Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Informace

Název: Večerníčky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: -
Správci: mazil
Založeno: 01.04.2020 20:49
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 6731x
Příspěvků:
87

Toto téma sledují:


Předmět diskuze: Večerníčky - To co aktuálně píšu... je to první draft, tak chyby berte prosím s rezervou. Příspěvky budou publikovány pokud možno kolem 22-23hod. Ale když nebude múza tak prostě nebudou... :D hihihi. Samo sebou je tu prostor pro diskuzi i vaši vlastní tvorbu na pokračování :)
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Skok - kapitola 2.
29.10.21 21:17:16 | #90

„Máme kontakt!“ zaznělo od radisty.
„Kde?“ optal se velitel.
„Souřadnice 52° severně a 45° východně…“
„Můžete to upřesnit?“
„Líp to nejde,“ odmlčel se na chvíli a ladil přístroj.
„Zkuste to, jde o všechno…
„Konec, paprsek přerušen.“
„Škoda, nestihli jsme to, ale někde tam něco bude. Zkuste to najít…“
„To je jak hledat jehlu v kupce sena. Vždyť ten rozptyl paprsku měl pomalu dvě stě kilometrů.“
„Ano, vím… Přesto se o to musíme pokusit.“
„Nařídíme karanténu?“
„To nemá smysl, zbytečně bychom vyděsili lidi a pak, není jisté, že jsou zde.“
„Tak co tedy?“
„Budeme vše sledovat, veškeré abnormality, snad se brzy něco objeví.“

Byla to událost číslo jedna. Mimozemský kontakt, na který čekal nejeden vědec. V operačním středisku to vřelo. Jsou zde! Jak asi vypadají? Budou s námi jednat v míru, když uvidí, že se stále někde válčí? Samo sebou tento projekt podléhal naprostému utajení, ale jak už to tak bývá, tak se přeci jen něco dostalo ven. A novináři z toho udělali velký poprask.

„V Evropě přistáli mimozemšťani!“
„Nová éra vesmírného výzkumu začíná!“
„Co je projekt SKOK?!“
„Čeká lidstvo záhuba, nebo lety ke hvězdám?!“ a podobné věty bylo slyšet od kamelotů, kteří roznášeli noviny. Samo s sebou, celá Evropa byla na nohou. Mluvilo se o tom všude, doma, v práci, prostě všude. Každý měl plno otázek a každý se též tak trochu i bál. V televizi se dělaly pořady se slovutnými vědci a psychology, ale nikdo nic přesného nevěděl. Avšak ti, co do projektu SKOK byli zapojeni věděli své. Bylo jasné, že to po čase prosákne ven, ale málo kdo čekal takový tlak. Museli být velice obezřetní, už i proto, že mají mezi sebou jednoho nebo několik lidí, co až tak úplně nestojí na jejich straně a to byla svým způsobem i hrozba. Veškerá bezpečnostní opatření byla tedy zvýšena na maximum. A znova se provádělo ověřování pracovníků SKOKu, avšak bezvýsledně.

„Vstupte!“
„Dobrý den, pane ministře, zde je ta zpráva…“
„SKOK?“
„Ano.“
„Víme něco bližšího?“ zeptal se ministr vnitra pobočníka.
„Mělo by to být někde u nás.“
„Ví se už kde přesně?“
„Neměli moc času, takže…“
„Aha rozumím… Poradíme si jak se dá. Prostuduji si to a teď už běžte. Děkuji.“

Pobočník se otočil na podpatku a zacvakly za ním dveře.
Ministr stiskl tlačítko na pultu…
„Libore, přijďte ke mně,“ zavolal si ministr šéfa bezpečnosti.
„Ano, pane.“
Ministr mezi tím listoval v papírech a četl si danou zprávu.
Libor zaklepal na dveře a opatrně vstoupil.
„Tak jsem zde.“
„Jistě víte proč jste tady.“
„Tuším, jde o SKOK?“
„Ano. Jaké máme možnosti je podpořit?“
„Naše vybavení je sice staré, ale dobré a to nám dává výhodu...“
„Nerozumím.“
„Radiolokátor Tamara je sice už dávno překonaný, ale něco jsme přesto zachytili a čekali na potvrzení.“
„Víte kde je hledat?“
„Podařilo se nám je celkem dobře lokalizovat, ale jelikož jde o město, tak to bude o něco horší.“
„Městská zástavba? No dobře... vytvořte tým a jděte do akce. A pamatujte! Vše běží v režimu naprostého utajení!“
„Ano, pane.“

