Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

„Už delší dobu jsem se vás chtěl zeptat na to, jaká Helen vlastně byla, když žila?” prohodil Thomas k Edgarovi.
„Jaká byla? Úžasná, vlastně… Povím vám jednu příhodu, za kterou se sice stydím, ale na druhou stranu pochopíte, jak vše zvládala a jak mě milovala.”

*Zrovna jsem se vrátil od milenky a ve dvřích mě uvítala žena a povídá: „Podívej, co jsem ti koupila!“ a ukázala mi překrásný hrnek na kafe, jaký jsem vždy chtěl.
„Jé, ten je super,“ zajísal jsem. „Uděláš mi do něj kafíčko?“
„Jistě drahý,“ odvětila žena a sama si také udělala kafe.
Seděli jsme u s tolu a povídali si a mě janejdnou přišlo, že to vůči ní není fér, taktot ji podvádět, vždyť je to moc milá a hodná žena, která se o mě vždy postarala…
Dopil jsem kafe až do konce a dole vidím nápis – Jsi otráven!
Hrklo ve mě, to jako fakt, nebo je to jen šprým? Krve by se ve mě nedořezal, jak moc jsem byl v šoku. A tu mi najednou přišlo, že to mám za to své záletnictví atd. A tak jsem najel na upřímnou notu, protože pokud mám zemřít, tak s čistým svědomím a pokud je to jen hra, tak…
„Víš, Heli, chodím za jednou slečnou a…“
„Já vím…“ mrkla na mě Hela a usmála se.
„Prostě a jednoduše, druhá míza no… Co ti mám vykládat,“ snažil jsem se skrýt rozpaky.
„Tak druhá míza, jo? Já ti už nestačím? Málo se o tebe starám?“
„To ne, ale… já nevím, jak ti to mám vysvětlit a asi to ani vysvětlení nemá. Prostě se mi zapálily lejtka a já se neudržel…“
„A proč mi to vlastně říkáš?“
„Aby jsi věděla, že nejsem taková bačkora, jak si myslíš a dokážu se k danému problému postavit čelem.“
„Co bys na mém místě dělal ty?“
„Já nevím, asi bych stropil scénu a dotyčného si podal.“
„TO je zajímavé a co myslíš že jsem udělala já?“
Vzal jsem hrnek a ukázal na jeho dno a písmo tam.
Usmála se, ale mlčela, dlouho mlčela a pak řekla: „Apríl!“
Oddechl jsem si, už jsem myslel, že mé dny jsou sečteny.
„Heli já ti slibuju, že už nepoběžím za žádnou sukní a ani se za ní neotočím, když projde kolem mě. Dala jsi mi pořádnou lekci, jen co je pravda… A já tě nehcci ztratit!“
„Dobrá, Ede, pro tentokrát, ale pamatuj, příště tam už ten jed bude…“ rozesmála se a dala mi fakt dlouhý polibek na znamení, že přijímá dohodu.
Byl jsem najednou štěstím bez sebe. Ano, Hel, byla výjimečná žena a ztrati ji, co bych si počal…
*
„Teď víte, jaká Hel byla a proč jsem ji tak miloval. Ta dnešní - robotická - je sice také moc milá, ale je to jen stroj, bez citu…”
„Takže se vám po ní stýská?”
„Ani ne tak po ní, jako po tom, co dokázala vymyslet, jak byla kreativní, to ta její náhražka nedokáže, a když jo, tak je to prostě - umělé,” zakončil jsem rozhovor.
Ještě jsem s Thomasem seděl u stolu a trochu jsem to rozvedl, ale nic co by stálo za řeč. Spíš, že Robo-Hel je něco jiného než já. Thomas si dělal poznámky a několikrát mě přerušil,když jsem mu popisoval své pocity, ale to bylo spíš jen pro potvrzení toho, že jsem to skutečně já a ne Robo-mozek.

