Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Informace

Název: Večerníčky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: -
Správci:
Založeno: 01.04.2020 20:49
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 2163x
Příspěvků:
83

Toto téma sledují:


Předmět diskuze: Večerníčky - To co aktuálně píšu... je to první draft, tak chyby berte prosím s rezervou. Příspěvky budou publikovány pokud možno kolem 22-23hod. Ale když nebude múza tak prostě nebudou... :D hihihi. Samo sebou je tu prostor pro diskuzi i vaši vlastní tvorbu na pokračování :)
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Serafe, zachraň nás! - Den 13.
23.06.20 21:01:58 | #84

Den 13. 5:45

Slunce zrovna vycházelo, když se konečně princ uložil. Sice spal nevalně, ale spal… Ve snu se mu zjevil Seraf spolu s Agátkou a Urlichem, jak v lítém boji bojují s démony a tak měl nevalný spánek. Stále se obracel ze strany na stranu, bil kolem sebe rukama, ve kterých jakoby měl meč a odrážel útoky...

Den 13. 13:20 Kupec

Probudil se uprostřed dne a chtěl zas usnout, když v tom v dáli něco zařinčelo. Kov? To ho probralo, je zachráněn, hurááá! Oprášil si šaty a hned se vydal za tím zvukem… „Klap, klap...“ ozývalo se z dálky a neustále se tento zvuk vzdaloval, až princ Kronut musel přidat do kroku. Asi nějaký vůz pomyslel si a rozběhl se.
Vyběhl na mýtinu za lesem a skutečně v dáli na cestě viděl jakousi tmavou šmouhu, která se od něj vzdalovala kamsi dál do tmy. Nečekal na nic a rozběhl se.
„Třeba je to nějaký poutník, ale co ten zvuk?“ prolétlo princovi hlavou.
Po asi čtvrt hodině byl už natolik blízko, aby mohl rozeznat postavu. Kostlivec!
„Co se to děje? Kostlivec a zde? Jsem snad blízko pouště?“ načež se jal dýky. Nic jiného u sebe neměl a s rozběhem a výkřikem: „ Tu máš ty zubatá potvoro!“ se do něj pustil.
„Kara, kara, uta!“ zaskřípěl kostlivec, když mu dýka odňala jednu ruku, jak na něj princ zaútočil. Pak kostlivec otočil lebku na zad a druhou rukou sahal po krku prince. Ten jej vší silou odmrštil, bodl ho do páteře, zakvedlal tam s dýkou, až obratle povolily a kostlivec se skácel k zemi, rozpůlen vedví, ale tělo, či spíše jeho spodní část byla stále v pohybu a ta druhá horní se neustále snažila zranit prince...
„Tak už chcípni, potvoro!“ rozezleně křičel na kostlivce princ a odsekl mu hlavu od těla. Bylo po boji. Ale princ neměl radost. Nevěděl, kde je a jak se sem ten kostlivec dostal. Odpověď měla přijít v následující hodině…

Den 13. 14:00

Mezitím si princ sedl na malý pařez, co byl u cesty a přemýšlel…
„Kostlivec, co se hýbe? Nemrtvý – mrtvý? Co to má znamenat? No nic, počkám do rána a pak se uvidí.“
Zanedlouho se skutečně rozbřesklo a princ se rozhlédl po okolí.
„Někam dojít musím, když se vydám po této cestě,“ a skutečně. Cesta vedla podél pobřeží dále na sever. Byla sypaná štěrkem. Princ si to hned uvědomil. „Ta jistě vede do města!“ a jiskřička naděje v něm zaplápolala, jak si zavýskl.

Den 13. 15:20

Šel dlouho, nikoho nepotkávaje až se naproti němu objevila malá černá tečka, která se přibližovala.
„Další kostlivec?!“ říkal si princ pro sebe a vyndal si z pochvy dýku, aby se připravil, ale zbytečně. Ona tečka v dálce byl známý obchodník Truk, jež zajišťoval obchodní cestu mezi Jižní provincií a Královskými loděnicemi.
Princ vida, že vidí člověka, zasunul dýku do pochvy a počkal, než k němu onen člověk dojde.

Den 13. 15:40

„Zdravím princi, co vy tu?“
„Plachetnice se nám v bouři převrhla a všichni utonuli, jen já se zachránil. Jak daleko je to do Královských loděnic?“
„Máte štěstí. Daleko je to, předaleko. Jste prakticky na opačném konci země. Zrovna jedu do oázy Sese, přidáte se?“
„Hmm… netušil jsem, že mě vlny vyhodily až tak daleko, ale to není podstatné. Důležité je, že jsem narazil na nemrtvé a co vy? Viděl jste po cestě kostlivce?“
„Cože? Jací kostlivci?“
„Prostě hromada kostí, co se pohybuje. Mají meče a štíty a bojují. Na jednoho jsem už narazil! Je třeba si dávat velký pozor, jsou nebezpeční,“ upozorňoval Truka princ.
„Nikoho jsem v těchto končinách nepotkal už léta, je to tu jen samý písek a kousek lesíka u pobřeží, jinak nic… Ale když říkáte, že jsou nebezpeční, tak bude dobré, když pojedeme spolu,“ navrhoval Truk.
„Ano, rád se k vám přidám, člověk nikdy neví a pak, jistě vezete i nějaký ten meč a zbroj na výměnu, není-liž pravda.“
„Ano, mám tu pár na výběr, chcete nějaký? Ukáži vám je...“ a popošel k velbloudu, aby vyndal to nejlepší co měl.
Princ si vybral dlouhý meč i pevný štít a ozbrojen dělal doprovod Trukovi až do oázy…