„Dobrý den, vážení diváci. Dnes si s mými hosty budeme povídat snad o jediném tématu, které teď vládne světem, tedy o kontaktu s mimozemskou civilizací. Mými hosty jsou: profesor Ferel z kanadské univerzity, profesor Ottrek, jež působí v NASA a psycholog Sedrek. Nuže pánové, teď je řada na vás… Pane Ottreku, jak dlouho se zabýváte výzkumem vesmíru?“ zeptala se moderátorka Helena.
„Už je to nějaký ten pátek, tak říkajíc, popravdě více jak třicet let a tohle téma, je tam u nás, na denním pořádku. Sem tam zachytíme nějaký signál, pak ho analyzujeme a posléze zjistíme, že jde jen o tzv. šum nějaké hvězdy.“
„Takže si myslíte, že jde o něco podobného? Tedy fámu?“
„To bych netvrdil. Jelikož jsou informace kusé, tak na tom pravdy asi něco bude, pokud by to byl podvrh, tak nás stále bude někdo zásobovat novými a novými informacemi, což se neděje.“
„Ano, přesně tak,“ podotkl profesor Ferel. “Jsem přesvědčen, že nepřišli se zlými úmysly, proč taky…“
„Jak to tak můžete vědět?“ vmísil se psycholog Sedrek.
„Kdyby přišli, tak už se bude něco dít a zatím je ticho po pěšině. Nejspíš jen výzkumná výprava.“
„No tak pánové... Neskákejte si do řeči, jinak se nikam nedostaneme. Ano, je to téma číslo jedna, ale teď tu jste pro diváky, abyste jim situaci trochu objasnili. Tedy, dle toho co víte… Myslíte tedy pane Ferele, že nám nic nehrozí?“
„Těžko říci. Pokud by byli obezřetní, tak ne.“
„V jakém smyslu?“
„Bakterie a viry… cizorodé zárodky jejich nemocí, které ještě neznáme. Mám za to, že si to naprosto uvědomují. Tak jako bychom si to uvědomili i my.“
„Není to tak náhodou, podle sebe soudím tebe, pane profesore?“ podotkl psycholog.
„Ano, svým způsobem ano, ale na spekulace máme ještě dostatek času…“
„Čas si myslím, je to, co už nemáme,“ ozval se Ottrek.
„Proč myslíte?“ otázala se moderátorka.
„Víte, vyslali jsme poselství míru do vesmíru už před nějakým časem. Pamatujete si jistě na vesmírnou sondu Voyger. Tím jsme dali najevo, že tu jsme. Otázkou je, jaká civilizace tuto zprávu zachytila. A dneska již víme, že jsou tu, jen nevíme kde.“
„Jak to tak s jistotou můžete říci?“ optala se znova moderátorka Helena.
„Já pro to důkazy nemám, ale když to ví i tisk, tak to asi bude pravda.“
„A nejedná se o nějakou blamáž, aby zakryla něco, co může být ještě horší?“
„Nemyslím…“
„Jen si vemte, jak moc po něčem takovém pátráme – tedy po mimozemském životu, a pak se zcela nečekaně objeví, bez nějakého echa?“
„Já vám to tu nevysvětlím, to se budete muset optat jiných lidí, otázkou jen je, zda budou chtít mluvit.“
„A co říkáte na projekt SKOK?“
„V životě jsem o něm neslyšel. Nicméně, jak už název napovídá, tak asi k nějakému skoku došlo. Otázkou je co je to vlastně za zkratku, či jak to máme ten skok chápat. Celé je to zahaleno tajemstvím. Všichni sice o tom mluví, ale nikdo nic neví. Tak kde se tu tak náhle vzalo? Jistě se jedná o tajný vládní projekt a někdo asi nebyl dost opatrný. To se občas stává, když jdete do hospody…“
„Riziko informací i dezinformací je velké, těžko teď budeme odhadovat, co to udělá s lidstvem, zda zmoudří a zamyslí se nad svým počínáním, nebo ne… co si o tom myslíte vy, profesore?“
„Já jsem toho názoru, že už tak jako tak je čas na to, aby se začalo jednat společně, i pár mých kolegů, nicméně žijeme v tržní ekonomice a válkách a to tohle všechno brzdí – veškerý výzkum. Stojí to nemalé peníze a každý na tom chce vydělat, jsou to obří zakázky za miliardy dolarů…“
„Myslíte si, že do toho jsou zapojeny veškeré špičky ve všech státech?“
„To potvrdit nemohu, ale také ne zcela vyvrátit. Otázkou spíše je, proč se o tom dovídáme teď. Je to tak úchvatná novinka, nebo byl učiněn kontakt už kdysi dávno?“
„Pane kolego, víte stejně tak dobře jako já, že většina států na tohle vyhlásila nyní informační embargo a pochybuji, že by se jen tak od stolu někdo rozhodl jej porušit.“
„Ano, to máte pravdu. Je to více než zajímavé… Nikdo nic neví a přitom se na povrch dostávají nové a nové zprávy… či spíše jejich útržky.“
Moderátorka Helen se na chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Myslíte, že je to závažný problém?“
„Ano,“ odpověděli oba profesoři téměř současně.
„Pardon, pane kolego…“
„To nic…“
„Problém je v tom úniku informací, je to vážné bezpečnostní riziko. Může se totiž klidně najít nějaký šílenec a pak… Raději nedomýšlet, co by se mohlo stát. A teď nemluvím o životech lidí, co na tom pracují, ale o životech nás všech. Je třeba si uvědomit, že když se sem jiná civilizace dokázala dostat, tak naše zbraně budou pro ně jako špuntovky.“
„S tím s vámi souhlasím, pane kolego.“

Podobné rozhovory, v podobném složení, se teď děly den, co den a nebylo jich zrovna málo. Stanice se předháněly v tom, kdo bude jejich hostem. Zašlo to tak daleko, že se sešla rada OSN, aby o tom rokovala. Vyřešili to nakonec tím způsobem, že naplánovali celosvětové sympozium. Pozvánku dostal každý větší vědec. Akce se připravovala celkem tři měsíce od kontaktu a jejím místem byla Ženeva. Nutno dodat, že ne každý pozvánku přijal, někteří si mysleli, že je to past, jak odepsat inteligenci, protože ve světě se již objevilo plno konspiračních teorií atd. Nebylo tedy jednoduché některé přesvědčit. Akce se samo sebou konala za přísných bezpečnostních opatření. Byly povolány speciální bezpečnostní složky a město bylo na dobu akce hermeticky uzavřené. Kdo neměl propustku, tak nebyl vpuštěn. Běžně se na ulicích prováděly kontroly dokladů, ale většina Ženevanů stejně seděla doma u televize, či rádia a poslouchala zprávy. Kdo by taky chtěl jít ven do toho mumraje?



| Předmět: Skok - Kapitola 1.
29.10.21 19:06:08 | #89

Bylo to o vánocích někdy v roce 1997, více jak dvacet let před tím, než středoškolák Jakub přišel na to, jak k tomu celému došlo.