Díval jsem se po informacích o státní struktuře, o tom, jak dneska vlastně lidé žjí atd. Jak jsem se dozvěděl ze zpráv, tak obyvatelstvo bylo jednovrstevnaté. Neexistovalo řízení jednotlivců ani jako organizace, spíš něco na způsob volené rady a vědeckých pracovníků, která zadávala podněty do CP (centrálního počítače), ten vše vyhodnocoval a navrhoval nejlepší postupy, jak co udělat. Bylo to v podstatě velice jednoduché a praktické, lidé se na oko zřekli zodpovědnosti, ale na druhou stranu to bylo velmi nebezpečné, jak jsem si uvědomil, co když takový počítač vydá rozkaz k útoku na nějaký jiný stát… a tak jsem se hned na to pídil po vojsku a armádě. To v podstatě neexistovalo, což bylo velmi zajímavé. Jediné, co jsem našel, byla jakási zpráva, stará deset let, že se vojsko rozpouští v důsledku toho, že je již v každé domácnosti robot, který působí mimo jiné i jako ochranná stráž. Nedalo mi to a koukl jsem se na statistiky o počtu lidí, vydělil to průměrným počtem domácností a zjistil že armáda robotů čítá pomalu půl miliardy kusů! Ano, je to nepředstavitelný počet a ani já si to tehdy nedokázal vybavit, kolik je to vlastně „plecháčů”, na druhou stranu to mělo výhodu. Díky tomu, že byl robot v každé domácnosti, tak se lidé i roboti navzájem drželi v šachu. Ale jen do té doby, než nějaký robot neporuší jeden ze tří základních zákonů robotiky.
Rozhodl jsem se, že si to na sobě vyzkouším. Zda se mohu sám poškodit. Zašel jsem do dílny, upevnil ruku do svěráku a chystal se do volného konce praštit kladivem, rozmáchl jsem se a… kladivo se lehce dotklo mé ruky, i když jsem se napřáhl pořádně, nějaká, mě neznámá síla, zabránila onomu poškození. Takže je to pravda, mám v sobě minimálně zákon o poškození a co ty předešlé dva, ty které jsou důležitějí? Musím si je otestovat, ať mám jistotu… Nejde tu ani tak zdaleka o mě, jako spíš o lidstvo. Musím to na příštím sezení s Thomasem a Nikol probrat. Ostatně jsme se ještě nedostali k tomu, jak je to teď vlastně s technokraty. A další věcí je Koňská hlava…
Otázek bude jistě ještě dost a také dost vysvětlování, no nic, jdu spát zítra je taky den. Zašel jsem k Helen, která už spala (divné na robota) a sám jsem též ulehl a zavřel oči. Byla to chvilka a já je hned zase otevřel, ale chvilka to nebyla, už byl den. Takže takový je spánek, beze snů… hmm… škoda a já je měl tak barvité, no co se dá dělat, zkusím nespat a něco dělat, je to furt lepší, než ztrácet drahocený čas prach obyčejným vypnutím obvodů, když můžu dělat něco užitečného…
Sešel jsem tedy ze schodů a uvítal se s Helen.
„Dobré ránko, Ede, jak ses vyspal?”
„Dobré… musím si na to zvyknout, sama víš jaké to je, tak nechápu proč se na to ptáš.”
„Pravda, smažu si to ze sociálního programu - tedy u tebe.”
„Heh, to je komedie, jak jsme my kdysi lidé žili, nepřijde ti to tak?”
„Ani ne, já si už za ta léta tady zvykla, ale tobě to bude ještě nějaký ten pátek dělat asi problémy, než se úplně socializuješ.”
„Nezdá se ti Heli, že teď mluvíš poněkud více vzdělaně? Tedy v odborné terminologii?”
„Promiň, víš, přeci, že jsem vyučovala dějiny, teď tu mám na starost sociologii na vysoké škole, tak asi proto. A taky, že nejsem jako ty… Nemám klasické vědomí, jako máš ty, jsem sice socializovaná, ale jsem jen robot, ať se na to podívám z jakéhokoli úhlu - jen hromada součástek, pístů a titanu,” a ještě doplnila: „Což je vlastně vysokomolekulární derivát titanu, nesmírně tvrdý, ale přitom pružný.”
„Tomu rozumím, ale jak to myslíš s tím vědomím? A co ten sex včera?”
„Vědomí je něco, co nelze napodobit programem, jak se to povedlo u tebe, nikdo netuší… Snad nějaký zkrat při přenosu, či něco jiného, zatím se to zkoumá, ale vědci jsou v koncích, takže jistě budeš ještě jistě mnohokrát dotazován. A to milování, to jsou prostě elektrické impulzy, které stimulují mozková centra. U normálních lidí je tomu podobně, jen se tak děje pomocí čipu, co mají na rameni. Mimochodem, asi jsi se chtěl ráno osprchovat, že?” usmála se na mě šibalsky.
„Ano, chtěl. Jen.. No prostě sprcha nikde.”
„Ale neboj je tu, jen uzpůsobená pro nás, roboty… svlékni se a pojď za mnou.”
Helen mě zavedla do postraní místnosti, která jak jsem zjistil měla stěny z azbestu. Chtěl jsem se zeptat a Helen pochopila. „Víš, toto je ohnivá sprcha… v podstatě tě ožehne plamen. Neboj se, neublíží ti. Je to něco na způsob dokonalé sterilizace, my se takto „sprchujeme” jen jednou týdně, nebo pokud to situace vyžaduje.”
„Aha, no dobrá, zkusím se nebát,” a pousmál jsem se, i když jsem se tak trochu bál. A zmáčkl zelený čudlík na boku stěny a stoupl si na vyznačené místo na podlaze. Teprve, až jsem stál přesně na vyznačeném místě, se „sprcha” spustila, plameny ožíhaly mé robotické tělo, ale bylo zajímavé, že ač byly plameny modrofialové, tedy s největší výhřevností, tak se má kůže nepálila, asi také byla z nehořlavého materiálu. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Vypnula se sama za několik minut, což bylo oznámeno několikerým pípnutím. Zvláštní, cítil jsem jako po klasické sprše, zřejmě se mi v mysli zachovalo i to, nebo to tak bylo nastaveno? Nevím… ale neřešil jsem to. Po sprše jsem se oblékl a šel za Helen, která už nachystala snídani z nanovlnky.
„Snídaně? Vždyť jsme roboti…”
„Ano snídaně, ať vidíš, jak se vyprazdňovat… Jíst můžeme a nemusíme, když se přejíme, či spíše zaplníme břišní dutinu jídlem, tak ti dá pokyn senzor, že se máš vyprázdnit. Co se vyprazdňování týče, tak k tomu slouží tento otvor a tato hadička, je to to samé jako když jsi byl tenkrát v nemocnici a nasadili ti kateter.”
„Jo to je praktické…”
„Pokud se trubička ucpe, tak je tu ještě možnost ono jídlo vydávit. Takže si v podstatě můžeš vybrat, jak budeš ono jídlo vyprazdňovat. Jinak, trávící enzymy máš přibližně na měsíc, pak se musí doplnit, nebo bys neměl jíst.”
„Aha, díky, dobrá připomínka a co se stane, když jíst budu?”
„Ucpe se ti břišní dutina, či spíše ti to v břichu zatvrdne a pak se to musí vydělat ručně, ale i to je snadná pomoc, nicméně k tomu už budeš muset použít servisní tlačítko, které máš na týlu. Zadáš příkaz vyprázdnit břišní dutinu a stiskneš tlačítko, automaticky se břišní dutina otevře a písty vysunou neztrávenou potravu ven a pak zase zajedou a břišní dutina se uzavře. Je třeba to dělat někde v klidu a pokud možno stranou od lidí, ne každý je na to zvyklý a navíc v době servisního módu jsi naprosto odpojen od všech dalších funkcí. Vyjímku tvoří pouze tři zákony robotiky.”
„Jo, tomu rozumím a chápu to a šance na úspěch zachránit člověka v takovémto stavu?”
„Podle dostupných informací se pohybují kolem dvaceti procent na to, že tě taková situace nezničí. To je naše jediná robotická slabina, tedy ten servisní mód. Je to v podstatě jako u hada. Ten když svléká kůži, tak je taky bezbranný.”
„Díky za info, budu na to myslet.”