Den 13. 17:00

K večeru už byli dva dny od oázy. Zastavili se u studny uprostřed pouště, aby napojili velbloudy a také aby se uložili k odpočinku. Slunce zatím pálilo čím dál víc a tak si postavili přístřešek. Princ se natáhl na zem a přemýšlel, co asi dělá malá Agátka se Serafem a Ulrichem… Truk mezitím pooostavil na čaj.
„Dáte si, princi?“ otázal se mile, podávajíc mu šálek s čajem.
„Mile rád… Poslyšte, Truku, kdy jste byl naposledy v oáze?“
„Je tomu už delší doba. Je tam jen jeden člověk a ten se o sebe postará sám.“
„Jen jeden a co ti ostatní?“ vyzvídal princ.
„Je vidět, že jste do těchto míst dlouho nezamířil, princi. Co se ostatních týče, tak život v poušti, tedy vlastně v oáze, vzdali,“ vysvětloval Truk.
„Proč?“
„Je to drsný kraj…“ a Truk začal princi vypravovat, kterak se jednoho dne zvedla písečná bouře a všechny je málem zasypala.
Princ poslouchal, popíjel čaj a nakonec pronesl jen: „Aha.“ To bylo vše. Pak se rozhovor už točil kolem toho, co Truk veze do oázy, a proč vlastně tam ještě jezdí, když už tam skoro nic neutrží.
Jen co slunce zapadlo za obzor, vydali se opět na cestu. Mírný vítr jim vál do zad a tak se jim dobře jelo…



| Předmět: RE: Serafe, zachraň nás! - Den 13.
13.01.21 02:06:25 | #85 (1)

Milé.o)


 #84 

| Předmět: RE: RE: Serafe, zachraň nás! - Den 13.
15.01.21 23:43:28 | #86 (2)

Dekuji



| Předmět: Serafe, zachraň nás! - Den 12.
23.06.20 02:34:57 | #83

Den 12. 7:30 Princ a kněžka

Ráno, jak se princ Kronut vzbudil, oblékl se opět za poutníka a šel se podívat přímo do loděnic. Vida, že se v loděnicích pilně pracuje, a vše je v pořádku, odhodil kápi a najal si loď, která ho měla dopravit na ostrov Hudara, kde sídlila nejváženější kněžka království – Mariana. Chtěl se ještě poradit s hvězdami, než se vydá na cestu k Hraniční pevnosti.

Den 12. 12:10

Již po poledni uviděl princ v dálce ostrov. Vanul příznivý a silný vítr a tak se loď hnala po hladině, zanechávajíce za sebou bílou stopu.
Krátce po druhé odpolední již byli na místě. Malý přístav hlídal syn Mariany a zkušený mladý válečník Tret. Jakmile uviděl prince, uklonil se až ke kolenům a pozdravil ho: „Vítejte princi, copak vás sem přivádí?“
„Zdravím tě Trete, jdu za Marianou, dovedeš mě k ní?“
„Zajisté...“ a otočil se směrem ke skalní rozsedlině, kudy vedla cesta. Bylo to tu ponuré, žádný strom, jen skály, které vrhaly temné stíny na cestu.

Den 12. 14:00

Ani ne za hodinu došli až skoro na vrchol hory, kde bylo sídlo kněžky. Na vrcholku bylo vidět chrám a kousek pod ním byla chatrč a před ní Mariana…
„Ahoj Trete, koho mi to vedeš?“ otázala se jeho matka.
„Prince... jde kousek za mnou, asi se ještě kochá pohledem ze skal. Měl by tu být každou chvíli.“
„V tom případě se musím převléci, tak vzácná návštěva a já mám na sobě takový pytel,“ myslela tím, že si vezme lepší šaty.
Mezitím došel princ až k chatrči a zaťukal na dveře, které byly zavřené. Po chvíli se dveře otevřely a vyšla Mariana ve sváteční róbě. Tmavě rudé šaty, které měla na sobě, odhalovaly její ramena a ornamenty na nich ukazovaly její vážnost mezi kněžkami. Na krku měla řetízek z perel a na rukou magické prsteny.
„Vítejte princi, čeho si ode mě žádáte?“
„Zdravím tě, Mariano,“ zaznělo přátelsky od Kronuta, už i proto, že mu Mariana byla kmotrou. „Chci se poradit s hvězdami. Na jihu se bouří goblini a prý i nemrtví. Potřebuji zjistit, jak moc je to vážné a jak se s tím vypořádat.“
„Odlož si a odpočiň si, do večera času dost. Jakmile hvězdy vyjdou a udělá se jasněji, tak se jich zeptám. Zatím se můžeš najíst, zrovna jsem dělala Fetku, kterou mi donesl Tret.“
Fetka byla okřídlená ryba, vyskytující se pouze u tohoto ostrova. Nikde jinde nepřebývala. Milovala chladné ostrovní vody, ale chytnout se dala jen stěží. Bylo třeba hodně umu i trpělivosti. Právě na tomto chytání se učili mladí bojovníci trpělivosti, avšak dnes tu nebyl nikdo, mimo Treta a Mariany.
Princovi Fetka opravu chutnala, ale byla dosti slaná a tak nepohrdl pohárem vína, které mu Mariana nalila do sklenice vykládané démanty. Ano, bylo tu lesku hodně, snad až příliš, ale to jen díky vážnosti této kněžky. Sama raději pila z obyčejných dřevěných pohárů. Těžko se jí odmítaly dary, které dostávala za svoje služby.