Noc byla dlouhá a on klidně spal. Ráno se probudil svěží a plný elánu a podle svého vánočního zvyku si pouštěl LP desky a písničkami. Vytáhl tedy jednu svoji oblíbenou, dal do gramofonu, nasadil jehlu, knoflíkem otočil na maximum a šel si udělat kafe. Najednou se zarazil. Něco se dělo jinak… chvíli přemýšlel a pak mu to došlo. Deska, která hrála, v tom to bylo. Uvědomil si to a zaposlouchal se. Písničky, které znal řadu let už od dětství sice měly stejný nápěv, ale slova v nich byly jiné. Jak je to možné? Vždyť to přece nejde, být to na kazetě, tak by si myslel, že si přehrává novější verzi, ale na LP, které nemůže sám změnit? Nemožné! Poslouchal dlouho, hodně dlouho a málem zapomněl jít s Kelly ven.

Z přemýšlení ho vytrhl pípající budík. No jo vlastně, probudil se před budíkem a to celkem hodně brzo. To se mu většinou nestávalo. Ano, sice se budil v daný čas i bez budíku o něco dříve, než zapípal, ale probudit se o hodinu dřív? Ne, v tom bude ještě něco. Zamyslel se, ale na nic nepřišel a tak toho přemýšlení nechal, byť mu to bylo víc než podivné.

Po venčení si sedl k počítači a začal na něm hrát hru, ale moc se mu nedařilo a tak si řekl, že zkusí jinou, měl jich více jak pět set, pravý počítačový maniak a hráč. Ale co se nestalo. Jen co dal CD do mechaniky, tak nic. Tedy nic. Fatal error. Že by špinavé CD? Vytáhl jej tedy ven, pro jistotu znova otřel, ale výsledek byl stejný. Áha, asi bude zanesená mechanika. Vzal tedy čistící CD a spustil očistu. Trvalo to pár minut, které vyplňovala známá melodie. Znova CD s hrou tedy vložil do mechaniky a opět error. To už mu bylo divné. Tak vzal jiné ze skříně a zkusil další a další… Většina CD se ani nenačetla, nebo hlásila, že jsou prázdná, přitom to byly originální CD, které mu ještě donedávna jely. Takže chyba bude asi v mechanice. Vytáhl záložní pc a zkusil to na něm a opět stejný výsledek. Nic. Vše co bylo za vitrínou, tak hlásilo prázdný disk a to co bylo schováno ve skříni, tak hlásilo Fatal error. Tolik náhod najednou. Tak přemýšlel. Disky jsou citlivé na UV záření, ale přes okna a přes vitrínu a na jednom místě? Nemožné! To by se i s ním musela stát nějaká změna. Vlastně stala, ty LPíčka… Hlava mu hořela, horečně přemýšlel. Co když… no ano, přál si hodně silně podívat se do jiné dimenze. Takže? Je jinde nebo ne?

A od toho dne vše pečlivě sledoval a zaznamenával. Počítačům už nevěřil, začal se zajímat o to více o metafyziku. Ne že by se jí nezajímal dříve. Věděl, že stačí silná myšlenka a je možné cokoli, sám toho byl důkazem, ale tohle bylo i na něj moc.

Po chvíli se zklidnil a zauvažoval. No, dobrá, když tedy byl v jiné dimenzi, musí jednat velice opatrně. Co když je ještě něco jiného jinak. A taky že bylo. Jen co vykoukl z okna na starou jabloň, tak uviděl, že má uříznutou jednu silnou větev. Kdysi si jen tak představoval, no, představoval, spíš si to tak nějak myslel, ale ani to není to správné slovo, spíš mu cosi vnuklo myšlenku, že je to vesmírný strom života… Yggdrasil… tehdy ještě nevěděl, že se tomu tak říká, ale cosi mu říkalo, že když tu bude stát, tak bude i on živ. Zamrazilo ho… Jedna větev je pryč, takže jedna cesta je už navždy ta tam. Že by jeden svět skončil? Jak, proč? Nebo se jen přerušila cesta a spojení s ním? Najednou si nebyl jist ani sám sebou. Byl to ještě on? Nezastiňuje nějakou jinou duši? Vnímají jeho oči skutečně realitu, nebo vnímá věci, kterých by se třebas i v reálu bál, tak jako by byly naprosto běžné? To byly palčivé otázky a teprve čas měl ukázat řešení, ale zatím to nebylo na pořadu dne, či spíše o tom ani neuvažoval. Tak moc byl pohlcen těmi událostmi, že měl hlavu zcela jinde. Musel se vypořádat s novou realitou. Základem všeho je přizpůsobit se a tak přežít. Bude tedy z něj na čas jen pozorovatel a vše si nechá čistě jen pro sebe.



