jeho falická podstata. Sevřela tyč oběma rukama a rozehnala se jí proti oku.
Než je však mohla zasáhnout, oko se zavřelo, světlo zhaslo a Birdy se ocitla opět ve tmě. A jen sítnice ji pálila z toho pohledu.
Ze tmy se ozvalo: „Ricky je mrtvý.“
Nic víc. Bylo to horší než to oko, horší než všechny ty mrtvé hlasy Hollywoodu, protože nějak věděla, že je to pravda. Kino se proměnilo v jatka. Lindin Dean byl mrtev, aspoň Ricky to říkal, a nyní byl mrtev i Ricky. Všechny dveře byly zamčené a hra se omezila na dva účastníky. Na ni a na neznámého.
Vrhla se ke schodišti, aniž si byla jista tím, co hodlá udělat. S určitostí však věděla, že otálet déle ve foyer by bylo sebevražedným počinem. Když šlápla na první schod, lítačky se za ní opět s úpěním rozlétly a cosi rychlého a blikavého se vydalo v jejích stopách. Zdolávala schodiště, supíc a proklínajíc svou váhu, s vetřelcem v zádech. Hnalo se to krok dva za ní. Oblilo ji mihotavě třpytivé světlo, jež vyšlehlo z těla pronásledovatele. Připomínalo to první záblesky ohňostroje. Chystá na ni další fígl, tím si byla jista.
Dosáhla vrcholu schodiště se svým obdivovatelem v patách. Chodba před ní, osvětlená jedinou zaprášenou žárovkou, slibovala pramálo bezpečí. Vedla přes celé kino. Bylo tu několik místností zaplněných hromadami starých krámů: plakáty, stereoskopické brýle, plesnivé filmové fotografie. Byla si jista, že v jednom ze skladišť se ukrývají požární dveře. Jenže ve kterém? Nahoře byla všehovšudy jednou a to ještě před dvěma roky.
„Do hajzlu,“ zasyčela. Vrhla se k prvnímu skladišti. Dveře byly zamčené a vzdorovaly, když na ně bušila pěstmi. Nepovolily. Další totéž. Stejně pochodila u následujících. I kdyby si pamatovala, za kterými ji čeká úniková cesta, ty dveře byly příliš masivní, než aby je dokázala vyrazit. Mít deset minut k dobru, mohla by to s pomocí Mamrda dokázat. Ale Oko jí dýchalo na záda: neměla k dispozici ani deset vteřin, natož deset minut.
Nezbývalo, než se postavit na odpor. Otočila se na podpatku s modlitbou na rtech ke schodišti, čelem k pronásledovateli. Podesta však byla prázdná.
Upírala pohled na politováníhodné uspořádání mrtvých žárovek a loupající se barvy, jako by hledala neviditelné, ale ta věc nebyla před ní, ale za ní. Za zády se jí opět rozsvítilo a tentokrát ohňostroj vzplál, oheň se stal světlem a světlo obrazem, a po chodbě se směrem k ní rozlévaly obrazy tisícovek kdysi slavných hvězd, na něž již téměř zapomněla. Z řetězu puštěné scény z tisíců filmů;každá se svou vlastní a jedinečnou asociací. Birdy konečně pochopila, kde mají tyto pozoruhodné vjemy původ. V promítacím plátně přebýval jakýsi duch - syn celuloidu.
„Dej mi svou duši?“ žádal.
„Nevěřím na duši,“ opáčila Birdy po pravdě.
„Tak mi dej to, co dáváš plátnu, to, co mu dává každý. Dej mi trochu lásky.“
Proto se jí před očima znovu a znovu přehrávají ty scény. Všechny představovaly okamžiky, kdy obecenstvo zázračně splývá s plátnem, málem krvácí prostřednictvím svých očí, a civí a civí a civí. Sama často dělávala totéž. Když se po shlédnutí filmu, který ji hluboce zasáhl, objevily závěrečné titulky a kouzlo fikce přestalo působit, pociťovala téměř fyzickou bolest, neboť jí bylo, jako by za sebou nechala kousek své osobnosti, jako by mezi svými hrdiny a hrdinkami přišla o část vlastní duše. A možná tomu tak skutečně bylo. Možná, že vzduch dopravoval náklady Birdyiných přání, mísil je s přáními druhých lidí a všechny je ukládal někde v koutě až -
Až z toho vzešlo tohle. Tohle dítě jejich kolektivní vášně. Tento filmový svůdce; banální, hrubý a naprosto okouzlující.
No dobrá, řekla si v duchu, jedna věc je pochopit svého kata, ale druhá je přesvědčit ho, aby ustoupil od výkonu svých povinností.
Dokonce i ve chvíli, kdy se snažila přijít na nějaké řešení, hltala očima výjevy v tom přízraku. Nemohla si pomoci. Dráždivé záblesky životů, které kdysi prožívala s sebou, tváře, které kdysi milovala. Mickey Mouse tančí s koštětem, Gishová ve „Zlomeném květu“, Garlandová (jejím partnerem byl Toto) sleduje tornádo rozprostřené nad Kansasem, Astaire v „Pánech v cylindrech“, Welles v „Kaneovi“, Brando a Crawfordová, Tracy a Hepburnová - lidé, kteří se tolik vryli do duše diváka, že jim není třeba žádných křestních jmen. Je o tolik příjemnější dívat se a nechat se vzrušovat oním jihnutím, jež předchází polibku, než polibkem samotným; fackou než usmířením; stínem zrůdy než zrůdou samotnou; zraněním než smrtí.
Podrobilo si ji to, o tom nemohlo být pochyb. Vlastní oči ji k tomu poutaly právě tak dobře, jako by byly na stopkách a připoutány řetězem.
„Jsem krásný?“ zeptalo se to.
Ano, bylo to krásné.
„Proč se mi nepoddáš?“
Birdy už nebyla s to uvažovat, její schopnost rozebrat situaci z ní vyprchala. Potom se však ve změti obrazů objevil tvor, který ji rázem vrátil sobě samé. „Dumbo“. To tlusté slůně. Její slůně. A co víc - tlusté slůně, za něž se považovala.
Kouzlo bylo zlomeno.
Pohlédla mimo to stvoření. Koutkem oka na okamžik zahlédla za vším tím třpytem cosi odporně špinavého. Jako malá měla přezdívku Dumbo, říkaly jí tak všechny děti v okolí. Dvacet let žila s tou směšnou šedivou hrůzou a nebyla schopna ji setřást. Tlusté tělo slůněte jí připomnělo vlastní tloušťku, jeho bezmocný pohled její vlastní osamělost. Představila si ho, jak se chová v chobotu své matky, bláznivé zavržené slůně, a měla chuť mlátit do té sentiment probouzející věci hlava nehlava.
„Všechno je to odporná lež!“ zavrčela vztekle.
„Nechápu, jak to myslíš,“ protestoval ten tvor.
„Tak co se skrývá pod tou polevou? Myslím, že něco pěkně odporného.“
Světlo se rozblikalo, přehlídka filmových ukázek pobledla. Za oponou jasu číhalo cosi malého a tmavého. Bylo to plné pochyb. Pochyb a strachu ze smrti. Odpřísáhla by, že na těch deset kroků cítila pach jeho strachu.
„Tak co jsi zač, pod tím vším?“
Udělala k tomu jeden krok.
„Copak to schováváš? Eh?“
Konečně to našlo hlas. Vystrašený, lidský hlas. „Nic zlého jsem ti neudělal.“
„Snažil ses mě zabít.“
„Chci žít.“
„Já taky.“
Na tomto konci chodby bylo šero a byl tu cítit starý, nepříjemný pach. Hniloby. Věděla, jak páchne hniloba, a tohle bylo cosi zvířecího. Minulé jaro, když slezl sníh, našla na dvoře za domem cosi velmi mrtvého. Malého psa, velkou kočku, těžko říci. Cosi domácího, co zemřelo na podchlazení, když minulého prosince náhle napadl sníh. Hemžilo se to červy: nažloutlými, šedavými, narůžovělými. Pastelově zbarvený stroj na produkci much s tisíci pohyblivými součástkami.
Vycházel z toho stejný puch, jaký byl cítit na chodbě. Jako by se za tou féerií skrývalo cosi tělesného. Birdy, oči dosud podrážděné obrazem „Dumba“, sebrala odvahu a postupovala dál za oním mihotavým přízrakem, Mamrda zdviženého pro případ, že by se ta věc pokusila o nějaký podraz.
Pod nohama jí skřípěla prkna, ale Birdy byla příliš zaujatá svou kořistí, než aby dbala jejich varování. Nastal čas popadnout toho zabijáka, zatřást s ním a donutit ho vyklopit své tajemství.
Birdy přešla za přízrakem téměř celou chodbu, a ten najednou neměl, kam by ještě ustoupil.
Náhle se prkna podlahy pod její vahou rozsypala na drobné zlomky a Birdy se v mračnu prachu propadla. Upustila Mamrda a snažila se něčeho zachytit, jenže všechno kolem ní bylo prožráno červy a drobilo se jí pod rukama.
Neohrabaně přistála na čemsi měkkém. Pach hniloby tu byl neskonale silnější. Obracel se jí z něj žaludek. Hmatala ve tmě kolem sebe ve snaze se posadit a všude cítila jen chladný sliz. Měla pocit, jako by byla vhozena do bedny částečně vyvržených ryb. Shora, skrze prkna, dopadlo na její lože znepokojivé světlo. Ví Bůh, že se jí nechtělo, ale podívala se. Ležela v ostatcích lidského těla, jež bylo malými požírači roztroušeno téměř po celé rozloze toho místa. Chtělo se jí ječet. V prvním popudu měla chuť ze sebe strhnout sukni i blůzu, které byly olepené tím svinstvem; ale nemohla se tu producírovat nahá, rozhodně ne před synem celuloidu.
A ten na ni stále shlížel.
„Tak už to víš,“ řekl nešťastně.
„To jsi ty-“
„To je tělo, které jsem kdysi obýval, ano. Jmenoval se Barberio. Kriminálník; nijak výjimečný. Nikdy neaspiroval na velikost.“
„A ty?“
„Jsem jeho rakovinový nádor. Já jsem tou částí, která aspirace měla, která toužila být víc než jen pokornou buňkou. Jsem choroba obdařená schopností snít. Není divu, že tolik miluji film.“
Syn celuloidu lkal přes okraj proražené podlahy a protože už neměl důvod stavět se do světel slávy, odhaloval svou pravou podstatu.
Byl to odporný tumor zbytnělý hltáním vášní. Parazit tvaru slimáka a textury syrových jater. Na okamžik se v hlavové části zformovala šeredná, bezzubá ústa: „Budu muset najít jiný způsob, jak pozřít tvou duši.“
Nádor pleskl na zem vedle Birdy a bez třpytivého kabátu nesčetných filmových záběrů byl velký asi jako malé dítě. Birdy poněkud ustoupila, neboť nádor vytrčil jakýsi smyslový orgán, aby se jí dotkl. Jenže uhýbat bylo možné jen do jisté míry. Prostor byl úzký a dále zahrazený čímsi, co vypadalo jako polámané sedačky a vyřazené modlitební knížky. Nebylo jiného úniku než cestou, kterou se sem dostala, a tu měla nějakých patnáct stop nad hlavou.
Když se nádor zkusmo dotkl její nohy, bylo z toho Birdy na zvracení. Třebaže se styděla reagovat takovým způsobem, nemohla si pomoci. Pociťovala k němu tak nesmírný odpor, jak nikdy k ničemu jinému; asocioval cosi potraceného, obsah žumpy.
„Táhni k čertu,“ zavrčela a kopla ho do hlavy. Nebylo to však nic platné. Ta průjmovitá masa se jí dál sápala po nohou. Vnímala tepavé pohyby nádoru, jenž k ní šplhal.
Cítila jeho velikost na břiše a ve slabinách, a jakkoli jí bylo z vlastních myšlenek nevolno, napadlo ji, zda něco takového může toužit po sexu. Naléhavé pohyby tykadel, která se formovala a opět mizela, která dotírala na její pokožku, pátrala jí pod blůzou, natahovala se k jejím rtům, dávaly smysl pouze jako projev sexuální touhy. Tak pojď, vyzývala ho v duchu, pojď, když to musí být.
Počkala, bojujíc s nutkáním smést ho na zem, až se celý uhřaduje na jejím těle - a potom sklapla past.
Birdy se převalila na břicho.
Když se vážila naposledy, měla něco přes metrák, a nyní to muselo být ještě o něco víc. Tumor se ocitl pod ní, dříve než mohl zjistit, jak a proč se to stalo. Všemi póry mu prosakovala odporná míza.
Bojoval, ale ať se svíjel, jak se svíjel, vykroutit se nedokázal. Birdy do něj zaryla nehty a začala z něj rvát kusy, houbovité kusy,které ronily ještě více tekutiny. Vzteklý řev se změnil v bolestné vytí. Zanedlouho ta snící choroba svůj boj vzdala.
Birdy ještě chvíli ležela nehnutě. Nic se pod ní nehýbalo.
Konečně vstala. Už to nežilo, aspoň podle jí známých měřítek. A dotýkat se toho již nehodlala. Raději by bojovala se samotným ďáblem, než by znovu měla držet Barberiův nádor v náručí.
Pohlédla nad sebe a propadla beznaději. Má tu snad zemřít jako dříve Barberio? Když ale stočila zrak k podlaze, všimla si mříže, která nebyla patrná, dokud venku vládla tma. Nyní se však dovnitř začínaly vkrádat sloupce paprsků kalného rozbřesku.
Ohnula se, mocně zatlačila na mřížoví a náhle k ní do toho stísněného prostoru pronikl den a celý jej zalil světlem. Musela se tím malým otvorem protlačit a nebylo to snadné. Co chvíli měla pocit, že jí ta věc leze po nohách, ale když se protáhla na svobodu, mohla si stěžovat nanejvýš na odřená ňadra.
To opuštěné místo se od Barberiovy návštěvy nijak zásadně nezměnilo. Bylo jen více zarostlé kopřivami. Chvíli jen stála a plnými doušky hltala čerstvý vzduch, potom se vydala k plotu a k ulici za ním.
Když ta tlustá, divoce vyhlížející ženština s páchnoucími šaty kráčela domů, kameloti i psi jí vytvářeli dostatek prostoru, aby mohla bez problémů projít.