Dům ve které jsem měl strávit zbytek svého života byl vybaven účelně, ale klasické věci chyběli… třeba tu chyběla kuchyň se sporákem a ledničkou, jediné co by se dalo za kuchyň považovat byl malý koutek s pultem v rohu místnosti. Co se pak ostatního zařízení týče, tak uprostřed domu byla obývací místnost a dvě oddělené pracovny. Jedna pro mě a druhá pro Helen. Vedle sedačky, jež dominovala středu domu, vedly dřevěné schody nahoru do patra, kde byla ložnice, což mě jaksi překvapilo, protože nač je robotovi ložnice, když… No jo… mám ho vlastně a je funkční?! Sáhljem si mimoděk do gatí a v místech, kde bych měl čekat své pohlavní orgány, jsem nahmatal jen dvě dírky. Jak mi bylo později vysvětleno, tak to byla zásuvka pro náhradní zdroj energie. Takže i tu radost ze sexu mi sebrali… tak tomu vážení se říká skutečné peklo… Mít po boku bytost, kterou milujete a nemoci se ani pomilovat. Nicméně Helen mi pak vysvětlila že dneska se to už děje jinak a že to bude super, až se spojíme. Nerozumněl jsem, teprve dny příští měly ukázat, co měla na mysli.
„Tak se posaď Ede, musíme si toho tolik říci…” a Helen mě vzala něžně za ruce a jemně je stiskla ve dlaních.
„To ano! Jak je možné, že žiješ, viděl jsem tě přeci umírat. Tomu jsi přece nemohla uniknout…”
„To máš pravdu nemohla, já v podstatě nejsem úplně Helen až do posledního okamžiku, ale její věrná kopie, která si pamatuje naposledy jen to, jak k nám do domu vešla policie a vyptávali se. Na to, co se stalo pak, si už vůbec nevzpomínám. Tebe jsem naposledy viděla, jak jdeš do baru za kamarády… Takže předpokládám, že se mnou asi něco udělali a přenesli mé vědomí do tohoto těla. Pravá Helen je sice mrtvá, ale já tu jsem teď od toho, aby ses lépe adaptoval na dnešní dobu.”
„Aha, tak takto to je. Pokud dobře dedukuji, tak to asi nebyla policie, ale někdo z této strany, kdo se nás snažil zachránit. A se mnou to asi bude taky podobné, že?”
„Ano i ne, ty jsi žil o dost déle než já, na tomto kontinentě jsi strávil více jak dvacet let, ale co jsi dělal, to netuším. Vím jen to, že na tebe spáchali atentát, bylo to v novinách, ale Thomasovi se povedlo těsně před tím s tebou spojit a tak uchovat celou tvoji dosavadní osobnost, takže ti svým způsobem zachránil život, či ti jej vlastně prodloužil. Víš, že můžeme takto žít přibližně stopadesát let, než se baterka vybije…”
„Ano, to vím, ale celé se mi to zdá nějaké k neuvěření.”
„Hele, Ede, mysli si co chceš… jseš android, tak se s tím smiř… Bude to tak lepší a to jak pro tebe, tak i pro mě.”
„Tak se hned nerozčiluj Heli, jo, jsem tak trochu vyvedený z míry, nesmíš se tomu hned tak divit. Tolik novinek za poslední dva dny a tolik různých informací, že mi z tho jde až hlava kolem… Rozjela se kolem toho úplná mašinérie, černá, temná…”
„Tak to máš pravdu, koukala jsem se na ten rozhovor s Thomasem a Nikol. Je strašné, co jsi musel prožít.”
„To ano, ale teď mě tak napadlo, jsme roboti, máme tedy i my ony tři zákony?”
„Ano, máme, ale i to je na delší povídání. Thomas ti postupně vše vysvětlí, jen se připrav na to, že se asi budeš hodně divit.”
„Já tomu celému nerozumím… to je jako nějaká tajná organizace, která působí tam,kde jsme žili?”
„To ti říci nemůžu, protože to nevím, ale optej se Nikol, ta by to mohla vědět. A dost řečí, jde se spát… jo a nezapomeň se připojit k síti.”
„Jako do zásuvky? Já měl za to, že baterka je…” nedořekl jsem.
„Ale ne k elektrice, na domácí síť… tady je zástrčka, vidíš ty srdíčka? To je pro nás dva, na milování…”
„Šíš,” suše jsem polkl… digitálně se milovat, tak o tom jsem nesnil ani v nejšílenějších představách. „Já ti nevím,” na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se připojil.
„To zvládneš, neboj… Já se taky připojím… Můžeme?”
Kývl jsem.
„Super, teď si zkřiž ruce na prsou, polož se a zavři oči…”
Co následovalo se nedá popsat, divočina jakou jsem nezažil už léta, ale pomohlo mi to odbourat veškerý ostych před mojí druhou Helen. No, alespoň něco. Po tomto sexu jsem byl nabytý na sto procent, ve smyslu, že jsem mohl hory přenášet. Chtěl jsem něco dělat, ale venku byla už tma a tak nebylo co, sice mi Helen řekla, že máme i brýle na noční vidění, ale dělat cosi po tmě, připadal bych si jak nějaký zloděj a tak jsem zašel do pracovny a podíval se, co kde je v šuplících… sem tam nějaké papíry, které jsem pouhým jedním pohledem měl přečtené celé, nic extra - jen články z minulosti, které mi zatím nedávaly smysl, ale řekl jsem si, že když tu jsou, tak asi budou pro něco dobré a tak jsem je zatím nevyhazoval. Uprostřed psacího stolu byl monitor s egronomickou klávesnicí, ale bylo to jen pro ten pocit psaní, protože jak jsem se dozvěděl od Helen, tak se stačilo propojit a vše se dělo automaticky. Popravdě jsem byl stará škola a tak jsem psal. Třeba se někdy připojím, říkal jsem si jen tak pro sebe, ale popravdě, riskovat připojení do sítě, když ani nevím jak funguje, dělat zatím nebudu, pokud k tomu nebudu vyloženě vyzván. Ano, sice bude všechno pomalejší, ale však není kam spěchat, mám před sebou sto padesát let…

Slunce začalo zapadat a já viděl jeho krásně rudou záři, oblaka se oblékla do růžového odstínu, kterým ještě sem tam pronikl sluneční paprsek… Kdysi, je to už dlouho, jsem věřil tomu, že když je krvavý západ slunce, tak že se na druhý den stane něco špatného a tak ve mě tak trochu panovaly obavy, co přinese další den a zda se vůbec probudím.
Mluvili jsme o třech zákonech dlouho do noci a pak Nikol rozhodla, že se musíme už vyspat a nechat vše na další den, že už tak toho bylo dost a tak jsem se s Thomasem i Nikol rozloučil a šel domů… domů… mým domovem byl malý pokojíček v hotelu, ale jen co jsem do hotelu dorazil, tak mi bylo sděleno, že jsem byl odhlášen a že tu pro mě mají dopis.

Stálo v něm:
Vážený pane Edgare,
S lítostí vám musíme říci, že váš pobyt zde již není možný z bezpečnostních důvodů. Prosím, jakmile si tento dopis přečtete, tak neprodleně zavolejte na číslo 924-58-47-47. Budet instruován, kam se máte dostavit. A jak dál postupovat.

Požádal jsem tedy recepčního o to, zda si mohu zavolat a vyťukal číslo na videofonu. Za chvíli se objevila mladá tvářička, která mě uvítala. Načež mi řekla, že pro mě přijede kurýr. Že mám minutku dvě ještě vydržet. Na dotaz, kam mě poveze se dívenka usmála a řekla, že se mi to bude líbit. Víc jsem se nedověděl a tak jsem s maličkým napětím čekal na kurýra, který se skutečně asi za minutu a půl objevil u hlavních dveří hotelu. Z auta vystoupila ochranka a požádala mě, ať nasednu a mlčím. Co naplat, mlčel jsem, na jednu stranu jsem měl z těch goril respekt, na druhou jsem byl zvědav, co se bude dít dál…
Cesta ubíhala velice rychle, řidič si to zamířil na výpadovku a během pár minut jsme opouštěli město jedním z hlavních tahů. Bylo zajímavé, že jsme cestou nikoho nepotkali, ani auta před námi, ani za námi, ani do protivky… Působilo to tak trochu strašidelně, ale sebral jsem v sobě odvahu a s myšlenkou na lepší dny, jsem se začal těšit na nějaký ranč…
K mému překvapení jsme skutečně k nějakémusi ranči dojeli. Byl to přesně ten typ rančů, jaké člověk kdysi vídával ve filmech o indiánech. Klasický dřevěný kovbojský, poněkud větší, ranč s ohradou pro koně… A k mému nevýslovnému překvapení stála na zápraží postava. Po vystoupení z auta, bylo mé rozčarování ještě větší, protože jsem tam uviděl Helen!!
„Kdo je ta dáma, co stojí opřená o zápraží?” zeptal jsem se, jen co jsme vystoupili z auta. Helen to být nemohla, ta mi umřela přímo před očima!
„To je přece vaše žena, copak ji nepoznáváte?” řekl jeden člen z ochranky.
„Helenko, pojďte to tady Edgarovi vysvětlit, my zas musíme na další štaci…”
„Jo, jo, však si jeďte, Ed teď bude mít myslím hlavu plnou jiných myšlenek,” zahlaholila a zamávala na pozdrav. Načež ochranka nasedla a i s řidičem zmizeli neznámo kam. A já po dlouhých letech konečně spatřil Helen, ale je to skutečně Hela?
„No tak pojď dovnitř Ede, neboj se, jsem to já… vše ti vysvětlím…”
„To budu rád… to mi věř,” a i s kapkou zvědavosti jsem udělal krok vpřed, směr do domu… krok do prázdna, do minulosti, či do budoucnosti? Sám nevím. Realita je tak relativní.