| Předmět: Skok - Prolog
25.10.21 02:29:20 | #88

Prolog

Jak se blížila konjunkce planet, tak se též blížil onen den, kdy se vše mělo rozhodnout. Nutno dodat, že se tak dělo po dlouhých 250letech. Všichni vědci netrpělivě vyhlíželi tento okamžik a samo sebou i věřící, ale ti ze zcela jiného důvodu – mysleli, že přijde Spasitel.
Sekundy ubíhaly a planety se k sobě přibližovaly. Zbývalo sotva pár minut…
„Vše připraveno?“ ozval se velitel.
„Ano, můžeme začít,“ odpovídal pomocník.
„Hlavně to neuspěchat!“ a velitel si otřel pot z čela. Ještě nikdy nebyl v takové stresu, jako teď. Nebylo se čemu divit, tady šlo o životy, o životy jež nic netušily. Povede se to? Říkal si tak v duchu, ale měl strach, co strach, všechno v něm vibrovalo.
„Nevada se již připojila. Čekají na náš pokyn,“ zaznělo ve středisku od spojovatele.
„Zahajuji odpočítávání: deset, devět…“ zaznělo od časoměřiče.
Byly to dlouhé sekundy, snad nejdelší v jeho životě, co se asi tak stane? Jak to bude probíhat? Jistou představu měl, ale ani v jeho největší fantazii by ho nenapadlo to, čeho měl být svědkem.
„Tři, dva, jedna…“
„Plný výkon – vysílejte!“
„Kolik máme času?“
„Sotva půl minuty. Takhle na trní jsem už dlouho nebyl.“ Poprvé totiž laserovali do vesmíru. Nikdo nevěděl, co se odehraje.
„Signál vyslán, Nevada konec.“
„Teď jsou na řadě oni…“
Trvalo to sotva minutu, když pobočník zahlásil: „Zemětřesení na jihozápadě, zatím slabé.“
„Jde o lokální?“
„Ne, postupuje směrem na sever.“
„To budou oni, sledujte to a všechno hlaste.“
„Richter dvojka, stupňuje se to…“
„Dráha?“
„Zatím směřuje na Bulharsko.“
„Vyklidíme oblast?“
„To nestihneme, můžeme se jen modlit.“
„Žádné varování?“
„Ne, je třeba poslechnout instrukce, a i tak je to bez záruky,“ a přemýšlel nad tím, zda náhodou někde neudělali chybu při čtení zprávy.
„Vypadá to, že to směřuje na město...“
„Nedá se nic dělat.“
„Richtr na trojce. Už máme zaměření…“
„Ano, vidím to na obrazovce… Pošlete tam drona, musíme to zaznamenat.“
„Porušíme tím mezinárodní dohody:..“
„Nemůžeme jinak, potřebujeme záznam pro další zkoumání.“

Minuty se vlekly – pomyslná čára byla jasná a cíl též.

„Víme něco o těch lidech?“
„Vyhledávám...“
„Kdo je uvnitř?“
„Mladá rodina a dvě děti.“
„Pozor! Blíží se konjunkce!“
„Ano, máme potvrzeno zaměření i od našich přátel v Bulharsku.“
„Bůh s nimi…“
„Zbývá ani ne kilometr.“
„Vědět, že si pro mě takto přijde smrt a já o tom nebudu vědět, dejte pokoj.“
„Vědět? Oni neví, víme jen my.“
„Ano, vím, ale i tak. A co náš informátor?“
„Mlčí…“
„Čert aby to…“
„Neklejte, víte, že to nemáme.“
„No jo, to se lehko řekne.“

Planety se dostaly do zákrytu a celý dům v Bulharsku se zatřásl, stěny se rozpohybovaly a posléze se zhroutil k zemi. Nezbylo po něm prakticky nic, jen suť. Odhadovaná síla na tom místě byl Richter osm. Samo sebou se hned do daného města vyslaly záchranné týmy, ale ty už neměly jak pomoci. Zemětřesení si vyžádalo dva mladé životy. Jedenáctiletou holčičku a dvanáctiletého chlapce. Rodiče unikli bez vážnějších zranění.

„Co myslíte? Povedlo se to?“
„Dostaňte tu rodinu sem. A informátora taky! Bude nám muset dost věcí objasnit.“
„Pochybuji, že o tom bude vědět víc jak my.“
„Nechte klobouk na hlavě, je to sice blázen, ale geniální. Nezapomeňte, na to, že to byl právě on, kdo nám dal tyto informace. Teď se potvrdily. Teď už se nedá nic dělat, jedeme v tom vlaku spolu s ním.