Třetí část: Cenzurované scény

To ale ještě nebyl konec.
Policie se do Kinopaláce dostavila těsně po půl desáté. Birdy byla s nimi. Pátrání odhalilo zohavená těla Deana a Rickyho, jakož i pozůstatky Barberia. V patře, v rohu chodby, policisté nalezli červený dámský střevíc.
Birdy nic neřekla, ale věděla své. Lindi Lee kino neopustila.
Byla souzena pro dvojnásobnou vraždu, aniž by kdo věřil, že se jí dopustila, a také byla zproštěna viny pro nedostatek důkazů. Soud nařídil, aby byla nejméně po dobu dvou let pod psychiatrickým dohledem. Ta žena se možná nedopustila vraždy, ale bylo evidentní, že je pomatená. Pohádky o chodící rakovině nikomu na věrohodnosti nepřidají.
Na počátku příštího léta držela Birdy týdenní půst. Převážnou část ztráty váhy by sice bylo nutno připsat úbytku tekutin v těle, nicméně pro její přátele to bylo uspokojivým znamením, že se konečně odhodlala zatočit se svým „velkým problémem“.
Ten víkend se na čtyřiadvacet hodin ztratila z parády.
Lindi Lee našla v opuštěném domě v Seattlu. Nebylo tak těžké ji vystopovat: chudák Lindi se tou dobou nedokázala ovládnout a nikterak si nelámala hlavu tím, jak se vyhnout případným pronásledovatelům. Její rodiče se vzdali všeho úsilí již před několika měsíci. Jen Birdy pokračovala v hledání. Zaplatila soukromého detektiva, aby děvče vypátral, a její trpělivost došla odměny v pohledu na onu křehkou krásku, křehčí než kdy jindy, avšak stále krásnou, jak sedí na podlaze uprostřed místnosti.
Birdy, dříve než otevřela dveře, vytáhla pistoli. Lindy Lee, vytržena ze svých myšlenek, či snad jeho myšlenek, zvedla hlavu a usmála se na ni. Uvítání trvalo jen okamžik, jen tak dlouho, než parazit usídlený v Lindi Lee poznal Birdinu tvář a spatřil zbraň v její ruce. Okamžitě věděl, proč přišla.
„To se podívejme,“ pronesl vstávaje, aby návštěvnici vyšel vstříc.
Oči Lindi Lee pukly, pukla jí ústa, kunda a prdel, uši a nos, všechno puklo a tumor se vylil v šokantních růžových proudech. Kroutě se jako červ lezl z prsou postrádajících mléka, z praskliny v palci, z odřeniny na stehně. Vylézal ze všech puklin.
Birdy zvedla pistoli a třikrát vystřelila. Rakovina, která se po ní už už natahovala, padla na podlahu, začala splaskávat a konečně se zhroutila. Jakmile znehybněla, Birdy chladnokrevně vytáhla z kapsy láhev kyseliny, odšroubovala víčko a vyprázdnila rychle se odpařující obsah na lidské údy a na nádor. Když se neozval žádný výkřik, nechala ty rozpouštějící se zbytky, na něž dopadala skvrnka slunečního svitu, na pokoji. Z místa zhouby se zvedal štiplavý kouř.
Vyšla ven. Splnila svou povinnost. Spokojeně kráčela po ulici a plánovala si, že bude žít ještě dlouho poté, co doběhnou titulky této podivné komedie.




| Předmět: Morbidní
31.03.20 20:37:11 | #352

Dívala jsem se na mršinu, která teprve před chvílí dodýchala. Před několika nekonečnými vteřinami přestalo bít její srdce. Teď už jen ležela. Tichá, nehybná a klidná. Ale právě ten klid mě znepokojoval. Mršina vypadala mrtvě, jak už tak mršiny obvykle vypadají a nebyla jsem si jistá, zda mohou vypadat záludně. Tahle tak namouduši vypadala. Že se z ničeho nic ze svého mrtvého poklidu vymrští a znovu se mě zmocní.

„Ty jsi ještě tu?“ ozvalo se za mnou.

Nečekala jsem ,že by tu mohl být ještě někdo jiný. Spíš zvědavost, než leknutí mě přinutila se otočit.

„Ty jsi tady?“ vyjevila jsem se místo přivítání. Zmocnila se mě čistá, nefalšovaná radost. Taková, jakou jsem nikdy předtím nezažila.

„A kde bych měl být. Co bych to byl za přítele, kdybych tě v takové chvíli nechal samotnou.“

Pohodil hlavou směrem k mršině.

„Tak jsi to nakonec dokázala,“ pravil uznale. V tom uznání jsem zaregistrovala špetku smutku, ale opravdu jen docela maličkou.

Usmívala jsem se od ucha k uchu. I on se začal usmívat. Tolik mi chyběl. Vzal mě za ruku.

„Tak pojď, už tě to nemusí zajímat. Je to mrtvé.“

„Opravdu?“ zaváhala jsem. „Chci říct opravdu je to mrtvé? Pořád vypadá tak...“

„To je dobrý. Takhle to vypadá vždycky. Chce to v tobě vzbudit jen výčitky svědomí, nic víc.“

Žasla jsem.

„Jak by to mohlo něco chtít, když je to mrtvé?“

*5812* *5812* *5812*


| Předmět: RE: Morbidní
05.04.20 21:13:36 | #356 (1)

to už jsi sem kdysisi jednou dával, že jo? *34678* *11346*


 #352 

| Předmět: RE: RE: Morbidní
12.07.20 12:23:52 | #362 (2)

Určitě, našel jsem to ve své historii *34678*


 #356 

| Předmět: RE: RE: RE: Morbidní
30.12.20 22:11:16 | #363 (3)
*34678*

 #362 

| Předmět: Natrhouško - LichKingAnathema (jedna z…
31.03.20 20:18:24 | #351

(ale jinak mám kočičky fakt rád!!! *809* )

Jak se tak hrbím nad pomačkaným papírem, ruka se mi chvěje, inkoust v peru vysychá, prsty druhé ruky zajíždějí do vlasů, ty mezi nimi protékají jak stružky vody, a dlaň podpírá čelo nachýlené hlavy. Na stříbrné špičce se pomalu kupí černá kapka za kapkou, než skane, jak vodnatý plod na podzim odpadne, a v pravidelných monotónních intervalech ťuká do listu, kap kap, rozpije se v skvrně a zhyzdí kostrbatě vedené písmo předešlé. Zdrojem mého neklidu jsou ty oči! Palčivě žhnoucí zraky, které leč bych si přál, mi nedopřejí klidu.

Neustále mne sledují, jako by se mi zavrtávaly až do nejniternějšího sklípku duše. Patří Natrhouškovi, vypelichanému kočičákovi. Zmocňuje se mne nenávist, když zřím jak si spokojeně, stočený do klubíčka hoví na parapetě a v okamžiku, kdy zaskřípám perem, vyčítavě po mně šlehne hnisem lemovaným, s víčky sklíženým, okem.