Ač mi vždy vymazaly vzpomínky, tak se přeci jen něco v mé mysli dochovalo. Jak je to možné, to netuším. Dokonce si ani nepamatuji na ten výmaz hlavy, takže těžko říci, co vše jsem prováděl, a co ne. A s pocitem viny jsem se rozvykládal dál.
„Byl jsem zrovna u stolu, když mi pobočník hlásí: sto padesát miliampér a zvyšujeme!” načež mě Thomas přerušil.
„To není možné, člověk vydrží tak patnáct, pak už je to o život…”
„Alespoň Thomasi vidíte, že to nejspíše ani lidé nebyli, nevím co to bylo, ale co si pamatuji, tak jsme se ten den dostali na čtyři sta padesát miliampér a to bez jediného výkřiku, či slova, jen ten smrad ze spálené kůže a masa v místech, kde byly připojené elektrody,” a snažil jsem se vzpomenout na další den.
„Ne, prostě ne… to člověk nemá šanci přežít!”
„Sám tomu nevím ani hlavu ani patu, k pitvě jsem se nedostal, nepustili mě k tomu a co se týče jazyka, tak jej vyříznutý neměl… protože ten druhý, který byl na pořadu další den, mě soucitně poplácal svázanýma rukama po rameni a řekl jen: Držte se a na mě nehleďte!” což mi i teď přišlo zvláštní.
„Teď mě tak napadá… co když se testovaly základní tři zákony robotiky? Znáte je Edgare?” optal se mě Thomas a potáhl si z cigarety.
„Tři zákony robotiky? To mi nic neříká… oč jde?” popravdě jsem byl překvapen, že existují nějaké zákony pro roboty, takže jsem byl zvědav na vysvětlení, které se mi záhy od Nikol hned dostalo.
„První je o tom, že robot musí chránit člověka za každou cenu, i kdyby to znamenalo jeho sebezničení, druhý je pak o tom, že musí uposlechnout příkaz člověka, pokud není v rozporu s prvním zákonem a třetí je že má chránit sám sebe, pokud to není v rozporu se dvěma předchozími,” vysvětlovala Nikol.
„To by bylo jakési vysvětlení, ale to by se dalo udělat i s viditelným strojem, jen oplechovaným… proč tedy ta šaškárna, když to řeknu nadneseně, s tím, že vypadal jako člověk? Kůže a tak…” uvažoval jsem nahlas.
„Asi bylo nutné zjistit, jak bude na takové věci reagovat, když jde o člověka na přímo,” podotkl Thomas a usrkl si horké kávy. Asi měl taky ocelové trubky, jako robot, protože se z kávy ještě kouřilo.
„Pravda, teď si vzpomínám, že mi paprsek paprskometu uřízl kousíček ucha, když jsme testovali dalšího a já se tehdy postavil proti. Co se však dělo dál, to nemám tušení… Však se mi na to ucho podívejte, že ho část chybí, od toho, jak bylo spálené paprskem.”
„To je zajímavé, že si pamatujete jen scénu k paprsku a dál ne. Další vzpomínky nemáte?” optal se kybernetik.
„To je ta poslední, kterou si pamatuji… víc opravdu nevím,” řekl jsem s lítostí. „Setrval jsem tam celkem měsíc a půl, vždy se stejným obrazem zrůdnosti a násilí na… na kom vlastně, byli to lidé, nebo roboti? A není to jedno? Kdo dělá násilí, na násilí také doplácí… Asi to bylo také tím důvodem, že jsem byl velmi empatický… vyloženě dobrák od kosti. A tak jsem se snažil každého toho „tvora” zachránit, nebo se alespoň postarat o to, aby moc netrpěl, což byla zbytečná práce.”
Začal jsem si teď uvědomovat, že ony tři zákony by asi opravdu byly tím vysvětlením, ale bylo tomu opravdu tak? Opravdu šlo o roboty a ne o lidi? Co když… ne, ne, být to lidé… a podobné myšlenky mi vířili hlavou. Thomas mi dával čas na to si vše utřídit a tak jsem chvíli popíjel kávu jen tak, bez jediného slova… Nikol si mezitím k nám přisedla ke stolu a podala mi ruku, jako že se mnou soucítí… cit… to je to, já android, byť s myšlením člověka jsem měl cit… není to přeci jen zase nějaká temná hra? Nejsem zas po výmazu mozku a nalili do mě to s tím androidem? Pravda, na zátylku jsem měl malý výstupek, jak jsem se sám osaháním přesvědčil, ale bylo tomu tak? Co když je to něco jiného? Třeba rozbuška, kterou mi umístili přímo k mozku, když by jsem byl nebezpečný, či něco ještě daleko zrůdnějšího? A až teď mi najedou začalo být ouzko ještě víc a nezměnily na tom nic ani pohledy těch dvou, kteří se mnou jakoby na oko vyjadřovali soucitnost… nebo to na oko nedělali a bylo to skutečné? Kdo ví… A co když už jsem byl android? Otázek bylo spousty a žádná nevedla k řešení. Co naplat… říká se: žiji tedy jsem. Tak žij, Edgare, a pokračoval jsem dál…