„Píp, píp, píp,“ zazněl budík.
„Chjo, mě se tak nechce vstávat. To zase byly sny.“
Vstal z postele, dal postavit vodu na kafe a šel si zapálit a fenka Kelly šla za ním. Tak nějak jinak se na něj dneska dívala… Uvědomil si to.
„Chceš něco Kelly?“
Kelly popošla k počítači a štěkla. Chvíli se na něj upřeně dívala svýma černýma očima a zase štěkla.
„Mám si pustit zprávy?“
Štěk.
„No dobrá, tak mě tak nehoň. Hezky si zaliju kafe a už du k tomu.“
Otevřel zprávy a první co vidí, tak článek o zemětřesení. Zamyslel se. „Že by už?“ prolítlo mu hlavou. Zkoukl i komentáře a připsal k nim: „Nebojte se o ty dva, jsou v dobrých rukou.“ Vzpomněl si na sebe, jaké to bylo, moc si z toho nepamatoval, věděl jen to, že se probudil někde jinde, ale co se stalo předtím nevěděl, měl jen útržkovité vzpomínky.
„Crrr, crrr,“ zazněl domovní zvonek.
Vykoukl z okna a tam dva chlapíci v černém a dva Range Rovery, taktéž černé.
„Co si přejete?“
„Pojďte dolů, chceme s vámi mluvit…“
„Oki, už jdu,“ zavřel okno a šel k domovním dveřím otevřít.
Cvak.
„Dobrý den, vaše teorie se potvrdila, musíte s námi. Nic si neberte, jen to nejnutnější…“
„No, moment, jaká teorie a pak, mám tu psa.“
„Proběhl skok… už víte? Psa si můžete vzít s sebou.“
„Kde k tomu došlo?“
„Tady to nebudeme rozebírat… Musíte s námi, vrtulník už na nás čeká.“
„Vrtulník? Někam poletíme?“
„Ano, na místo skoku.“
„Dobře, dejte mi pět minut.“

„Tak co? Už je informátor na cestě?“
„Už letí… budou tu kolem poledne.“
„Dobrá, jakmile tu bude, přiveďte ho sem.“
„Co si od toho slibujete, veliteli?“
„Sám nevím, jistě ho to nenechá chladným… Psal na net, že prý si nemáme dělat starosti.“
„To se mu lehko řekne, když je půlka města v troskách.“
„Jistě pro to měl důvod a já musím vědět jaký!“

Letěli dlouho, města střídala města a pak je vystřídaly lesy a divoká džungle, do které by člověk jen tak nezašel, snad jen trapeři. Chvíli se díval dolů, chvíli zase na nebe a přemýšlel. K čemu je vlastně lidský život? A má tohle všechno nějaký smysl? Odpovědi se mu mělo dostat až o hodně později. Teď je třeba pracovat na jiných věcech, ale, co když… Přesně tak, co když je tohle jeho úděl tu? Myslel si, že už zná cíl svého života a pak přišel skok a musel začít od znova, navíc skončil v blázinci, takže co… Klidně to může být jen výmysl jeho chorého mozku. Potvrdí se? Dožije se vůbec toho? Nevěděl, co si má s těmi myšlenkami počít a tak navázal rozhovor se spolucestujícími, ale ti o tom nic moc nevěděli. Celkem byli tři. Mladá žena - bioložka, fousatý malý chlapík – psychiatr a profesor z jakési univerzity, jež se věnoval kvantové fyzice. Byla to vcelku zajímavá směsice lidí. Těžko říci, jaké složení bude mít tým na místě. Teď ho tak napadlo, i já jsem v tom týmu, nebo proč mě vlastně tam vezou? A začal nad tím přemítat.
Z přemítání ho vytrhlo až: „Pilot posádce, budeme přistávat…“
Podíval se oknem dolů a viděl tu spoušť… tu z jeho oka ukápla slza. Slza anděla – posla nebes, uvědomil si. Jsem skutečně posel nebes, nebo spíš posel smrti? Jak to mám vlastně brát?

„No, to je dost, že už jste tu…“ přivítal je velitel.
„Nevím, zda ostatní, ale já vám budu asi těžko co k čemu,“ komentovala bioložka situaci, v níž se nacházeli.
„I budete, jen se nebojte, práce je tu pro vás jistě dost. No, ať se vyjádří tady informátor.“
„Dle mých informací, z toho, co si pamatuji, by zde měl být i cizí organismus, který nepochází z této planety,“ prohodil.
„Jak to víte?“
„To je na trochu delší povídání, každopádně dělat pro danou oblast karanténu je nesmysl. Jistě se již rozšířil.“
„To je zlé, co může způsobit?“
„Nic, v tom to je…“
„Nic?“
„Vesměs ano, záleží zcela na nás, zda bude naším protivníkem, nebo spojencem…“
„Nechápu,“ ozvala se bioložka.
„Sám tomu moc nerozumím, ale jistě jste slyšela o meteoritech, které v poslední době dopadly na Zem, a že jich bylo!“
„To a ano, ale nechápu souvislost.“
„Mám za to, že se jedná o takzvané krtky, nosiče mimozemského organismu. Je v tuto chvíli jedno, zda jde o vir, bakterii, či cokoli jiného. Důležité je, že tyto organismy mají nejspíše v sobě zabudovaný spouštěč, který jim řekne, kdy se mají množit. Neděje se tak náhodně, ale právě při zemětřesení. Princip spočívá v tom, že el.mag. vlny je rozvibrují, tedy tu část, která je pro nás nebezpečná a pak se teprve začnou množit a pronikat do okolí.“
„To bych řekla, že je trochu fantasmagorie.“
„Myslíte? A kde se podle vás tedy vzaly ony smrtící viry a bakterie v posledním století?“
„Nebuďte za blázna!“
„Budu, protože jím ve skutečnosti jsem. Ale to není podstatné, důležité je to, že to co se dneska stalo a to že tu jsme je důsledek právě toho, čemu vy říkáte fantasmagorie. Ano, je to složité na pochopení, ale kdo si už tímto jednou prošel, tak má dané informace, či spíše si dovede spojit jedna a jedna.“
„Myslíte tedy, že nám hrozí vymření?“ usmál se psychiatr.
„To sice ne, ale můžeme si zadělat na nemalý malér.“
„Když vás tak poslouchám a nemohu popřít, že tu jsem právě díky vám, tak mi začíná lézt mráz po zádech,“ doplnil fyzik.
„To je to, už jsme mohli být daleko dál, ale občas si říkám, že nic se neděje jen tak a vše má svůj důvod. A to jak to špatné, tak i to dobré.“