Natrhouško se hrdě řadí mezi největší kočičí delikventy v okolí, pověst ho předchází na míle daleko a jen když své obézní tělo na malých, scvrklých tlapkách batolí středem ulice, každý rozumem dotčený tvor se dá šmahem na útěk. I řidiči kamionů šlapají na plyn.

Je to prachobyčejný netvor, zplozenec pekla, který si mou domácnost podrobil, ne nikoliv podrobil, uzurpoval, ujařmoval, před dvěma měsíci, když jsem si to na mol opilý, o boty chudší,- cena za alkohol překročila hotovost peněženky, avšak v dnešní době jak jsem se velice šťastně přesvědčil, nejeden filuta sklouzne k obchodu směnnému, jde-li o yeezy za dva panáky-, šinul domů. Ta bestie právě na to čekala, mile ba dokonce láskyplně na mně zamňoukala, jak něžný měla hlásek, počala se hřbetem lísat k lýtku a rozkošnicky vrněla, leč vše byla past nalíčená klamným tvorem, lstivým a zlotřilým, že to český jazyk nedokáže vypovědět, abych se ho ujal. Vzal jsem si ho domů, o Bože, jak jsem tehdy býval bláhový a jak neodpustitelnou CHYBU jsem vykonal, tak neodpustitelnou, že se ji nebojím zvýraznit velkými písmeny, nechť mé zraky nikdy nezapomenou.
Žil jsem si život, tak říkajíc na vysoké noze, sličná děva, tedy vrásčitá manželka, nenáročná práce, tedy čekání na pracáku, děťátko na obzoru, tedy vidina hladového krku navíc, jako bych nebyl sotva s to nakrmit sebe natož ženu.

Ale tu se povaha té kočky, ze všech koček nejstrašnějších, čímž nenarážím na apetit, začala projevovat, vsadila do rodinného pohodlí klín, opředla manželku vrnící pavučinou falše( přátelstvím) a to nejhorší, úplně mi vybílila účet,- za to z části mohl apetit.
Hned co se překotila přes práh, poněvadž to byla kočka (kulatá) co vydá za kočky nejméně tři, (do teď žiji v přesvědčení, že její mlsný jazýček ochutnal i -o Bože hrozím se to napsat- i něco jiného než whiskas granule a plnotučné mléčko,- je to venku a snad bystrý čtenář pochopí, že nemyslím, všelijaký sajrajt na ulici, ale členy vlastního druhu, kdyby ho k nim snad vědní obor přírodovědný mohl zařadit), vedl nekončící válku, krvelačný boj, proti veškerému nádobí, nezáleželo zda je to keramika porcelán či plast, které se v našem útulném příbytku nacházelo. A jaké jsme měli na naší straně ztráty, hrůza vypovědět, jednou v podvečer,- příšeří vyvolané mihotavým světlem svíčky, neboť někdo, kdo asi… rozkousal každý kabel, a to se honosil chrupem prohnilejším a zkaženější než můj stoletý děda s fobií ze zubařů, a my strádali v přítmí-, zrovna když jsme hostily rodiče mé milé, na moji květinku a celou rodinu porcelánového generála s květinovým vzorem vykresleným po celé šíři (vidíte i květiny nenáviděl), nejlitějšího nepřítele Natrhouška, spáchal tento dříve jmenovaný zlosyn, ďábel ve vyžraném těle kočičím, úkladný akt vraždy.

Vyčkával v koutě jako hutný stín a tu se objevila má zlatá s podnosem a japonskou čajovou soupravou z období Heian. Och moje ubohé údy, jejichž největším vytížením bylo mačkání kláves a chůze k lednici či na toaletu, nebyli dost rychlé, a Natrhouško se vyřítil jak blesk z čistého nebe i přes desítku kil nadváhy na každý decimetr krychlový, vrhl se manželce pod nohy, zapletl se jak jazyk stydlivého chlapce a všemu byl konec. Porcelán se roztříštil v střepy, rozličné skřeky od hysterické matky mé choti, která si vytrhávala vlasy i když měla paruku, i hrozivé vytí velmi chlupatého otce s velmi holou hlavou, na mne doléhaly, jako kdybych se ocitl v kině na béčkovém horroru, dejme tomu Halloween 5, a já se zhroutil, kolena mi zakřupala, špatné klouby víte, a poklesla u mé milé.
Chytil jsem ji za rozbitou, krví potřísněnou hlavu, nikdy nezapomenu, jak se jí vlasy slepily do snopců a jaký nechápavý, policie se vyjádřila idiotsky, výraz navždy ulpěl na její dětsky nevinné tváři. A mezi vším Natrhouško, a bůh mne zatrať, jestli pronáším lež, se vítězoslavně šklebil a olizoval ouško přimáčknuté k baculaté tváři zakrslou ťapkou.
Počal jsem náruživě holdovat opojným látkám, ponejvíce Radlerům, abych na dně sklenice našel zapomnění, a následně ztratil práci i každého přítele, a kolik jsem měl! Nejméně dva. Proto vás prosím, zbavte mne tohoto vtělení satana, volejte na číslo 744324567 a po ujištění, že jste s to mu poskytnout hrozné místo k životu jsem odhodlán slevit z původní ceny pěti tisíc padesáti tří korun českých. Kočka není očkovaná a asi má červy, tak bych doporučoval vyhledat veterináře.