Den 12. 17:50

Navečer se obloha opravdu protrhala a tak Mariana odříkala zaklínadlo a na nebi se jakoby samy začaly rozsvěcovat další hvězdy a různě poblikávat. Princ se zájmem pozoroval toto úchvatné divadlo, ale mlčel. Nechtěl rušit Marianu při práci.
Za půl hodiny Mariana vzala do ruk pero a papír a začala kreslit neznámé vzorce a ornamenty.
„Co to děláte?“ optal se Kronut.
„Píši zaklínadlo, aby nám Trón poradil. Hvězdy již řekly své.“ V rychlosti dokončila kresbu a papír hodila do ohně se slovy: „Tróne, vládce nebe i země, ukažte princi cestu!“ Papír zahořel fialovým plamenem, načež z něj začaly létat namodralé jiskry.
„Je to dobré znamení?“ otázal se princ.
„Nevěští pranic dobrého. Hodně prolité krve na všech stranách. Ale jak se zdá, tak za tím stojí někdo, kdo už tu dávno není a je současně. Nedokáži si to vyložit.“
„Nevadí, to se pozná, ničeho se neleknu!“
„Pro každý případ si vezmi tento prsten. Zvětší se ti síla a bude tě ochraňovat.“ Kněžka podala princovi prsten s tmavě rudým kamenem. Přesně takové barvy, jako měly její šaty.
„Děkuji ti, Mariano,“ ale přesto to připadlo princovi divné. Jak může kousek kamene zvětšit sílu, dumal si tak pro sebe, ale kněžce neřekl nic.
„Nic se nestrachuj princi, vím moc dobře co dělám. Tento prsten léta ochraňoval mě, teď je tvůj. Trón s tebou...“
„Děkuji Mariano,“ a obrátil se na jejího syna se slovy: „Netřeba mě doprovázet, cestu znám. Tady se zabloudit nedá.“
„Pravda, pěšinu lemují samé skály,“ řekl Tret, všichni se rozloučili a princ si to namířil po cestě do přístavu. Tam nasedl na loď a jel zpět do Královských loděnic. Netuše, kam ho v následujících hodinách vítr zavane.

Den 12. 20:10 Ztracen

Po půl hodině, když už princ Kronut neviděl ostrov, je zastihla bouře. Malá plachetnice se nakláněla ze strany na stranu, čím dál tím víc, až začala nabírat vodu. Všichni se rychle chopili věder a začali vodu vylévat, ale zdálo se to marné. Nové proudy vody se lily do loďky a ta se začala potápět…
„Nakloňte loď proti vlnám,“ volal na kapitána princ, když další vlna přelétla přes palubu, ale zkušený kapitán lodi jakoby neslyšel, nebo kdo ví proč, udělal pravý opak a loď natočil palubou na vlny. Stačila jedna větší vlna a loďka zmizela pod hladinou i se všemi na palubě. Zachránil se jen princ, který se chytil kousku dřeva z lodě a tak tak se držel na hladině.

Den 12. 22:05

Po dvou hodinách se bouře uklidnila, rozjasnilo se a byly vidět hvězdy. Princ neměl na výběr a tak plaval a plaval, co mu síly stačily. Směr poznal podle měsíce, ale kde přesně byl to netušil.
Za nedlouho uviděl pobřeží. Zavýskl si pro sebe a plaval k němu. Ale trvalo další dvě hodiny, než dorazil k pevnině.
Bylo tu nezvykle pusto. Tento kus země princ nepoznával. „Kde to vlastně jsem?“ prolétlo mu hlavou a pátral v paměti. „Vždyť je to jedno, půjdu podél pobřeží na sever a to by v tom byl elf, abych nedošel do Královských loděnic!“
Tu se z poza křoví po jeho levé straně ozvalo: „Hu, hu...“
Princ se zaposlouchal a po chvíli to znova uslyšel. Tak si to zvědavě namířil k tomu křoví, aby zjistil víc. Rozhrnul jej a tam si to zrovna rozdávaly dvě malé opičky.
Nelenil a hned jednu chytl. „To bude dobrá večeře.“ Nůž za pasem stále ještě měl, načež se pustil do svlékání z kůže.
Rozdělal oheň a opici na něm začal opékat.