1  

| Předmět: Co dál?
18.09.21 14:43:41 | #87

Jak jste si jistě všimli, tak jsem dlouho nic nepsal

  1. nebyla múza
  2. budu něco z toho co tu je překopávat
  3. dostal jsem další nápady a těm se věnuji
  4. zdravotní problémy a rodinné starosti, ale už brzy to bude cajk...
  5. zhavaroval mi spisovatelský program ve kterém píši, protože jsem přecházel na jinou verzi OS, která ho jak jsem zjistil nepodporuje... což bylo nemilé zjištění... ale už je to vyřešeno

Večerníčky tedy odkládám na dobu neurčitou, než se zase vše dostane do nějakého normálního normálu... :))) pokud budu psát večerníčky, tak jen: pá, so, ne - přes týden asi zatím ne... a taky si na to musím opět udělat čas :))


1  

| Předmět: Serafe, zachraň nás! - Den 13.
23.06.20 21:01:58 | #84

Den 13. 5:45

Slunce zrovna vycházelo, když se konečně princ uložil. Sice spal nevalně, ale spal… Ve snu se mu zjevil Seraf spolu s Agátkou a Urlichem, jak v lítém boji bojují s démony a tak měl nevalný spánek. Stále se obracel ze strany na stranu, bil kolem sebe rukama, ve kterých jakoby měl meč a odrážel útoky...

Den 13. 13:20 Kupec

Probudil se uprostřed dne a chtěl zas usnout, když v tom v dáli něco zařinčelo. Kov? To ho probralo, je zachráněn, hurááá! Oprášil si šaty a hned se vydal za tím zvukem… „Klap, klap...“ ozývalo se z dálky a neustále se tento zvuk vzdaloval, až princ Kronut musel přidat do kroku. Asi nějaký vůz pomyslel si a rozběhl se.
Vyběhl na mýtinu za lesem a skutečně v dáli na cestě viděl jakousi tmavou šmouhu, která se od něj vzdalovala kamsi dál do tmy. Nečekal na nic a rozběhl se.
„Třeba je to nějaký poutník, ale co ten zvuk?“ prolétlo princovi hlavou.
Po asi čtvrt hodině byl už natolik blízko, aby mohl rozeznat postavu. Kostlivec!
„Co se to děje? Kostlivec a zde? Jsem snad blízko pouště?“ načež se jal dýky. Nic jiného u sebe neměl a s rozběhem a výkřikem: „ Tu máš ty zubatá potvoro!“ se do něj pustil.
„Kara, kara, uta!“ zaskřípěl kostlivec, když mu dýka odňala jednu ruku, jak na něj princ zaútočil. Pak kostlivec otočil lebku na zad a druhou rukou sahal po krku prince. Ten jej vší silou odmrštil, bodl ho do páteře, zakvedlal tam s dýkou, až obratle povolily a kostlivec se skácel k zemi, rozpůlen vedví, ale tělo, či spíše jeho spodní část byla stále v pohybu a ta druhá horní se neustále snažila zranit prince...
„Tak už chcípni, potvoro!“ rozezleně křičel na kostlivce princ a odsekl mu hlavu od těla. Bylo po boji. Ale princ neměl radost. Nevěděl, kde je a jak se sem ten kostlivec dostal. Odpověď měla přijít v následující hodině…

Den 13. 14:00

Mezitím si princ sedl na malý pařez, co byl u cesty a přemýšlel…
„Kostlivec, co se hýbe? Nemrtvý – mrtvý? Co to má znamenat? No nic, počkám do rána a pak se uvidí.“
Zanedlouho se skutečně rozbřesklo a princ se rozhlédl po okolí.
„Někam dojít musím, když se vydám po této cestě,“ a skutečně. Cesta vedla podél pobřeží dále na sever. Byla sypaná štěrkem. Princ si to hned uvědomil. „Ta jistě vede do města!“ a jiskřička naděje v něm zaplápolala, jak si zavýskl.

Den 13. 15:20

Šel dlouho, nikoho nepotkávaje až se naproti němu objevila malá černá tečka, která se přibližovala.
„Další kostlivec?!“ říkal si princ pro sebe a vyndal si z pochvy dýku, aby se připravil, ale zbytečně. Ona tečka v dálce byl známý obchodník Truk, jež zajišťoval obchodní cestu mezi Jižní provincií a Královskými loděnicemi.
Princ vida, že vidí člověka, zasunul dýku do pochvy a počkal, než k němu onen člověk dojde.