| Předmět: Čas večeřet! - LichKingAnathema
30.03.20 16:36:12 | #350

Tkaničky byly zavázané.
Běžecké boty byly pro Hillise základ jeho večerní rutiny. Většina jeho kolegů v bance běhala zrána, aby si vyčistili hlavu předtím, než budou dělat důležitá rozhodnutí s penězi jejich klientů. Hillis to cítil přesně naopak, večer po práci si musel čistit hlavu od toho, co těm nebožákům s jejich penězi dělali. Rozhodně na svou práci nebyl hrdý, jenže nic jiného neuměl a tak byl uvězněn vlastním talentem v korporátním světě investičního bankovnictví.
Všechno bylo na svém místě, klíček pod rohožkou, hodinky na měření tlaku a tepu na levé ruce a potítko na pravé, vysoké ponožky značky adidas a běžecké boty značkou odpovídající ponožkám. Černobílé kraťasy a triko výrazné oranžové barvy aby ho i za šera bylo perfektně vidět. Byla to téměř jeho večerní uniforma. Sedm krát to samé oblečení prané vždy ve stejný den tak aby bylo šest dalších kompletů připravených k použití.
Nyní měl chvíli na přípravu muziky na svém přehrávači MP3, nechtěl s sebou totiž nosit do parku telefon, zaprvé se bál přepadení a zadruhé se bál že by ho tam dostihla práce, vice prezidenti bankovních poboček nikdy nespí. Tři patra schodů po dvanácti aby si zařídil vše potřebné, co by ho na cestě mohlo zdržovat, od dveří jeho domu už pro něj existoval jen běh, muzika a čerstvý vzduch. Nepřipadalo v úvahu, že by se musel s čímkoli zabývat, na to měl tento postup až moc dobře nacvičený.
Ničím nepřekvapen tedy našel svou běžeckou píseň číslo jedna, Eye of the tiger, došel ke dveřím, spustil přehrávač a za pomocí oskarové skladby která dopomohla k vítězství Rockymu Tři, se vydal na tisíckrát oběhnutou trasu do parku.
Kdyby jen tušil, že tuhle by si měl pořádně užít.
Celý proces probíhal jako již tisíckrát předtím. Od dveří to bylo dvě stě metrů po chodníku až k přechodu se světelným značením, u toho vždy běžel na místě, aby nevypadl z rytmu, většinou mu zde také končila písnička, kterou si nastavil, ty další hrály náhodně, tudíž ho zde poháněla ta malá nejistota, kterou vždy cítil. Jedna z mála věcí v jeho životě co nebyla rozhodnuta o mnoho chvil dopředu.
Cesta pokračovala z kopce až k malé křižovatce, ta ho svedla na chodníkovou cestu, která již vedla až k bráně parku, ta byla před půlnocí vždy dokořán, tudíž neměl problém proběhnout. Vyhýbal se matkám s kočárky a pejskařům. Za tu dobu co zde běhal, si již všiml spousty známých tváří, většina lidí žili přesně podle předem naučených zvyků, alespoň ti kolem něj tak vypadali, a on si mysleli to samé o něm.
Parkem vedla přesně dva a půl kilometru dlouhá eliptická trasa, která mu vždy poskytla cestu dopředu a přesto ho nakonec obrátila, aby mohl běžet směrem domů bez zjevného vracení se. Dnes se ovšem na trase v parku stala Hillisovi malá nehoda, která se později rozrostla v pořádnou šlamastiku.
Zhruba po kilometru se jakoby odnikud vyřítil pes běžící z boku přímo proti Hillisovi. Jeho pán byl kdesi v dáli, nejspíše ho hledal, protože ta černobílá fenka se na něj řítila a nikdo se jí nesnažil odvolat.
Hillis který si jí všiml až příliš pozdě, jelikož byl zahloubaný do vlastních myšlenek, nestihl nijak zareagovat a byl povalen padesátikilovým zvířetem, které běželo v plné rychlosti.
,,Co to kurv..." Stihl ještě říci, než se ocitl na zemi a cítil, jak nad ním fenka obkročmo stojí a štěká mu přímo do obličeje. Její sliny mu kapaly do očí i do pusy, cítil se hrozně a nemohl jí dostat dolů. Byl to velmi strašidelný pohled. Hillisovi se v hlavě honila spousta myšlenek a pocitů, žádného z nich se však nedokázal uchopit aby na něj nějak reagoval.
Teprve až po minutě slyšel kde z dálky křičet nějakého pána.
,,Viky, VIKY! Slez z toho pána." Křičel jakýsi pán.
Díky tomu si Hillis uvědomil, že nemá na uších sluchátka, bylo to prapodivné, při tom všem co se dělo byly jeho největší starostí právě Mp3 a sluchátka. Že by ho bankovnictví nakonec zlomilo?
Viky tedy slezla a on rychle nahmatal přehravač i sluchátka, naštěstí vypadala jako by se jim vůbec nic nestalo.
,,Moc se vám omlouvám, pane, vůbec nevím, co to do ní vjelo." Říkal Vikiin majitel ale Hillis ho vůbec nevnímal. Přemýšlel nyní čím si utřít obličej a jestli ta tráva a její sliny půjdou vyprat z jeho oblečení.
,,Nemáte kapesník?" Zeptal se Hillis pána s naprosto bezbarvým tónem hlasu. Ten jenom pokýval hlavou a rychle nahmatal v kapse, snad, čistý kapesník, kterým si Hillis začal utírat obličej.
,,Děkuju." Řekl a vrátil pánovi kapesník.
,,Jste v pořádku pane?" Zeptal se ho majitel a ve tváři měl zmatení, proč Hillis nehnul ani brvou.
,,Ale jo, jen si to příště hlídejte." Řekl mu Hillis podrážděně.
,,Tohle nikdy neudělala, včera jsme byli v parku a od té doby se chová divně." Řekl mu onen pán, to už si ale Hillis vracel sluchátka do uší a pokynul na něj rukou, aby odešel, že to nehodlá nijak řešit.
Srdce mu prudce bilo, nemohl na sobě, ale dát znát že byl vlastně nadšený z toho, že se mu v životě stalo něco nepředvídatelného.
Ovšem brzy se z toho vzpamatoval, na svém přehrávači našel opět titulní píseň z filmu Rocky III a vydal se na zbytek své cesty.
Doběhl ke svým vchodovým dveřím, do desáté hodiny se nezamykaly, a tudíž mohl běhat bez klíčů, a jakmile jimi prošel, celá jeho běžecká persona zmizela a on se vrátil do kůže investičního bankéře, na kterého zaútočil pes, celého ho poslintal a on toho chlapa ani nezažaloval. Celou cestu nahoru přemýšlel o té hrůze, co ho potkala, cítil, jak ho z toho začíná bolet hlava.
Vyndal klíč zpod rohožky, odemkl dveře, prošel, zavřel, sundal si boty, také všechno oblečení, naházel ho na jednu hromadu a vlezl přímo do sprchy. Takové chování mu bylo dosti nepodobné, stejně tak pro něj však nebylo obvyklé být pod rozzuřeným psem.
Hnus co? Zdálo se mu jako by něco zaslechl. Zastavil tedy vodu a rozhlédl se. Vykoukl ven zpoza sprchového závěsu a rozhlédl se po koupelně.
,,Haló?" Zakřičel, ovšem když nepřicházela žádná odpověď tak se prostě jen vrátil ke sprchování, nejspíš se mu to jen zdálo, co jiného by to taky bylo. Měl pocit, že toho na něj ten den bylo docela hodně a tak se uchýlil ke spolehlivému způsobu jak se zbavit stresu, a sprcha na to byla ideální místo. Dělal to nerad, považoval to za hřích, ale ani on si nemohl občas pomoci, obzvláště v této situaci.
V polovině zbavování stresu cítil, jak mu začalo škubat v předloktí, jako by se mu jeho vlastní sval bránil. Že by znamení od boha aby toho nechal? Spíše jen únava z věčného klikání na data a psaní na tabuli pro internisty, rozhodl se to ignorovat a brzy to přešlo.
Netrvalo dlouho a v tekoucí vodě sledoval, jak jeho zhmotněný stres odplouvá pryč, kamsi do vod kanalizačního systému. Cítil se lépe, asi na půl minuty, než si pod ledovou vodou uvědomil, jak strašně ho bolí hlava. To ovšem nebylo nic nového po celém dni práce a tak se rozhodl vynechat večeři a po vypnutí sprchy a osušení se vyšel rovnou do postele.
Byl přesvědčený, že spánek zažene všechny jeho chmury a hlavně vzpomínky na tu odpornou a neumytou psí tlamu, která na něj kapala desítky milionů bakterií. Na půl zalezlý v posteli si uvědomil, že by si měl obličej nějakým způsobem vydesinfikovat a tak se vydal ke své lékárničce.
To není potřeba. Ozvalo se mu jakoby uvnitř jeho vlastní hlavy.
,,Kdo to řekl?" Zeptal se a prudce se kolem sebe začal otáčet. Žádná odpověď však nepřicházela a on to přisoudil bolesti v hlavě, únavě a zvukům venku. Už aby měl nová a lépe těsnící okna, snad pracovní bonusy budou tak vysoké jak čtvrtletí slibuje.
Celá ta událost ho úplně odvedla od myšlenek na desinfekci a on se vydal rovnou do postele, kam padl jako by roky nespal. Netrvalo mu, ani deset vteřin než upadl do říše spánku. Ta ho přivítala vcelku příjemně, dokud na něj nepustila svá monstra.
Nedlouho potom co se ocitl ve snech, se na něj vyřítil obrovský, mluvící pes, řvoucí jeho jméno, jak nahlas tak přímo v jeho hlavě. Byla to strašlivá příšera ženoucí se přímo na něj. Bylo to něco odporného, cítil zápach mrtvol z jejích úst a viděl ty strašlivé červené oči, jak si pro něj jdou. Skutečnost že jde o sen, mu právě byla velmi cizí a on mohl jen utíkat.
Jenže jak to tak s noční můrou bývá, útěk nebyl vůbec nic jednoduchého. První se mu nohy začaly propadat do hlíny, poté na něj začala hlína volat jménem a vysmívat se mu, zatímco se bestie přibližovala. Slyšel své jméno ze všech stran, jako by na něj volalo i samo nebe.
Když ho napadla tato myšlenka, uvědomil si, že musí být ve snu a někdo na něj volá v jeho bytě, nejspíš ho přišla zkontrolovat hospodyně, když se nepotkali ve dveřích. Tato myšlenka mu pomohla procitnout a objevit se zpátky ve své naprosto prázdné ložnici.
Ty máš fakt tvrdý spaní! Ozvala se mu v hlavě jakoby jeho vlastní myšlenka. Když se však chtěl ozvat, otevřít ústa a říct něco, nestalo se vůbec nic. Byl naprosto paralyzován, nic nemohl, pouze hýbat očima. Zmocňovala se ho panika, nemohl ji však nijak projevit, maximum co toho mohl udělat, bylo velmi rychlé kmitání očima. To mu nijak nepomáhalo, čím víc nic nemohl, tím horší pocit měl. Ovšem to ještě netušil, co mělo přijít.
Jeho ústa se najednou začala sama od sebe pohybovat, hlasivky bez jeho vůle rezonovaly a jazyk se chystal udělat to, k čemu byl stvořen, pomoci mu něco říci. Až na to že to nemluvil on.
,,Zdravíčko Hillisi." Pozdravila ho jeho vlastní ústa, krátce na to cítil, jak se rozevřela do absolutního šklebu, cítil, jak se ty věci dějí, nemohl jim však nijak zabránit, nemohl dokonce ani myslet, alespoň ne jasně. Cítil se jako pasažér ve svém vlastním těle. Pasažér policejního auta, na zadním sedadle, za mříží kde mohl pouze doufat, že ho vezou na stanici a ne na molo ze kterého se záhadně ztrácely podezřelé osoby.
Byl vyděšen k smrti, a nemohl to nijak projevit. Mohl jen spekulovat o tom co se to děje, doufal, že to je jen další sen, jako ve filmu kde se hlavní hrdina vzbudí z jednoho snu do druhého, ještě horšího, něco mu však napovídalo, že tyto pocity jsou i na sen moc skutečné. A taky že byly.
,,Nemáš hlad? Přecijenom jsme nevečeřeli?" Zeptalo se ho jeho tělo. Nejspíš vědělo, že mu nemůže nijak odpovědět, protože se jen usmálo a pomalu vstalo.
Ten pohyb byl velmi nejistý, jako by si nový majitel zvykal na ovládání. Hillis nemohl uvěřit, že se mu něco takového děje, to je přeci vědecky nemožné aby se mu jeho vlastní tělo vzepřelo. Pokusil sebrat veškerou svou vůli a pohnout prsty, promluvit nebo alespoň mrknout. Vše naprosto marné, zatímco se snažil vrátit se k vlastnímu kormidlu, se jeho tělo vydalo ke dveřím s mnohem větší sebedůvěrou než předtím.
Sledoval, jak se mu natahuje ruka, chytá kliku a s trochou námahy jí mačká.
,,Ještě nejsem tak dobrý v ovládání tohohle. Ale já to vlastně ani nepotřebuju, moc dlouho v tom nezůstanu." Bylo hrozně zvláštní slyšet vlastní tělo, vlastní hlas, mluvit k němu samotnému a o něm ve třetí osobě. Netušil kdo to nebo co to mluví, tušil však, že to co slyšel, pro něj bylo dobré. Přece ho to cosi chtělo opustit, nebo ne? Znamenalo to přeci, že mu vládu nad jeho tělem vrátí, bylo to dobré znamení, muselo to být dobré znamení.
,,Čím bys chtěl začít na večeři Hillisi? Pravou nebo levou nohou?"
,,COŽE?!" Hillisův šok byl tak bezprostřední a obrovský že prorazil kteroukoli bariéru, jež mu bránila v kontaktu s jeho jakýmsi druhým já. Když se o to pokusil znovu, nepovedlo se mu to. Šok zůstával, ale síla se z Hillise vytrácela, opravdu slyšel, že to jeho vlastní já chce sníst? Tedy že mu chce sníst nohy? Vždyť to přece nemohlo, byly to JEHO nohy.
,,Slyšel si. Nechápu, čemu se divíš, snad sis nemyslel, že budeme jít něco jiného než to moc chutné maso co sis vypracoval na nohách."
Ne, ne, NE, ne, tohle musel být jen sen. Nic takového se doopravdy nedělo, jasně bylo to sice velmi opravdové, ale to sny bývají. Musel to být sen, musel, kdyby nebyl, znamenalo by to, že jeho vlastní tělo spáchalo vzpouru proti němu samotnému a pokusí se mu sníst nohy. Na to nemohl přistoupit. Celé svoje vědomí, to co mu zbývalo, upnul k tomu, aby se probudil.
Jeho tělo došlo do kuchyně, rozsvítilo, zapnulo plynový sporák a položilo na něj pánev vytaženou z poličky před jeho koleny.
Hillis mohl jen pozorovat co se děje, mohl jen předvídat, co se asi chystá se stát. On ho bude smažit. Bude mu smažit nohy, nohy mu bude smažit jeho vlastní vzbouřené tělo, které rozhodně musí být sen. Tak proč se ještě neprobudil, když už si to uvědomil.
Tělo vzalo keramický nůž, který byl zastrčen v plastové postavičce připomínající muže, do kterého se nože zapichovaly, byl to takový vtípek od jeho bratra. Vtípek, který nyní připadal Hillisovi velmi reálný a nevtipný.
I když by rád aby to neslyšel, nebylo možné, aby se vyhnul tomu, jako jeho vlastní ústa odříkávají rozpočítávadlo nad jeho vlastníma nohama.
,,...ten to je a tomu se to rý-mu-je." Ukázalo tělo na jeho levou nohu a naprosto bez váhání do jeho stehna, kousíček pod pánví zabořilo čepel nože, jemně pokračovalo dolů a odřízlo kus jeho svalu.
Slyšel jen smích, a cítil bolest, pálivou a ostrou, projížděla mu celým stehnem. Necítil jí však nijak dlouho, protože byla vystřídána novou, hned vedle.
Ani ne minutu po tom co jeho tělo onu práci započalo, mělo ořezanou nohu téměř perfektně. Klepala se pod vahou jeho těla, viděl svou stehenní kost a slyšel jen hysterický smích, který byl jeho vlastní. On nemohl dělat nic, každé zafoukání větru cítil, krev tekla všude po podlaze, a přesto hlavní tepna zůstala obřezaná dokola, perfektní a neporušená.
Do nosu ho uhodila vůně masa, téměř jako steak. Vláda nad očima mu stále zůstávala a tak doteď nekoukal směrem k pánvi, mezi bolestí a tím co by byly vzlyky, kdyby se na ně zmohl, přemýšlel, jak je možné, že jeho tělo vidí i bez očí.
Jeho maso bylo smaženo na pávni jako by o nic nešlo. Noha se klepala, ovšem stále držela, nechápal jak je to možné, ovšem kdo byl on, aby rozhodoval o tom co je normální. Neposlouchalo ho tělo a vařilo si jeho vlastní maso.
Do deseti minut byl usazen ke stolu, jednou se uhodil kostí o jeho hranu, bolest, kterou prožil, ho téměř poslala do říše bláznů, jeho tělo a vědomí které ovládalo pohyby, mu občas ubralo na síle těch pocitů, drželo ho při vědomí a při smyslech aby to všechno musel prožít, a on nechápal proč se to děje.
V ústech ucítil teplý kousek čehosi a brzy měl chuť vlastní nohy v puse. Začal žvýkat a pociťoval sám sebe jako jen málokdo v historii.
Po tom co dojedl, viděl jak je jeho lýtko kompletně bledé, ruce mu také bledly a on tušil, že této zábavy si o moc déle neužije.
V ruce viděl pilku, kterou měl v šuplíku schovanou na silné kosti v hovězím mase. Silné kosti, ta ironie přehlušila i tu bolest, kterou prožíval, nemohl se sice smát, ale rozhodně by to udělal. Jeho tělo alespoň toto obstarávalo za něj.
O chvíli později přišla bolest, o které se mu nesnilo ani v porovnání s tou předchozí, kost. Netrvalo to ovšem moc dlouho a svalil se na bok ze židle, neschopný udělat cokoli, kromě obdivování osudu. Vždycky byl rád, když se stalo něco, co nemohl ovlivnit, v takové škále o to rozhodně nikdy nestál.
Náhle otevřel oči, na vteřinu ho napadlo, že se konečně probudil z toho strašného snu. Opravdu cítil, jak může hýbat očima, pusou, rukama, tedy jen levou.
V tom si uvědomil, že leží na boku vedle svého jídelního stolu, na své pravé ruce, v tratolišti krve a proto s ní nemůže pohnout.
Vláda nad tělem se mu vrátila jen na tak dlouho, aby cítil jak jeho mysl a možná i duše pomalu opouští tento svět… *909*