„Byl jsem zrovna u stolu nad prací ve své vědecké kukani, když za mnou přišli. Zeptali se na čem pracuji, a když viděli, že to má čas, tak mě sebrali a své kolegy jsem už nikdy neviděl…” začal jsem vyprávění o tom druhém příběhu.
„Sebrali vás? To jste se nebránil, nebo tak něco?” dotazoval se Thomas.
„Měli zbraně a pak, byl tam s nimi i můj nadřízený a celé to sledoval,” povzdechl jsem si. „Ale to bylo až po tom, co k nám do kolektivu začlenili androida. Z prvu jsem si myslel, že je to jen prach obyčejný donašeč, ale postupem doby se začal ukazovat v tom „správném” světle. Nutno dodat, že vystřídal mého kolegu, který se ne moc chválihodně vyjadřoval o naší vládě technokratů. Ale to už odbočuji. V podstatě, jak mě sebrali, tak mě vyvedli z ústavu na helioport, nasedli jsme do vrtulníku a odletěli neznámo kam… Vím, jen to, že to, kam mě vezli bylo kdesi v horách uprostřed hustých lesů. Víc si z té cesty nepamatuji. Míjeli jsme jezera, kopce i nížiny. Říkal jsem si: „A je to v tahu, Helen už nikdy neuvidím…” Řekl jsem to tak polohlasně, takže to jeden z nich zaslechl a konstatoval něco v tom smyslu, že to mám brát jako služební cestu, nicméně, díky tomu, že jsem naprosto spolehlivý, budu moci za měsíc, dva, být opět doma a pracovat na tom, co jsem měl rozdělané, nicméně, že teď potřebují mé zkušenosti…” rozvykládal jsem se.
„O jaké zkušenosti šlo, Edgare?” a Thomas si zapálil cigaretu.
„Býval jsem kdysi doktor, biolog, nicméně v posledních letech jsem se zabýval elektrotechnikou.”
„To jsou dosti odlišné obory… že ano?” otázala se Nikol.
„Vůbec ne, mají toho společného opravdu hodně, v podstatě lze říci, že jakýkoli tvor by nebyl na živu, neproudit v něm napětí… každý člověk je jako plazmová baterie, která dodává energii srdci, které pak pumpuje krev do celého těla, o tom co se děje mezi neurony v mozku ani nemluvím. To samé je jak v elektrotechnice s motorem a s řídící jednotkou… není v tom rozdíl,” snažil jsem se to Thomasovi přiblížit.
„Takže jste jen oprašoval vědomosti je tomu tak?” dotazovala se Nikl dál.
„V podstatě ano, i když něco je přeci jen jiné, byť základ je u všeho stejný.”
„Ten váš příběh začíná celkem hezky… proč, nebo kdy se to zvrtlo?” vlžil se Thomas do hovoru.
„No začíná, ale ty konce hezké nebyly,” a tu mi ukápla slza… slaza… heh… jsem sice android, ale přitom to není ani poznat… a je vůbec slaná? Ale pak jsem tu myšlenku zaplašil a opět se věnoval vyprávění příběhu. „Byla neděle odpoledne. Jak jsem zjistil, tak místo, kde jsem měl působit další dva měsíce, byl zajatecký tábor. Celá budova byla vmístěna do skály a vchod byl z těžkých a tlustých ocelových dveří. Vypadalo to pomalu jako protiatomovvý kryt. Vešli jsme a museli se postupně podrobit asi pěti, šesti kontrolám, než jsme se dostali až k veliteli této základny. Prchnout z Alkatrazu by bylo snažší než odtud.”
„To je velmi zajímavé, co říkáte, vypadá to spíš na nějaký tajný vládní projekt,” zarazil mě Thomas.
„Ano, v tom máte, Thomasi, pravdu. Jednalo se o velice přísně utajovaný projekt, ostatně, když se tam vraždilo, tak…” musel jsem se nadechnout, abych mohl pokračovbat a tu se do toho vložila Nikol.
„Vraždilo? Jak to víte?”
„Sám jsem byl u toho… ale k tomu se dostanu… v podstatě všichni, co tam byli, měli už dávno podepsaný rozsudek smrti. Věděli, co je čeká a popravdě já dneska ani nevím, zda to byli lidi nebo stroje… už tehdy mě to mohlo napadnout, že obyčejný člověk, byť dobře vytrénovaný, nesnese to, co s nimi dělali oni,” a zachmuřil jsem se.
„Moment, jen si to poznamenám…” a Thomas rychle připsal pár poznámek na papír. „O co přesně se jednalo?”
„Zkusím vám popsat to, co jsem viděl jako první, když jsem upadl po té whisce do mdlob. V podstatě měli toho jakoby člověka připoutaného ke stolu a pouštěli do něj elektrický proud… já tam byl proto, abych zajistil, aby byl schopen komunikovat. Tehdy jsem ještě nechápal, jak je možné, že dokáží přežít tak silnou dávku proudu, po které by člověk musel zemřít, nebo by to na něm zanechalo minimálně trvalé následky…”
„Edgare, a to jste u toho byl a nic proti tomu neudělal?” podivila se Nikol.
„S paprskometem u hlavy si jistě hezky rozmyslíte, kdo z vás dvou bude na živu, zda vy nebo vězeň. Ano, mám na tom svůj podíl, ale… já vím… výmluvy… to se těžko popisuje, když jde člověku o život… A přecijen na to omluvu mám, byť chabou. Dle toho, co se mi zdálo v mdlobách, mi vždy vymazali paměť, takže jsem ani nevěděl o tom, že jsem na tom měl účast, vždy jsem se jakoby probudil ve stejný čas a ve stené posteli své ubikace, po dobrém odpočinku po jídle, tak jako když jsme přiletěli na místo. Je mi to sice líto, ale sám jsem tehdy neměl moc na výběr a pak, nechtěl jsem, aby se Helen něco stalo… Byl jsem v pasti,” zhluboka jsem se nadech a povzdychl si.
„No, můžete to odčinit tím, že nám o tom povíte blíže a my už se postaráme o to, aby se to zarazilo,” řekl důrazně Thomas.
„Vám se to řekne, Thomasi, jen se na něj podívejte jak je skleslý, tak nebyl ani u té sopky… asi to v něm zanechalo nějakou hlubokou stopu a ne zrovna příjemnou, že ano, Edgare?” prohodila směrem ke mě Nikol, chápavě se na mě usmála a pokývala hlavou.