Den 13. 15:40

„Zdravím princi, co vy tu?“
„Plachetnice se nám v bouři převrhla a všichni utonuli, jen já se zachránil. Jak daleko je to do Královských loděnic?“
„Máte štěstí. Daleko je to, předaleko. Jste prakticky na opačném konci země. Zrovna jedu do oázy Sese, přidáte se?“
„Hmm… netušil jsem, že mě vlny vyhodily až tak daleko, ale to není podstatné. Důležité je, že jsem narazil na nemrtvé a co vy? Viděl jste po cestě kostlivce?“
„Cože? Jací kostlivci?“
„Prostě hromada kostí, co se pohybuje. Mají meče a štíty a bojují. Na jednoho jsem už narazil! Je třeba si dávat velký pozor, jsou nebezpeční,“ upozorňoval Truka princ.
„Nikoho jsem v těchto končinách nepotkal už léta, je to tu jen samý písek a kousek lesíka u pobřeží, jinak nic… Ale když říkáte, že jsou nebezpeční, tak bude dobré, když pojedeme spolu,“ navrhoval Truk.
„Ano, rád se k vám přidám, člověk nikdy neví a pak, jistě vezete i nějaký ten meč a zbroj na výměnu, není-liž pravda.“
„Ano, mám tu pár na výběr, chcete nějaký? Ukáži vám je...“ a popošel k velbloudu, aby vyndal to nejlepší co měl.
Princ si vybral dlouhý meč i pevný štít a ozbrojen dělal doprovod Trukovi až do oázy…

Den 13. 17:00

K večeru už byli dva dny od oázy. Zastavili se u studny uprostřed pouště, aby napojili velbloudy a také aby se uložili k odpočinku. Slunce zatím pálilo čím dál víc a tak si postavili přístřešek. Princ se natáhl na zem a přemýšlel, co asi dělá malá Agátka se Serafem a Ulrichem… Truk mezitím pooostavil na čaj.
„Dáte si, princi?“ otázal se mile, podávajíc mu šálek s čajem.
„Mile rád… Poslyšte, Truku, kdy jste byl naposledy v oáze?“
„Je tomu už delší doba. Je tam jen jeden člověk a ten se o sebe postará sám.“
„Jen jeden a co ti ostatní?“ vyzvídal princ.
„Je vidět, že jste do těchto míst dlouho nezamířil, princi. Co se ostatních týče, tak život v poušti, tedy vlastně v oáze, vzdali,“ vysvětloval Truk.
„Proč?“
„Je to drsný kraj…“ a Truk začal princi vypravovat, kterak se jednoho dne zvedla písečná bouře a všechny je málem zasypala.
Princ poslouchal, popíjel čaj a nakonec pronesl jen: „Aha.“ To bylo vše. Pak se rozhovor už točil kolem toho, co Truk veze do oázy, a proč vlastně tam ještě jezdí, když už tam skoro nic neutrží.
Jen co slunce zapadlo za obzor, vydali se opět na cestu. Mírný vítr jim vál do zad a tak se jim dobře jelo…



| Předmět: RE: Serafe, zachraň nás! - Den 13.
13.01.21 02:06:25 | #85 (1)

Milé.o)


 #84 

| Předmět: RE: RE: Serafe, zachraň nás! - Den 13.
15.01.21 23:43:28 | #86 (2)

Dekuji



| Předmět: Serafe, zachraň nás! - Den 12.
23.06.20 02:34:57 | #83

Den 12. 7:30 Princ a kněžka

Ráno, jak se princ Kronut vzbudil, oblékl se opět za poutníka a šel se podívat přímo do loděnic. Vida, že se v loděnicích pilně pracuje, a vše je v pořádku, odhodil kápi a najal si loď, která ho měla dopravit na ostrov Hudara, kde sídlila nejváženější kněžka království – Mariana. Chtěl se ještě poradit s hvězdami, než se vydá na cestu k Hraniční pevnosti.

Den 12. 12:10

Již po poledni uviděl princ v dálce ostrov. Vanul příznivý a silný vítr a tak se loď hnala po hladině, zanechávajíce za sebou bílou stopu.
Krátce po druhé odpolední již byli na místě. Malý přístav hlídal syn Mariany a zkušený mladý válečník Tret. Jakmile uviděl prince, uklonil se až ke kolenům a pozdravil ho: „Vítejte princi, copak vás sem přivádí?“
„Zdravím tě Trete, jdu za Marianou, dovedeš mě k ní?“
„Zajisté...“ a otočil se směrem ke skalní rozsedlině, kudy vedla cesta. Bylo to tu ponuré, žádný strom, jen skály, které vrhaly temné stíny na cestu.