| Předmět: RE: Čas večeřet! - LichKingAnathema
10.06.21 21:31:57 | #364 (1)

END!


 #350 

| Předmět: RE: RE: Čas večeřet! - LichKingAnathema
29.07.21 00:19:21 | #365 (2)

LichKingAnathema - Kdybych...
Kdybych si teď přivoněl

a bylo to ke tvým rukám

blíže bych to přímo měl

k lesům, k řekám, k horám k lukám

kdybych si teď přivoněl

a bylo to ke tvým tvářím

viděla bys hodně zblízka

díky tobě štěstím zářím

kdybych si teď přivoněl

a bylo to k tvému bříšku

blíže bych to o kus měl

k srdci schovat se pod stříšku

kdybych si teď přivoněl

a bylo to ke tvým ústům

políbit bych asi chtěl

sbohem dát citovým půstům

kdybych si teď přivoněl

a bylo to ke tvé čárce

z vůně lůna zpitoměl

a zas byl jen sperma dárce...

LichKingAnathema - Milostná mužská past na ženy

Očima rdoušená, v nich vidno jest plameny

drcena chtíčem tvým, jak mlýnskými kameny

ptám se zda poddat se a krčím rameny

city mé razí si cestu jak prameny

než řekou strachu jsou do dáli splaveny

pochyby ohněm tvé lásky jsou stráveny

jediný dotek tvůj a city jsou spraveny

ač pasti jsou závistí všemožně kladeny

a mé sny se bojí, že budou-li zrazeny

na místo oblak snů se v blátě na zemi

v bolestech samoty bez tvého zázemí

ocitnu nucena procházet fázemi

léčby ze zklamání i s metastázemi

bržděna zklámáním a jeho hrázemi

falešně klidněna trapnými frázemi

a ty se zase jen usmíváš zdá se mi

celou mne poblázníš hloupými básněmi

ačkoliv bojím se stejně je krásně mi

když jazyk tvůj cítím, zas mezi dásněmi...


 #364 

| Předmět: Pokoj za zamčenými dveřmi -…
27.03.20 18:10:34 | #349

Určeno těm, kdož v peklo nevěří a nebem opovrhují.

O tom, co jsem tam tehdy nalezl, se odvažuji svěřit papíru až dnes, a to jen z onoho pocitu, že pokud to neudělám teď, neudělám to už nikdy. To je jediný důvod, proč si troufám psát o pisateli, co se nepodepsal.

I po tolika letech, stačí jen vzpomínka, na onen podivný den a roztřese se mi ruka. To, co jsem tam nalezl, nebylo nic obyčejnějšího než kus zažloutlého papíru, hustě popsaného očividně neklidným autorem. Rukopis byl přilepený na spodní straně dna jedné ze zásuvek v zaprášeném psacím stole. Onen muž - jeho pohlaví vyšlo najevo z textu - se zřejmě rozhodl, svěřit se se svým svědectvím pozdějším generacím. Snad ho těší, že se mu jeho záměr vydařil, ať už je jeho osud jakýkoli. Stůl se nacházel v neudržovaném a léta opuštěném domě, ve kterém jsem se rozhodl přečkat noc při své cestě, na které jsem se chtěl dozvědět více o svých předcích. Jednoho dne, bylo už pozdě večer, jsem se poohlížel po místě pro přespání. Někomu by mohlo přijít obydlí, které jsem si na noc zvolil zvláštní, ale pro studenta bez peněz, to je stejně přirozené jako dýchání, když má někde přespat bezplatně. Dovolím si ještě jednou odbočit, ale již naposledy. Za zmínku stojí, že ačkoli jsem se pokoušel onen dům znovu nalézt, nikdy se mi tak nepodařilo. Nenašel jsem ho dokonce ani na žádném plánu, mapě nebo alespoň fotografii, a když jsem se pokusil dozvědět něco od místních lidí, jen vrtěli hlavami a vrhali na mě soucitné pohledy, jaké si obvykle lidé šetří pro pacienty psychiatrické léčebny. Dále pokračuji přepsaným dopisem. Přestože jsem původní listinu již před lety spálil, slova, co na ní byla napsána, se mi nesmazatelně, jako epitaf do náhrobku, vryla do paměti.

Únor 1916, někdy po 12. hodině

Nedokážu již jasně uvažovat, nevím, jak dlouho jsem tu zavřený. Nemám pojem o čase, v tomto podkrovním pokoji bez okna. Možná jen hodiny, možná dny, nejpravděpodobněji týdny.
Datum, které jsem zde uvedl, je pouze orientační. Nejsem si jistý snad ani sám sebou. Možná už ani nejsem naživu. Podle všeho jsem v očistci, na cestě do pekla. Letopočet a měsíc by snad mohly být správné. Je to doba, kdy jsem přišel do tohoto kraje a nastěhoval se do svého nového domu a ten se tak stal po třiadvaceti letech znovu obydlen. Hodinu jsem odtušil podle úderů zvonu. Přestože nevím o žádném kostele v mé blízkosti a zvon tu zazněl prve. Jeho bití je jako mučení. Jako by jeho železné srdce místo do zvonu tlouklo přímo do mého mozku. Snažím si zacpat uši, ale marně! Musím být šílený. Už jen z toho důvodu, že se upínám na tuto halucinaci, či co to je. Ale je to mé jediné spojení s vnějším světem. Mám hlad a jsem dehydrovaný, ale to vše není ničím ve srovnání s hrůzou uzavřenou v této místnosti. Hrůzou, která sem prosakuje pode dveřmi, prasklinami v omítce, mezi prkny v podlaze…

Dům jsem koupil za překvapivě nízkou cenu potom, co jsem se pro zranění vrátil z fronty. Tehdy jsem přišel o oko a zřejmě výměnou za něj jsem získal dlouhou jizvu, pramenící z pravého obočí a táhnoucí se až k bradě. Zabydlel jsem se i přes varování sousedů, bydlících o několik kilometrů dál. Nezajímali mě jejich předtuchy a vesnické pověry o tomto domě, o tom pokoji. Nevím, proč jsem ta varování ignoroval, protože teď, s odstupem, mám pocit, že snad i větve stromů se tu kymácí poněkud zlověstně. Poslední obyvatel domu zde zemřel. Henry Moore se oběsil na jednom stropním trámu v podkroví. Bylo to právě v této místnosti. To se stalo v roce 1893. Prý zešílel. Podle vyprávění několik měsíců před smrtí pomalu chřadl a jakoby mentálně zaostával. Nakonec dokázal blábolit už jen o bití zvonů a hrůze v domě. Teď vím, že nemluvil z cesty. Nebyl šílenec.

Dům zůstal ve stejném stavu, v jakém ho Moore zanechal. Jen nebožtíka sňali i s provazem z trámu. Vše zůstalo na svém místě. Nikdo se věcí v domě nechtěl ani dotknout. Peněz jsem moc neměl a pověrčivý jsem nebyl. Proto jsem ani já nábytek neměnil. Snad by vás zajímalo, proč ten pokoj lidi tak znepokojoval. Rozhodně to nebylo tím, jak vypadal. Místnost není nikterak veliká ani přepychově zařízená. Řekli byste nejobyčejnější pokoj v zemi. Větší plochu stěn zakrývají police s knihami. Některé z nich byly velice rouhavé, zvláště Necronomicon šíleného básníka Abdula Alhazreda v zakázaném latinském překladu. Plápolající krb se neúspěšně pokouší vytvořit rodinnou atmosféru a naproti němu stůl. Masivní dubový stůl s několika zásuvkami. Na něm stojí elektrická lampa, svícen a psací pero s lahvičkami inkoustu. Prázdná místa na stěnách, která nezakrývají police s knihami, jsou holé až na několik znepokojivých portrétů, členů rodiny původního majitele, které jakoby Vás neustále pozorovali. Poslední zajímavou věcí je velký kříž s umučeným Kristem. Přísahal bych, že se na mě mučedník občas podívá a zlověstně se usmívá.