Předtím, než jsem se rozvyprávěl o dalším příběhu, přišla za námi i Nikol. Nebyla pryč dlouho, jen předala Thomasovy zápisky dál a hned se vrátila, ale aby to nebylo jen tak, tak donesla i něco na zub, tak říkajíc, protože už byl večer a my ještě od oběda nejedli. Takže jsme se s Thomasem dohodli, že se prvně najíme a pak se pustíme do dalšího příběhu. Večeře byla chutná i hezká na pohled. Klasika kuřecí kung-pao, jaké umí nejlépe jen ony šikmookké národy.
„Hůlky nebo příbor?” optala se mě Nikol, která teď hrála roli hostitelky.
„Vezmu si hůlky,” načež mi je Nikol podala. Všiml jsem si, že jsou krásně vyřezávané. Takové jsm ještě neviděl. Opravdu pastva pro oko, škoda je použít.
„Já si vezmu jen lžičku…” odvětil Thomas.
„Thomasi, to je barbarské,” podotkla Nikol.
„To je mi teď šumák,” a Thomas promíchal všechno na talíři v jedem myšmaš. „Stejnak se to v žaludku smíchá,” a posuňkem dal najevo, že to Nikol nemá řešit.
„Hmm... Dobré, moc dobré, dobře vám tu vaří,” konstatoval sem spokojeně.
„Však je náš kuchař Číňan… ti umí s jídlem všelijaké kousky, jsou to mistři vaření, není-liž pravda,” prohodila s úsměvem Nikol.
„Víte, Edgare, celkem jste mi učaroval, ne jako „člověk”, ale jako android. V tom smyslu, že se nám to povedlo - přenést vaše vědomí do mozku robota,” prohodil Thomas tak trochu zajíkajíce se jídlem.
„Vidíte a já mám přitom pocit, jako by jsem byl obyčejný člověk… Jak jste něco takového vůbec dokázali?” optal jsem se Thomase.
„Pokrok… za těch přibližně třicet let, co jste po smrti se toho dosti změnilo. Tedy ne ve vaší domovině, ale u nás hodně. Robotika šla skokově kupředu. Dnes je všechno automatické a co domácnost to technické vymoženost. Možná byste se asi divil, co vše dneska dělají roboti… Dnešní člověk v podstatě nepracuje, všechno za něj obstarává robotizovaná technika. Třeba chirurgové dnes již nejsou, nebo ne v tom smyslu jak je znáte. Dnešní chirurg je v podstatě jen plánovač procesu. Samotnou práci, v našem případě operaci, obstarávají roboti,” vysvětloval Thomas.
„A není to nebezpečné, dát se všanc robotovi?” opáčil jsem.
„Ale vůbec ne, naopak se nedělají zbytečné chyby, kterých by byl schopen člověk. Většina toho je předdefinována a chirurgové upravují jen drobnosti. Má to velkou výhodu, třeba na traumatologii, dovezou vás sanitou, na příjmu vám vezmou kód z čipu na ruce a jdete hned na sál, kde vás už čekají roboti a za pár minut je hotovo. Operace, které trvaly dvě hodiny a déle, jsou dnes v řádu minut, dokonce není třeba ani rajský plyn, stačí lokální umrtvení. Však to po čase také uvidíte. Jste vědec, takže to pro vás nebude tak složité na pochopení, jako by to bylo pro obyčejného člověka,” vložila se do rozhovoru Nikol.
„To je velice zajímavé. A nemáte pocit, že lidstvo díky tomu zdegenreuje, když se nic nedělá, tak se nic netvoří, a když se nic netvoří, tak se nemá co dá zkoumat, a když se nemá co dál zkoumat, tak dochází k degradaci,” nedalo mi vyřknout mé obavy.
„Nebojte se, Edgare, lidstvo nezakrnělo, stále je toho ještě dost, co nevíme a nad čím si mnohé mozky lámou hlavu. Celkově je to mnohem lepší, než kdysi. Člověk může pracovat a nemusí. Ale většina pracuje, nebo něco tvoří, už i proto, že člověka to po čase nic nedělání omrzí. Navíc je výhoda v tom, že když člověka práce baví a může si vybrat, co chce dělat, tak je mnohem produktivnější - to snad chápete, ne?”
„Ano, to je mi naprosto jasné, mimochodem, jakou mám „životnost” jako android, já jen abych tu nebyl na věky, hihihi.”
„Jako konstruktér, kybernetik, vám to mohu říci naprosto přesně. V podstatě neomezeně dlouhou dobu. Baterie ve vašem těle se dají vyměnit - životnost mají stopadesát let, a co se týče těla, tak to jsou jen písty, dráty a hadičky… nic co by nešlo opravit takzvaně na koleně. Dokáže to každý robot sám. Všichni jsou samoopravovací, dokonce i vy. Jen si nahmatejte na zátylku takový malý pupínek. To je tlačítko servisního módu. U vás jsme ho sice zkoušeli ještě před přesunem vědomí, ale těžko říci, co se stane, když už vědomí máte… chtěli bychom to zkusit, ale kvuli tomu, co jste vyprávěl zatím na tohle nedojde. Je třeba prvně zmapovat všechno, co jste prožil dál… Jde o velice cenné informace. A ztratit je by bylo… no, prostě může to stát ještě dosti životů,” rozvykládal se kybernetik Thomas o dalším postupu.
„Dobrá, takže prvně zkusíme zdokumentovat to, co vím a pak se to zkusí? No proti nejsem, na jadnu stranu jsem věděc a mám analytického ducha, takže vám třeba budu co k čemu, když by se něco přihodilo,” prohodil jsem tak trochu sebevědomně, ač mě to v hlouby duše polekalo.
„Chutnalo vám?” otázala se nikol, když jsme dojídal poslední kousek.
„Ano, bylo to moc dobré, už se těším na něco dalšího. Ostatně, počítám, že tu budeme ještě dlouho, bylo by něco k pití? Třeba voda, sice nemám vyschlo v krku, jak bývá u člověka zvykem, když dlouho mluví, ale je to něco jako podmíněný reflex,” a snažil jsem se Nikol popsat, co mi dělá vědomí právě v takovýchto situacích.
„To já musím ke každému žváru kafe. Tady Nikol si myslí, že moc kafuju, ale já to prostě něčím zapít musím a voda, ta je pro žáby,” a Thomas se rozchechtal.
„Jo to máte pravdu, Thomasi, s těmi žábami, taky raději něco ochuceného, než samotnou vodu, ale není voda jako voda, kdysi jsme tam u nás dělali s vodou pokusy a zkoušeli ji zmagnetizovat, když to řeknu hodně nadneseně a laicky. V podstatě tak voda získá na měkkosti a je velice lahodná a mimo jiné má elektrizující účinky na mozek, který je pak o dost bystřejší. Ale celý proces je neuvěřitelně složitý, takže postavit takovou výrobnu zmagnetizované vody, pro obyčejné obyvatelstvo, by bylo velmi nákladné…”
„To je velice zajímavé, co říkáte, Edgare. Dneska se kredity už tak neřeší. Víte co? Bude to naše další téma, co vy na to Thomasi?” a Nikl se otočila na Thomase s dychtivou otázkou v očích.
„Jo, to by mohlo být zajímavé, je zajímavé, kam až vedou nitky osudu a ty všechny náhody… Ale nechme už toho a pojďme se pustit do toho, o čem se vám zdá, Edgare,” a Thomas si opět nachystal tužku a papír pro poznámky.

Edgar, náš hlavní hrdina, se při vyprávění, o hrozivém příběhu se sopkou, dostal jakými zvláštím způsobem ještě k jedné věci. Jakému si záhadnému experimentu na lidech, kterého se jako doktor účastnil. Má na to sice jen trhavé vzpomínky, ale i tak je teď již jisté, že to nebude jen tak, protože si začíná velice přesně vybavovat co se tehdy přihodilo. A jak Thomasovi slíbil, tak se pustil do vzpomínání a vyprávění toho, co se tehdy vlastně stalo a o co šlo.
Samotný Edgar je již dávno po smrti, ale shodou náhod se podařilo zachovat jeho vědomí a přenést je do robota/androida, ale o tom až později.

Tak opět rozjíždím tuto diskuzi, hlavně proto, abych se zase v nějaký knize posunul dál... Děti Krakatoy už jsou u betačtenářů, nicméně jsem se rozhodl to pozměnit, takže se opravdu budou lišit od toho, co je tu... navíc získají další dva díly. Druhý díl právě píšu a tak opět alfaverzi prsknu i sem... snad se vám bude líbit... nicméně to není už drama, tak jako první díl, ale klasické sci-fi :))

„Máme kontakt!“ zaznělo od radisty.
„Kde?“ optal se velitel.
„Souřadnice 52° severně a 45° východně…“
„Můžete to upřesnit?“
„Líp to nejde,“ odmlčel se na chvíli a ladil přístroj.
„Zkuste to, jde o všechno…
„Konec, paprsek přerušen.“
„Škoda, nestihli jsme to, ale někde tam něco bude. Zkuste to najít…“
„To je jak hledat jehlu v kupce sena. Vždyť ten rozptyl paprsku měl pomalu dvě stě kilometrů.“
„Ano, vím… Přesto se o to musíme pokusit.“
„Nařídíme karanténu?“
„To nemá smysl, zbytečně bychom vyděsili lidi a pak, není jisté, že jsou zde.“
„Tak co tedy?“
„Budeme vše sledovat, veškeré abnormality, snad se brzy něco objeví.“

Byla to událost číslo jedna. Mimozemský kontakt, na který čekal nejeden vědec. V operačním středisku to vřelo. Jsou zde! Jak asi vypadají? Budou s námi jednat v míru, když uvidí, že se stále někde válčí? Samo sebou tento projekt podléhal naprostému utajení, ale jak už to tak bývá, tak se přeci jen něco dostalo ven. A novináři z toho udělali velký poprask.

„V Evropě přistáli mimozemšťani!“
„Nová éra vesmírného výzkumu začíná!“
„Co je projekt SKOK?!“
„Čeká lidstvo záhuba, nebo lety ke hvězdám?!“ a podobné věty bylo slyšet od kamelotů, kteří roznášeli noviny. Samo s sebou, celá Evropa byla na nohou. Mluvilo se o tom všude, doma, v práci, prostě všude. Každý měl plno otázek a každý se též tak trochu i bál. V televizi se dělaly pořady se slovutnými vědci a psychology, ale nikdo nic přesného nevěděl. Avšak ti, co do projektu SKOK byli zapojeni věděli své. Bylo jasné, že to po čase prosákne ven, ale málo kdo čekal takový tlak. Museli být velice obezřetní, už i proto, že mají mezi sebou jednoho nebo několik lidí, co až tak úplně nestojí na jejich straně a to byla svým způsobem i hrozba. Veškerá bezpečnostní opatření byla tedy zvýšena na maximum. A znova se provádělo ověřování pracovníků SKOKu, avšak bezvýsledně.