Den 12. 14:00

Ani ne za hodinu došli až skoro na vrchol hory, kde bylo sídlo kněžky. Na vrcholku bylo vidět chrám a kousek pod ním byla chatrč a před ní Mariana…
„Ahoj Trete, koho mi to vedeš?“ otázala se jeho matka.
„Prince... jde kousek za mnou, asi se ještě kochá pohledem ze skal. Měl by tu být každou chvíli.“
„V tom případě se musím převléci, tak vzácná návštěva a já mám na sobě takový pytel,“ myslela tím, že si vezme lepší šaty.
Mezitím došel princ až k chatrči a zaťukal na dveře, které byly zavřené. Po chvíli se dveře otevřely a vyšla Mariana ve sváteční róbě. Tmavě rudé šaty, které měla na sobě, odhalovaly její ramena a ornamenty na nich ukazovaly její vážnost mezi kněžkami. Na krku měla řetízek z perel a na rukou magické prsteny.
„Vítejte princi, čeho si ode mě žádáte?“
„Zdravím tě, Mariano,“ zaznělo přátelsky od Kronuta, už i proto, že mu Mariana byla kmotrou. „Chci se poradit s hvězdami. Na jihu se bouří goblini a prý i nemrtví. Potřebuji zjistit, jak moc je to vážné a jak se s tím vypořádat.“
„Odlož si a odpočiň si, do večera času dost. Jakmile hvězdy vyjdou a udělá se jasněji, tak se jich zeptám. Zatím se můžeš najíst, zrovna jsem dělala Fetku, kterou mi donesl Tret.“
Fetka byla okřídlená ryba, vyskytující se pouze u tohoto ostrova. Nikde jinde nepřebývala. Milovala chladné ostrovní vody, ale chytnout se dala jen stěží. Bylo třeba hodně umu i trpělivosti. Právě na tomto chytání se učili mladí bojovníci trpělivosti, avšak dnes tu nebyl nikdo, mimo Treta a Mariany.
Princovi Fetka opravu chutnala, ale byla dosti slaná a tak nepohrdl pohárem vína, které mu Mariana nalila do sklenice vykládané démanty. Ano, bylo tu lesku hodně, snad až příliš, ale to jen díky vážnosti této kněžky. Sama raději pila z obyčejných dřevěných pohárů. Těžko se jí odmítaly dary, které dostávala za svoje služby.

Den 12. 17:50

Navečer se obloha opravdu protrhala a tak Mariana odříkala zaklínadlo a na nebi se jakoby samy začaly rozsvěcovat další hvězdy a různě poblikávat. Princ se zájmem pozoroval toto úchvatné divadlo, ale mlčel. Nechtěl rušit Marianu při práci.
Za půl hodiny Mariana vzala do ruk pero a papír a začala kreslit neznámé vzorce a ornamenty.
„Co to děláte?“ optal se Kronut.
„Píši zaklínadlo, aby nám Trón poradil. Hvězdy již řekly své.“ V rychlosti dokončila kresbu a papír hodila do ohně se slovy: „Tróne, vládce nebe i země, ukažte princi cestu!“ Papír zahořel fialovým plamenem, načež z něj začaly létat namodralé jiskry.
„Je to dobré znamení?“ otázal se princ.
„Nevěští pranic dobrého. Hodně prolité krve na všech stranách. Ale jak se zdá, tak za tím stojí někdo, kdo už tu dávno není a je současně. Nedokáži si to vyložit.“
„Nevadí, to se pozná, ničeho se neleknu!“
„Pro každý případ si vezmi tento prsten. Zvětší se ti síla a bude tě ochraňovat.“ Kněžka podala princovi prsten s tmavě rudým kamenem. Přesně takové barvy, jako měly její šaty.
„Děkuji ti, Mariano,“ ale přesto to připadlo princovi divné. Jak může kousek kamene zvětšit sílu, dumal si tak pro sebe, ale kněžce neřekl nic.
„Nic se nestrachuj princi, vím moc dobře co dělám. Tento prsten léta ochraňoval mě, teď je tvůj. Trón s tebou...“
„Děkuji Mariano,“ a obrátil se na jejího syna se slovy: „Netřeba mě doprovázet, cestu znám. Tady se zabloudit nedá.“
„Pravda, pěšinu lemují samé skály,“ řekl Tret, všichni se rozloučili a princ si to namířil po cestě do přístavu. Tam nasedl na loď a jel zpět do Královských loděnic. Netuše, kam ho v následujících hodinách vítr zavane.

Den 12. 20:10 Ztracen

Po půl hodině, když už princ Kronut neviděl ostrov, je zastihla bouře. Malá plachetnice se nakláněla ze strany na stranu, čím dál tím víc, až začala nabírat vodu. Všichni se rychle chopili věder a začali vodu vylévat, ale zdálo se to marné. Nové proudy vody se lily do loďky a ta se začala potápět…
„Nakloňte loď proti vlnám,“ volal na kapitána princ, když další vlna přelétla přes palubu, ale zkušený kapitán lodi jakoby neslyšel, nebo kdo ví proč, udělal pravý opak a loď natočil palubou na vlny. Stačila jedna větší vlna a loďka zmizela pod hladinou i se všemi na palubě. Zachránil se jen princ, který se chytil kousku dřeva z lodě a tak tak se držel na hladině.

Den 12. 22:05

Po dvou hodinách se bouře uklidnila, rozjasnilo se a byly vidět hvězdy. Princ neměl na výběr a tak plaval a plaval, co mu síly stačily. Směr poznal podle měsíce, ale kde přesně byl to netušil.
Za nedlouho uviděl pobřeží. Zavýskl si pro sebe a plaval k němu. Ale trvalo další dvě hodiny, než dorazil k pevnině.
Bylo tu nezvykle pusto. Tento kus země princ nepoznával. „Kde to vlastně jsem?“ prolétlo mu hlavou a pátral v paměti. „Vždyť je to jedno, půjdu podél pobřeží na sever a to by v tom byl elf, abych nedošel do Královských loděnic!“
Tu se z poza křoví po jeho levé straně ozvalo: „Hu, hu...“
Princ se zaposlouchal a po chvíli to znova uslyšel. Tak si to zvědavě namířil k tomu křoví, aby zjistil víc. Rozhrnul jej a tam si to zrovna rozdávaly dvě malé opičky.
Nelenil a hned jednu chytl. „To bude dobrá večeře.“ Nůž za pasem stále ještě měl, načež se pustil do svlékání z kůže.
Rozdělal oheň a opici na něm začal opékat.