Zamkl jsem se v této místnosti. Toto opatření mi však poskytlo jen chabý pocit bezpečí. Dlouho už tu nevydržím. Vím to. Bojím se toho za dveřmi. Toho temného světla a jasné tmy. Ohlušujícího ticha a zlověstně němého křiku. Toho všeho a zároveň ničeho z toho. Nemyslete si o mně, že jsem zbabělec. Válku jsem přečkal s jasnou myslí, navzdory nepopsatelným hrůzám a strastem, jež mne tam potkaly, které by se na někom méně odolném těžce podepsaly. Ale to, co jsem doposud prožil, je ve srovnání s mým nynějším stavem, jen něco jako zadřená tříska nebo puchýř na patě. To, co mě děsí, není nic hmatatelného, je to spíše jako plyn nebo vtíravá myšlenka, co se mi vkrádá do mozku. Žluté světlo mě poněkud uklidňuje, ačkoli vrhá zvláštní stíny. Dveře jsem zatarasil těžkou skříní. Přestože vím, že je to k ničemu. Je to dávno se mnou uvnitř. Pozoruje mě to. Upírá na mě zrak a šklebí se. Křiví tu odpudivou tvář v odporný škleb. Pokud jsem do této chvíli byl v očistci, tohle musí být peklo. V rohu místnosti na trámu se na provazu pohupuje postava oběšence, který mě bez mrknutí pozoruje svým jediným okem.

Po druhém zbyl prázdný důlek a dlouhá jizva pramenící z pravého obočí a táhnoucí se až k bradě…

*909*


| Předmět: a do drhé nohy....// Vyvolávání Satana …
26.03.20 16:00:55 | #348

"Rodiče půjdou brzy spát, kolem desáté večer můžeš přijít, Klaudie."
"Tak to je skvělé, přijdu a vezmu s sebou tu knihu. Zatím ahoj, Anežko."
Anežka položila telefon a šla připravit svůj pokoj na večerní vyvolávání satana. S Klaudií už to chtějí vyzkoušet delší dobu. Satanismus je láká, ale už je nebaví zůstávat jen u teorie a u představ. A když se Kladii dostala do rukou satanistická kniha s návodem, jak vyvolat satana, neváhaly dlouho. Kniha nebyla ledajaká, nedá se půjčit v žádné knihovně, slova v ní jsou jiná než, která se nacházejí v článcích na internetu. Celá kniha je vázána do pravé kůže, obsahuje nespočet neočíslovaných stran. Váží několik kilo. Klaudie ji našla při velkém úklidu na půdě.

Anežčini rodiče usnuli brzy, tak jak Anežka očekávala. Klaudie dorazila pár minut po desáté. Obě vystoupaly po schodech do Anežčina pokoje. Na oknech byly zatažené tmavé rolety, i přestože venku nebylo vidět na krok. Uprostřed pokoje byl malý nízký stůl ze dřeva. Kolem do kola byly zapálené svíčky. Doprostřed stolu položily otevřenou knihu, co donesla Klaudie. Na zdech visely tmavé ozdobné koberce se znaky satanistů. Celý pokoj vypadal nesmírně strašidelně. Klaudie se na chvíli zarazila, ale pak tomu všemu přišla na chuť a rozhodla se pokračovat. Tak jak bylo psáno v knize, posadily se naproti sobě a podaly si ruce. Zrakem upřeným do knihy začaly dvojhlasně číst řádky, tam uvedené.
"In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi! Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, rozkazuji Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do mých rukou! Rozevřete dokořán brány Pekel a vyjděte z propasti, abyste mě pozdravili jakožto bratra (sestru) a přítele!"
Pokojem projel lehký vánek, který nahnal děvčatům trochu strach. Jen se na sebe podívaly a pokračovaly dále.
"Dopřejte mi požitku, o nichž hovořím! Vzal jsem jméno tvé za část sebe sama! Žiji jako volné zvíře, těším se z radostí těla! Přeji poctivým a proklínám zkažené!"
Vánek neustával, neměl odkud vát. Okna byla pevně zavřena, Klaudie začala povolovat stisk, ale Anežka ji přidržela a pokračovala ve vyvolávání."Při všech Bozích Pekel, rozkazuji, aby se vše, o čem jsem hovořil, také stalo!
Přijďte a ozvěte se na svá jména! Projevte tak mé touhy!"
Vánek přešel ve studený vítr, až se začali otáčet stránky knihy. Klaudie se vytrhla ze sevření Anežčina. Vtom vítr jako na povel ustal a kniha se prudce zavřela, až obě dvě vykřikly leknutím.
"Tohle je moc Anežko, já jdu domů. Mám strach. Nelíbí se mi to!"
"Také mám strach Klaudie, ale přece právě tohle jsme chtěly ne? Vždyť se to konec konců povedlo, tak jak mělo. Kdybys se nevytrhla, určitě by s námi i promluvil."
"Ale já nechci, aby s námi mluvil. Líbí se mi teorie, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Mám z toho divný pocit. Jdu domů. Ještě, že už je po všem, ahoj Anežko, zítra se uvidíme."
"A co ta kniha?"
"Nechej si jí tu, vezmu si jí až jindy."
Klaudie odešla domů. Neměla to daleko. Stačilo jen obejít místní rybník, projít jednou ulicí a už byla u svého domova. Anežka šla pomalým krokem zpět do svého pokoje. Rozsvítila světlo. Zhasla svíčky. Roztáhla rolety a knihu odložila stranou. Lehla si do postele a při pohledu na hodiny, které ukazovaly jedenáct hodin večer zavřela oči a usnula.

Klaudie šla kolem rybníku kvapným krokem domů. Vtom něco cítila za svými zády a prudce se otočila. Nikdo tam nebyl, ale cítila, jako by ji někdo z dáli pozoroval. Dostala strach, otočila se a začala utíkat domů. Z ničeho nic se zvedl studený vítr a Klaudie vykřikla zděšením.
Anežce se zdál sen. Viděla Klaudii ležet v příkopu u rybníka. Zardoušenou, mrtvou. Ze spánku vykřikla tak na hlas, až vzbudila svého otce. Ten přispěchal do pokoje za Anežkou. Podívala se na hodiny a ty ukazovaly dvě hodiny ráno.
"Klid děvče, to byl jen zlý sen. Spi dál, to bude dobré."
"Prosím tati, mohla bych dnes k vám do ložnice? Nechci tu být sama, prosím."
"Dobře, tak pojď."
Vzal vyděšenou Anežku do náruče a chtěl jí odnést do ložnice, v tom zazvonil Anežčin mobil. Volá Klaudie.
"Dej si pozor Anežko, velký pozor, nebo se ti stane, to co mě!"
To bylo jediné, co se z druhé strany ozvalo, pak se spojení přerušilo.
"Klaudie! Klaudie!" volala zoufale Anežka.
"Uklidni se Anežko, co se stalo?"
"Nevím tatínku, nevím. Mám strach, bojím se." Anežka začala ze zoufalství a strachu plakat.
"Neměj strach. Půjdeme spát a zítra uvidíš, že se vše vysvětlí."
Odnesl Anežku do ložnice, uložil ji mezi sebe a Anežčinu matku, pokojně usnuli. Ráno se probudil a při pohledu na Anežku vykřikl, až tím vzbudil svou ženu. Když spatřila to, co se naskytlo jejímu manželi. Začala křičet a plakat. Anežka byla mrtvá, zardoušená.
Klaudii objevili v příkopě u rybníka. Mrtvou a zardoušenou, její smrt byla odhadována na půl dvanáctou v noci, ale jak pak mohla volat ve dvě ráno Anežce? Kdo ty dvě zabil? Proč by je někdo zabíjel a jak to, že jsou zavražděné stejným způsobem? Jak by se někdo vůbec mohl dostat k Anežce a uškrtit ji, aniž by přitom vzbudil její rodiče?
V Anežčiným pokoji byla nalezena ona satanistická kniha, otevřena na stránce: "Ukončení vyvolávání". Ani jedna z dívek si této stránky nevšimla. Neukončili vyvolávání. Zabil je tedy Satan, kterého probudili z jeho spánku? Na to nikdy nikdo nepřišel. Anežce s Klaudií bylo pouhých čtrnáct let.
*34683* *34683* *34683* *34683* *34683* *34683* *909*



| Předmět: Zrození bezejmenného - LichKingAnathema
26.03.20 15:24:19 | #347

Kráčely bok po boku zešeřelou ulicí. Jejich kroky byly rozvážné, chůze pomalá. Nikam nespěchaly. Výrazy jejich tváří byly prázdné. Jen té jedné se na obličeji občas mihlo povýšené pousmání. Kolemjdoucí je míjeli, ale nevšímali si jich. Ani nemohli, pro ně byly neviditelné. Ladně se vyhýbaly procházejícím lidem a dále rozhodně kráčely za svým cílem. Matka a dcera. Dcera a matka.

Někde v dálce, ze směru, kam měly zřejmě namířeno, zavyl pes a ony na sebe významně pohlédly. Konečně byly na místě. Stály před větší budovou, která dříve možná sloužila jako místo pro kulturní aktivity a setkávání občanů, nyní však vypadala spíše nepoužívaně. Ještě jednou se na sebe podívaly a pak jedna z nich vzala za kliku. Dveře se otevíraly ztěžka a neochotně, jako by se jim nové příchozí nechtělo pustit dovnitř. Pak se ale konečně rozevřely natolik, aby mohly ženy vstoupit dovnitř.

Za dveřmi se nacházela dlouhá a široká, jen spoře osvětlená chodba. Byla zjevně neudržovaná, vzhledem k vrstvě prachu na podlaze a pavučin visících ze stropu. Z jejího středu vycházelo schodiště vedoucí nahoru, ale to však ženy nezajímalo. Kráčely poklidně dál, jejich kroky nezanechávaly v prachu žádné stopy.

Na konci chodby se nacházely velké dveře. Byly mírně pootevřené a vycházela z nich slabá záře světla. Mladší žena vzala za kliku a otevřela je. Vstoupily do prostorné místnosti, kterou ozařovalo světlo z krbu a dvou lamp. Uvnitř seděly rovněž dvě ženy, jedna mladší a druhá starší. Na stole před sebou měly rozložené usušené byliny, a právě z nich něco vyráběly. Obě se po příchodu cizinek prudce postavily, oči doširoka rozevřené hrůzou. Prohlížely si ty dvě, jejich dlouhé černé šaty obepínající jejich štíhlé postavy. Starší žena měla šaty krajkové, které jí sahaly až ke krku, na hlavě černý vysoký diadém, v jehož středu se vyjímal malý obrácený krucifix vykládaný temnými ametysty. Kolem krucifixu byly umístěny černé růže a do výšky čněly ostře nabroušené hroty. Šaty její dcery byly vyzývavější, odhalovaly hrudník i paže. Její vlasy byly dlouhé, jejich prameny se jí snášely na odhalená ramena jako pera havraních křídel. I ona měla ve vlasech ozdobu, ve srovnání s diadémem její matky se však jednalo o méně honosnou čelenku.