„Vstupte!“
„Dobrý den, pane ministře, zde je ta zpráva…“
„SKOK?“
„Ano.“
„Víme něco bližšího?“ zeptal se ministr vnitra pobočníka.
„Mělo by to být někde u nás.“
„Ví se už kde přesně?“
„Neměli moc času, takže…“
„Aha rozumím… Poradíme si jak se dá. Prostuduji si to a teď už běžte. Děkuji.“

Pobočník se otočil na podpatku a zacvakly za ním dveře.
Ministr stiskl tlačítko na pultu…
„Libore, přijďte ke mně,“ zavolal si ministr šéfa bezpečnosti.
„Ano, pane.“
Ministr mezi tím listoval v papírech a četl si danou zprávu.
Libor zaklepal na dveře a opatrně vstoupil.
„Tak jsem zde.“
„Jistě víte proč jste tady.“
„Tuším, jde o SKOK?“
„Ano. Jaké máme možnosti je podpořit?“
„Naše vybavení je sice staré, ale dobré a to nám dává výhodu...“
„Nerozumím.“
„Radiolokátor Tamara je sice už dávno překonaný, ale něco jsme přesto zachytili a čekali na potvrzení.“
„Víte kde je hledat?“
„Podařilo se nám je celkem dobře lokalizovat, ale jelikož jde o město, tak to bude o něco horší.“
„Městská zástavba? No dobře... vytvořte tým a jděte do akce. A pamatujte! Vše běží v režimu naprostého utajení!“
„Ano, pane.“

„Dobrý den, vážení diváci. Dnes si s mými hosty budeme povídat snad o jediném tématu, které teď vládne světem, tedy o kontaktu s mimozemskou civilizací. Mými hosty jsou: profesor Ferel z kanadské univerzity, profesor Ottrek, jež působí v NASA a psycholog Sedrek. Nuže pánové, teď je řada na vás… Pane Ottreku, jak dlouho se zabýváte výzkumem vesmíru?“ zeptala se moderátorka Helena.
„Už je to nějaký ten pátek, tak říkajíc, popravdě více jak třicet let a tohle téma, je tam u nás, na denním pořádku. Sem tam zachytíme nějaký signál, pak ho analyzujeme a posléze zjistíme, že jde jen o tzv. šum nějaké hvězdy.“
„Takže si myslíte, že jde o něco podobného? Tedy fámu?“
„To bych netvrdil. Jelikož jsou informace kusé, tak na tom pravdy asi něco bude, pokud by to byl podvrh, tak nás stále bude někdo zásobovat novými a novými informacemi, což se neděje.“
„Ano, přesně tak,“ podotkl profesor Ferel. “Jsem přesvědčen, že nepřišli se zlými úmysly, proč taky…“
„Jak to tak můžete vědět?“ vmísil se psycholog Sedrek.
„Kdyby přišli, tak už se bude něco dít a zatím je ticho po pěšině. Nejspíš jen výzkumná výprava.“
„No tak pánové... Neskákejte si do řeči, jinak se nikam nedostaneme. Ano, je to téma číslo jedna, ale teď tu jste pro diváky, abyste jim situaci trochu objasnili. Tedy, dle toho co víte… Myslíte tedy pane Ferele, že nám nic nehrozí?“
„Těžko říci. Pokud by byli obezřetní, tak ne.“
„V jakém smyslu?“
„Bakterie a viry… cizorodé zárodky jejich nemocí, které ještě neznáme. Mám za to, že si to naprosto uvědomují. Tak jako bychom si to uvědomili i my.“
„Není to tak náhodou, podle sebe soudím tebe, pane profesore?“ podotkl psycholog.
„Ano, svým způsobem ano, ale na spekulace máme ještě dostatek času…“
„Čas si myslím, je to, co už nemáme,“ ozval se Ottrek.
„Proč myslíte?“ otázala se moderátorka.
„Víte, vyslali jsme poselství míru do vesmíru už před nějakým časem. Pamatujete si jistě na vesmírnou sondu Voyger. Tím jsme dali najevo, že tu jsme. Otázkou je, jaká civilizace tuto zprávu zachytila. A dneska již víme, že jsou tu, jen nevíme kde.“
„Jak to tak s jistotou můžete říci?“ optala se znova moderátorka Helena.
„Já pro to důkazy nemám, ale když to ví i tisk, tak to asi bude pravda.“
„A nejedná se o nějakou blamáž, aby zakryla něco, co může být ještě horší?“
„Nemyslím…“
„Jen si vemte, jak moc po něčem takovém pátráme – tedy po mimozemském životu, a pak se zcela nečekaně objeví, bez nějakého echa?“
„Já vám to tu nevysvětlím, to se budete muset optat jiných lidí, otázkou jen je, zda budou chtít mluvit.“
„A co říkáte na projekt SKOK?“
„V životě jsem o něm neslyšel. Nicméně, jak už název napovídá, tak asi k nějakému skoku došlo. Otázkou je co je to vlastně za zkratku, či jak to máme ten skok chápat. Celé je to zahaleno tajemstvím. Všichni sice o tom mluví, ale nikdo nic neví. Tak kde se tu tak náhle vzalo? Jistě se jedná o tajný vládní projekt a někdo asi nebyl dost opatrný. To se občas stává, když jdete do hospody…“
„Riziko informací i dezinformací je velké, těžko teď budeme odhadovat, co to udělá s lidstvem, zda zmoudří a zamyslí se nad svým počínáním, nebo ne… co si o tom myslíte vy, profesore?“
„Já jsem toho názoru, že už tak jako tak je čas na to, aby se začalo jednat společně, i pár mých kolegů, nicméně žijeme v tržní ekonomice a válkách a to tohle všechno brzdí – veškerý výzkum. Stojí to nemalé peníze a každý na tom chce vydělat, jsou to obří zakázky za miliardy dolarů…“
„Myslíte si, že do toho jsou zapojeny veškeré špičky ve všech státech?“
„To potvrdit nemohu, ale také ne zcela vyvrátit. Otázkou spíše je, proč se o tom dovídáme teď. Je to tak úchvatná novinka, nebo byl učiněn kontakt už kdysi dávno?“
„Pane kolego, víte stejně tak dobře jako já, že většina států na tohle vyhlásila nyní informační embargo a pochybuji, že by se jen tak od stolu někdo rozhodl jej porušit.“
„Ano, to máte pravdu. Je to více než zajímavé… Nikdo nic neví a přitom se na povrch dostávají nové a nové zprávy… či spíše jejich útržky.“
Moderátorka Helen se na chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Myslíte, že je to závažný problém?“
„Ano,“ odpověděli oba profesoři téměř současně.
„Pardon, pane kolego…“
„To nic…“
„Problém je v tom úniku informací, je to vážné bezpečnostní riziko. Může se totiž klidně najít nějaký šílenec a pak… Raději nedomýšlet, co by se mohlo stát. A teď nemluvím o životech lidí, co na tom pracují, ale o životech nás všech. Je třeba si uvědomit, že když se sem jiná civilizace dokázala dostat, tak naše zbraně budou pro ně jako špuntovky.“
„S tím s vámi souhlasím, pane kolego.“

Podobné rozhovory, v podobném složení, se teď děly den, co den a nebylo jich zrovna málo. Stanice se předháněly v tom, kdo bude jejich hostem. Zašlo to tak daleko, že se sešla rada OSN, aby o tom rokovala. Vyřešili to nakonec tím způsobem, že naplánovali celosvětové sympozium. Pozvánku dostal každý větší vědec. Akce se připravovala celkem tři měsíce od kontaktu a jejím místem byla Ženeva. Nutno dodat, že ne každý pozvánku přijal, někteří si mysleli, že je to past, jak odepsat inteligenci, protože ve světě se již objevilo plno konspiračních teorií atd. Nebylo tedy jednoduché některé přesvědčit. Akce se samo sebou konala za přísných bezpečnostních opatření. Byly povolány speciální bezpečnostní složky a město bylo na dobu akce hermeticky uzavřené. Kdo neměl propustku, tak nebyl vpuštěn. Běžně se na ulicích prováděly kontroly dokladů, ale většina Ženevanů stejně seděla doma u televize, či rádia a poslouchala zprávy. Kdo by taky chtěl jít ven do toho mumraje?