Obě ženy byly velmi půvabné, jejich krása však byla chladná. Především z očí matky, průzračně modrých, doslova mrazilo. Při jejich bližším prozkoumání bylo možné spatřit, že namísto lidských panenek jsou v jejích očích panenky hadí. Oči dcery byly černé jako noc, panenky se v nich zcela ztrácely. I přesto na ní byla patrná jiná věc nesoucí podobu Evina svůdce: její pravou paži obmotával šperk v podobě černostříbřitého plaza.

Nyní dcera tuto paži pozvedla vzhůru a vztyčila na ní ukazováček a prostředníček. Druhá paže se stejným gestem směřovala napřažená šikmo dolů k zemi. Několik vteřin takto bez hnutí stála. Had na její ruce se blyštil v záři plamenů vycházejících z krbu.

Dívka přebírající byliny pomalu, s očima rozšířenýma hrůzou, zakroutila hlavou. Starší z příchozích vystoupila o krok kupředu před dceru a mrazivě tichým hlasem pronesla: “Chvalte Satana!”

Pak přistoupila blíže k ženě sedící u krbu, v jejíchž očích se nezračil ani tak strach a překvapení, jako spíše jakési podivné smíření a vědoucnost. Žena s diadémem na hlavě k ní napřáhla ruku. Na jednom ze štíhlých prstů s dlouhými, drápy připomínajícími nehty, se vyjímal velký prstem s rudým drahokamem. Na chvíli zavládlo v místnosti naprosté ticho. Dívka přebírající byliny v němém zděšení hleděla na svou družku, mladší z příchozích pomalu natočila hlavu k pravému rameni a hleděla na výjev před sebou, jako by větřila. V očekávání přivřela své černé oči.

“Chvalte Satana!” zopakovala žena, nyní však o poznání hlasitěji.

“Ne!” odvětila žena pevným hlasem a pohlédla své sokyni zpříma do očí.

Majitelka prstenu ji vzápětí popadla zezadu za vlasy svázané do uzlu a násilím ženu přiměla přitisknout rty na prsten. Bylinkářka začala potichu vzlykat.

Někde v místnosti za nimi se rozštěkal pes. Mezi příchozími zavládlo podivné vzrušení. Přišly blíž k sobě a o něčem tiše diskutovaly. Pes začal štěkat ještě divočeji a svůj štěkot prokládal táhlým vytím.

Pak starší z příchozích přikázala vzlykající dívce: “Jdi a přiveď toho psa.” Dívka se poslušně zvedla a odešla z místnosti.

“Kdo jste?” zeptala se žena u krbu.

“Vždyť víš, kdo jsme. Neočekávala jsi nás snad? Neměla jsi jednu ze svých vizí, která by ti to prozradila?”

“Cítila jsem jen blížící se zlo. Nevím, kdo jste vy.”

“Já jsem lady Asmodea. A toto,” pokynula hlavou směrem ke své dceři, “je lady Bartzabel.”

Myrthis

To blížící se zlo jsem cítila už dlouho. Stále silněji a silněji. Věděla jsem, že se objeví a nebude v ničích silách tomu zabránit. Dobro nemá větší moc než zlo. To je pověra, která má uchlácholit lidský strach a nejistotu. Ve skutečnosti zlo vždy vítězí, i když se to nemusí na první pohled zdát. Vždy si najde cestu. Tak, jako si ji našly ty dvě k nám.

Ruta je ještě mladá a necítí to, proto je teď tak vyděšená. Neví, co se děje. Já však ano, a jsem tedy klidná. Když člověk zná svého nepřítele a umí jej pojmenovat, uklidní ho to. Nemá však cenu proti němu bojovat. Není to soupeř, je to vítěz.

Když jsem však uviděla Jeho vyslankyně, přece jen se ve mně na chvíli vzedmula touha vzdorovat jim. Ale zlu nelze vzdorovat donekonečna. Ani se před ním skrývat. Lidé jsou hříšní, nenasytní a sobečtí. A právě to je Jeho stravou. Jeho největší lahůdkou. Teď musíme nést následky. Je to trest, který jsme na sebe snesli my sami a nyní musíme pykat.

Ruta

Nevím, kdo jsou ty dvě zač, ale vyvolávají ve mně tak silný pocit strachu a zoufalství, jako by přinášely něco nevýslovně zlého. Nic dobrého určitě ne. Jak jinak si mohu vysvětlit, že mě poslaly pro psa a já šla, jako bych neovládala své nohy? Šla jsem poslušně jako loutka zbavená vší vůle. Myrthis však vypadala klidně, a to mi přece jen dodalo trochu odvahy.

Pes vzadu v místnosti zuřivě vyl a vyděšeně štěkal. Bála jsem se dovést jim ho, ale měla jsem také strach vzepřít se jejich přání. Proto jsem psa opatrně chytla za obojek a přitáhla jej k sobě. Chvíli jsem myslela, že mě kousne. Oči měl tak vyvalené, až mu šlo vidět bělmo. Zvednuté pysky odhalovaly bílé špičáky a dásně.

“Pojď, Sagdide,” zašeptala jsem. Pes se po zaznění svého jména mírně uklidnil a nechal se vyvést z místnosti.

Čím blíže jsme se vraceli, tím povolněji šel. Jako by nás oba unášela stejná tajemná a nevysvětlitelná síla. Třesoucí se rukou jsem vzala za kliku. Měla jsem pocit, že i dveře se otevírají samy, poháněné neviditelným mechanismem.

Zdálo se mi, že oheň i lucerny v místnosti hoří silněji. Myrthis seděla stále vedle krbu a po čele jí stékal pramínek potu. Ty dvě černě oděné ženy si jí již nevšímaly. Stály teď v rohu místnosti, ale když uviděly psa, vystoupily z jeho stínu. Starší žena měla ve tváři stále stejně chladný a neměnný výraz, ta mladší však jen stěží skrývala své vzrušení a zájem. Sagdid začal tiše kňučet.

Co se stalo pak, nejsem téměř schopna popsat. Sagdid se mi vytrhnul a běžel k mladší ženě. Ta se k němu chtěla sehnout, ale starší ji zadržela.

“Počkej, Bartzabel,” pravila tiše a vzala psa za hlavu. Ten se nevzpouzel. Byl krotký jako beránek. Žena mu prohlédla oči a pak kývla: “Je to on.”

Nyní se tedy žena jménem Bartzabel sesunula na podlahu k Sagdidovi. Ten jí okamžitě začal olizovat tvář. Nebránila se. Seděla tam jako socha, vzpřímená, s obličejem vystaveným Sagdidovi. Periferně jsem viděla, jak si Myrthis položila ruku na hruď, jako by se jí udělalo nevolno, a slyšela jsem, jak se prudce nadechla. Žena s diadémem strnule zírala do stropu a něco tiše drmolila.

Sagdid se nepřestával lísat k Bartzabel klečící na zemi. Ta se najednou zvedla a zamířila pryč z místnosti. Pes jí byl v patách. Nechápala jsem, čím si jej tak získala. Vždy to byl pes samotář, dobrý hlídač, poslušný, ale nekontaktní.

Viděla jsem, že se Myrthis nadzvedla na židli a chce něco namítnout, žena s diadémem ji však zarazila rychlým a nesmlouvavým pohybem ruky.

“Vypadá to, že se nějakou dobu zdržíme,” pravila a pak také opustila místnost.

Myrthis

Vysvětlila jsem Rutě, kdo jsou ty ženy. Že je za námi vyslal On, jako ženské zástupkyně svých legií. Celou pravdu jsem jí však neřekla, nedokázala jsem to. Ruta je příliš mladá a nezkažená, než aby dokázala pojmout vše najednou.

Toho dne jsem celou noc nespala. Cítila jsem jejich přítomnost tak silně, až se mi dělalo fyzicky špatně. Sagdida už měly ve své moci, nedalo se nic dělat. Netušila jsem, koho si beru pod svou střechu, když jsem se jej jako štěněte ujala. Později jsem si všimla skvrnky v jeho oku, ale to už bylo pozdě zbavit se jej. Měla jsem jej ráda a věděla jsem, že dokud jej nevystopují, není se čeho bát. Použila jsem na jeho ukrytí všechnu ochrannou magii, které jsem byla schopna. Ale i tak nebyla dost silná. Byla jsem hodně naivní, když jsem věřila, že bude účinkovat proti Němu.

Ruta

Myrthis mi vše vysvětlila. Nyní už nemůžu klidně spát. Každou noc slyším, jak ty vyslankyně ďábla, lady Asmodea a lady Bartzabel, odcházejí do krbové místnosti a slýchávám také zvuky Sagdidových drápů škrábajících o kamennou podlahu. Chodí všude za nimi, nás už si sotva všimne.

Vím, že v noci s někým rozmlouvají. Včera ráno, když jsem sešla dolů, jsem je našla sedět u krbu. Oheň už dávno vyhasl, ale ony tam stále seděly a zíraly do vyhaslého ohniště. Sagdid jim ležel u nohou, tlapy úhledně složené před sebou. Svou protáhlou štíhlou hlavou mi připomínal bájného Anubise. Všimla jsem si, že Bartzabel se nápadně zvětšilo břicho. Nemohla jsem si pomoct, aby na něm na pár vteřin setrvala pohledem. I to však stačilo, aby si mého údivu všimla lady Asmodea. Položila ruku na Bartzabelino břicho a poprvé jsem uviděla, že se usmívá. Z toho úsměvu mě však zamrazilo až do morku kostí.

Myrthis mi později potvrdila, že je lady Bartzabel těhotná. Víc mi však říct nechtěla a já se raději neptala.

Myrthis

Je to tak. Bartzabel čeká dítě. Dítě? Mohu to, co nosí pod srdcem, opravdu s klidným svědomím nazvat dítětem? Nedokážu pochopit, proč tady ty dvě stále zůstávají. Aby ukázaly svou převahu? Vysmály se nám do očí? Ne, určitě to má nějaký hlubší význam. Jen na něj stále nemohu přijít.

Nejraději bych odešla, ale nenechám se odsud vyštvat. Místo toho raději vykonávám rituály, o kterých předem vím, že nemají skoro žádný smysl, ale přijde mi to lepší, než sedět s rukama v klíně. Ruta mi pomáhá.

Vím, že nikdy nespí. Přes den se jen tak toulají po budově, v prázdných místnostech se rozléhají jejich kroky. V noci chodí ke krbu a vedou tam dlouhé hovory. Pravděpodobně s Ním. Okupují místnost, která byla po dlouhou dobu naším útočištěm, naší pracovnou a místem pro rozjímání. Teď mám nechuť tam jen pohlédnout. Ten pokoj je poskvrněný a nevím, jestli budu někdy schopná jej vysvětit tak, aby bylo možné zbavit jej veškeré té koncentrace zla. Každý den je náhodně potkám. I když se jim snažím vyhýbat, ale mám dojem, že si mě vždy schválně najdou, aby mě mohly mučit svou přítomností. Bartzabel má pro mne vždy nachystaný povýšený úšklebek a já ani nemám sílu jí ho oplatit.

Ruta

Probudila jsem se po noci plné zlých snů. Ale tohle ráno bylo jiné, cítila jsem úplně jinou atmosféru, než v předchozích dnech. Vyhledala jsem Myrthis a ta mi potvrdila mé tušení: lady Asmodea a Bartzabel byly pryč. Sagdid samozřejmě s nimi. Nebyly jsme z toho příliš moudré, ale oběma se nám znatelně ulevilo.

V krbové místnosti jsme vykonaly několik očistných rituálů, ale i přesto jsme se jí pokud možno vyhýbaly. Uplynulo pár dní a život se nám zase pomalu vracel do zajetých kolejí. Jen Myrthis byla stále více zamlklá. Věděla jsem, že se něčím trápí, ale nechtěla jsem se jí vyptávat. Na moje dotazy stejně reagovala vyhýbavě. Místo odpovědí mi dávala všelijaké úkoly, ať už praktické nebo teoretické. Chtěla, ať se zdokonaluji ve svých vědomostech četbou starých spisů, které Myrthis za svůj život nashromáždila. Když už jsem znala jejich obsah skoro z paměti, přinesla mi Myrthis další svazek spisů, které označovala jako tajné. Některým pasážím jsem nerozuměla, ale moje učitelka mi vždy odvětila, že pochopím, až přijde ten správný čas.

Myrthis

Dnes jsem se rozhodla, že s Rutou za rozbřesku vyrazíme pro bylinky. Měsíc vstupoval do úplňku, což je příhodná doba pro sběr některých druhů. Silný měsíční svit totiž násobí jejich účinek. Ze zásob, které se nám doma tenčily, mi Ruta vyrobila ochranný amulet. To dobré dítě netuší, že pokud se naplní všechny mé obavy, žádný amulet mne ani ji nebude schopen ochránit. Ale vzala jsem si jej od ní a teď ho stále nosím u sebe.

Vstaly jsme ještě za tmy a s košíky na sběr bylin vyrazily do lesa. Cesta to není zrovna krátká a my kráčely mlčky. Neměla jsem co říct a Ruta mě v mém mlčení nevyrušovala. Když jsme se blížily k lesu, tma se začínala protrhávat. Čím hlouběji do lesa jsme však vstupovaly, tím více se mi zdálo, že se navracíme zpět pod příkrov noci. Neměla jsem z toho dobrý pocit, i když jsem tudy šla už tolikrát, že jsem znala každý kámen a každý obnažený kořen stromu. Naopak Ruta vypadala překvapivě klidně. Jako učednice bílé magie byla přesvědčena o tom, že je pod mocnou ochrannou přírody. Dříve, když mi bylo ještě tolik, co jí, jsem o tom byla přesvědčená také. Později, čím moudřejší a starší jsem byla, jsem se v tomto přesvědčení ze setrvačnosti snažila udržet. Dnes už moje víra zaznamenala silné trhliny a nyní mám přímo v náručí Matky přírody nevysvětlitelný strach. Příroda vytváří stíny a nikdo neví, co se v nich skrývá.

Zaplašila jsem tyto myšlenky co nejdál od sebe a sehnula se, abych natrhala byliny. V řídkém stromovém porostu tady rostl černý bez a keře řešetláku. Jakmile jsme měly plný košík květů a řešetlákové kůry, sešly jsme strmý kopec, abychom se dostaly k potoku. Když jsem začala opatrně trhat rostlinu rostoucí u vody, Ruta se na mě překvapeně podívala. Bylina, kterou jsem trhala, byl oměj. Pro jeho jedovatost ho používám jen zřídka, ale usoudila jsem, že nyní nadešla chvíle, kdy si od Matky přírody propůjčím trochu tohoto travičského prostředku. Do našich životů brzy vstoupí temnota a my se budeme muset bránit všemi způsoby, které máme.

V šeru po naší levici se něco pohnulo. Prudce jsem se napřímila a zavadila při tom do košíku. Několik stvolů oměje se z košíku vysypalo na lesní půdu.

“Je to jen srnka,” pravila Ruta, ale já si tím zdaleka nebyla jistá.

Vydala jsem se to místo prozkoumat. Slyšela jsem tlumené zvuky a praskání větviček. Srnka to samozřejmě být mohla, ale něco mi říkalo, že si to musím ověřit. Kráčela jsem k tomu místu a cítila, že nohy mě sotva nesou. Ne, nyní už jsem byla přesvědčená, že srna, ani jiný přirozený obyvatel tohoto lesa, tam v té tmě není. Můj instinkt se nemýlil. Byly tam ony dvě, Asmodea a Bartzabel. Na kamenném oltáři, který vypadal, že jej někdo narychlo neúhledně sestavil jen pro momentální účel, se vyjímalo cosi tmavého. Pod oltářem leželo v černé zavinovačce něco, co jsem v tuto chvíli ještě nedokázala identifikovat. Vznášely se kolem toho temné stíny, já však v zavinovačce zaznamenala jemné pohyby a poznala tak, že tam leží něco živého. Slyšela jsem, jak Ruta vedle mě zrychleně dýchá.

Ty Satanovy děvky si nás zatím nevšimly, nebo už o nás věděly dávno, ale nedaly to nijak najevo. Proč taky, nebyly jsme pro ně žádným nebezpečím. Asmodea najednou zažehla krátkou pochodeň. Oheň trochu prosvětlil ono místo a strach z toho, co jsme viděly, nás s Rutou doslova přimrazil do země. Nyní jsem přesně poznala, co se nachází na oltáři. Ležel tam Sagdid, dlouhé štíhlé tlapy bezvládě svěšené dolů. Žlábkem mezi kameny stékala dolů krev z jeho podříznutého hrdla a kapala na znetvořené dítě v černém povijanu. Ruta se nekontrolovaně roztřásla a s vytřeštěnýma očima a rukou přes ústa sledovala počínání Asmodey. Její slavnostní diadém nyní zdobil hlavu Bartzabel. Asmodea vzala pochodeň a zasadila ji někam do středu té satanské koruny. Teď, když měly obě ženy volné ruce, naznačily před oltářem stejné gesto, které zaujala Bartzabel po příchodu do našeho sídla. Levá ruka směřovala vzhůru, pravá ukazovala k zemi. Stín povlávající u jejich nohou znatelně zhoustl.

Poté obě natočily v synchronizovaném pohybu hlavy směrem k nám a usmály se tím nejděsivějším úsměvem, ve kterém se zračil veškerý jejich triumf a převaha. Pak se Bartzabel shýbla pro dítě a opatrně si jej položila na ruce. Spokojeně se na něj usmála, když pochodeň na její hlavě ozářila malého netvora v zavinovačce. Asmodea přihlížela. Když se obě na ten plod zkázy vynadívaly, vydaly se stezkou, kterou po léta vyšlapávaly moje a Rutiny nohy, pryč. Jejich chůze byla plavná, s nohami obklopenými stínem se mi zdálo, že se téměř vznášejí nad zemí.

Jakmile byly dostatečně daleko, vyrazila jsem k oltáři. Sagdid ještě žil. Pohlédl na mne zakalujícím se zrakem a olízl mi ruku. Pak se mu hlava svezla a zůstala viset dolů. Všimla jsem si, že jsem si šaty zamazala jeho krví. Z hrdla se mi vydral bolestný výkřik. Na chvíli jsem zapomněla, že je tam kdesi vzadu za mnou také moje učnice. Vrátila jsem se proto k ní. Dřepla jsem si do trávy, abych byla na stejné úrovni jako ona. Nevýslovně mě zamrazilo, když jsem uviděla, co drží v ruce. Jasně jsem rozpoznala modré okvětní lístky oměje, které jí vylézaly mezi prsty. Část rostliny již měla v ústech. Bylo vidět, že bojuje sama se sebou, ale její rukou hýbe nějaké temná vyšší moc.

“Ne!” zašeptala jsem a snažila se rozevřít jí rty a bylinu jí vytáhnout z úst.

Ruta chabě zakroutila hlavou a pohlédla na mě svýma velkýma smutnýma očima. “Je pozdě, Myrthis. Vše jsem už pochopila.” Pak se svezla k zemi. Bezvládná mi zůstala ležet u nohou.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Když jsem přišla k sobě, mezi stromy již prosakovalo denní světlo. Slunce však nesvítilo, bylo schováno za mraky, ze kterých mělo určitě brzy začít pršet. Pohlédla jsem na svou mrtvou družku a srdce mi sevřel nevýslovný smutek a zmar. Přitáhla jsem si k sobě košík s bylinami, vzala do dlaně snítku oměje a rozetřela rostlinu v dlaních. Někde v hloubi lesa zahoukal sýček a já věděla, co mám udělat.

Vysvětlivky:

Asmodea - ženské jméno odvozené od démona Asmodea, vyskytujícího se v židovském Talmudu. Asmodeus je ztotožňován z negativními silami a zlem. V křesťanské literatuře se jedná o Luciferova sluhu a čtvrtého pekelného prince.

Bartzabel - kabalistický démon představující duši planety Mars.

Myrthis – jméno odvozené od latinského názvu rostliny myrty (Myrtus); rostlina vyskytující se v Bibli, symbol nevinnosti

Ruta - latinský název pro routu vonnou; tato rostlina se v magii a bylinkářství hojně používá jako ochrana před zlými silami a uhranutím; ve starých herbářích popisována jako protijed, zázračný lék na všechny nemoci; symbol čistoty, nevinnosti a panenství

Sagdid - název rituálu, který je součástí pohřební zoroastrické ceremonie, ve kterém hraje roli pes; sag znamená “pes” a –did “vidět”

“Nyní dcera tuto paži pozvedla vzhůru a vztyčila na ní ukazováček a prostředníček. Druhá paže se stejným gestem směřovala napřažená šikmo dolů k zemi.” - gesto Baphometa, podle satanské tradice se jedná o kozla sabatu, který má lidské tělo nesoucí ženské i mužské atributy

“Později jsem si všimla skvrnky v jeho oku” - skvrna v oku je podle lidových pověr Ďáblovo znamení

“Někde v hloubi lesa zahoukal sýček” - sýček je podle lidových pověstí posel smrti
*34683* *34683* *34683* *34683* *34683* *34683*