Bylo to o vánocích někdy v roce 1997, více jak dvacet let před tím, než středoškolák Jakub přišel na to, jak k tomu celému došlo.

Noc byla dlouhá a on klidně spal. Ráno se probudil svěží a plný elánu a podle svého vánočního zvyku si pouštěl LP desky a písničkami. Vytáhl tedy jednu svoji oblíbenou, dal do gramofonu, nasadil jehlu, knoflíkem otočil na maximum a šel si udělat kafe. Najednou se zarazil. Něco se dělo jinak… chvíli přemýšlel a pak mu to došlo. Deska, která hrála, v tom to bylo. Uvědomil si to a zaposlouchal se. Písničky, které znal řadu let už od dětství sice měly stejný nápěv, ale slova v nich byly jiné. Jak je to možné? Vždyť to přece nejde, být to na kazetě, tak by si myslel, že si přehrává novější verzi, ale na LP, které nemůže sám změnit? Nemožné! Poslouchal dlouho, hodně dlouho a málem zapomněl jít s Kelly ven.

Z přemýšlení ho vytrhl pípající budík. No jo vlastně, probudil se před budíkem a to celkem hodně brzo. To se mu většinou nestávalo. Ano, sice se budil v daný čas i bez budíku o něco dříve, než zapípal, ale probudit se o hodinu dřív? Ne, v tom bude ještě něco. Zamyslel se, ale na nic nepřišel a tak toho přemýšlení nechal, byť mu to bylo víc než podivné.

Po venčení si sedl k počítači a začal na něm hrát hru, ale moc se mu nedařilo a tak si řekl, že zkusí jinou, měl jich více jak pět set, pravý počítačový maniak a hráč. Ale co se nestalo. Jen co dal CD do mechaniky, tak nic. Tedy nic. Fatal error. Že by špinavé CD? Vytáhl jej tedy ven, pro jistotu znova otřel, ale výsledek byl stejný. Áha, asi bude zanesená mechanika. Vzal tedy čistící CD a spustil očistu. Trvalo to pár minut, které vyplňovala známá melodie. Znova CD s hrou tedy vložil do mechaniky a opět error. To už mu bylo divné. Tak vzal jiné ze skříně a zkusil další a další… Většina CD se ani nenačetla, nebo hlásila, že jsou prázdná, přitom to byly originální CD, které mu ještě donedávna jely. Takže chyba bude asi v mechanice. Vytáhl záložní pc a zkusil to na něm a opět stejný výsledek. Nic. Vše co bylo za vitrínou, tak hlásilo prázdný disk a to co bylo schováno ve skříni, tak hlásilo Fatal error. Tolik náhod najednou. Tak přemýšlel. Disky jsou citlivé na UV záření, ale přes okna a přes vitrínu a na jednom místě? Nemožné! To by se i s ním musela stát nějaká změna. Vlastně stala, ty LPíčka… Hlava mu hořela, horečně přemýšlel. Co když… no ano, přál si hodně silně podívat se do jiné dimenze. Takže? Je jinde nebo ne?

A od toho dne vše pečlivě sledoval a zaznamenával. Počítačům už nevěřil, začal se zajímat o to více o metafyziku. Ne že by se jí nezajímal dříve. Věděl, že stačí silná myšlenka a je možné cokoli, sám toho byl důkazem, ale tohle bylo i na něj moc.

Po chvíli se zklidnil a zauvažoval. No, dobrá, když tedy byl v jiné dimenzi, musí jednat velice opatrně. Co když je ještě něco jiného jinak. A taky že bylo. Jen co vykoukl z okna na starou jabloň, tak uviděl, že má uříznutou jednu silnou větev. Kdysi si jen tak představoval, no, představoval, spíš si to tak nějak myslel, ale ani to není to správné slovo, spíš mu cosi vnuklo myšlenku, že je to vesmírný strom života… Yggdrasil… tehdy ještě nevěděl, že se tomu tak říká, ale cosi mu říkalo, že když tu bude stát, tak bude i on živ. Zamrazilo ho… Jedna větev je pryč, takže jedna cesta je už navždy ta tam. Že by jeden svět skončil? Jak, proč? Nebo se jen přerušila cesta a spojení s ním? Najednou si nebyl jist ani sám sebou. Byl to ještě on? Nezastiňuje nějakou jinou duši? Vnímají jeho oči skutečně realitu, nebo vnímá věci, kterých by se třebas i v reálu bál, tak jako by byly naprosto běžné? To byly palčivé otázky a teprve čas měl ukázat řešení, ale zatím to nebylo na pořadu dne, či spíše o tom ani neuvažoval. Tak moc byl pohlcen těmi událostmi, že měl hlavu zcela jinde. Musel se vypořádat s novou realitou. Základem všeho je přizpůsobit se a tak přežít. Bude tedy z něj na čas jen pozorovatel a vše si nechá čistě jen pro sebe.

Prolog

Jak se blížila konjunkce planet, tak se též blížil onen den, kdy se vše mělo rozhodnout. Nutno dodat, že se tak dělo po dlouhých 250letech. Všichni vědci netrpělivě vyhlíželi tento okamžik a samo sebou i věřící, ale ti ze zcela jiného důvodu – mysleli, že přijde Spasitel.
Sekundy ubíhaly a planety se k sobě přibližovaly. Zbývalo sotva pár minut…
„Vše připraveno?“ ozval se velitel.
„Ano, můžeme začít,“ odpovídal pomocník.
„Hlavně to neuspěchat!“ a velitel si otřel pot z čela. Ještě nikdy nebyl v takové stresu, jako teď. Nebylo se čemu divit, tady šlo o životy, o životy jež nic netušily. Povede se to? Říkal si tak v duchu, ale měl strach, co strach, všechno v něm vibrovalo.
„Nevada se již připojila. Čekají na náš pokyn,“ zaznělo ve středisku od spojovatele.
„Zahajuji odpočítávání: deset, devět…“ zaznělo od časoměřiče.
Byly to dlouhé sekundy, snad nejdelší v jeho životě, co se asi tak stane? Jak to bude probíhat? Jistou představu měl, ale ani v jeho největší fantazii by ho nenapadlo to, čeho měl být svědkem.
„Tři, dva, jedna…“
„Plný výkon – vysílejte!“
„Kolik máme času?“
„Sotva půl minuty. Takhle na trní jsem už dlouho nebyl.“ Poprvé totiž laserovali do vesmíru. Nikdo nevěděl, co se odehraje.
„Signál vyslán, Nevada konec.“
„Teď jsou na řadě oni…“
Trvalo to sotva minutu, když pobočník zahlásil: „Zemětřesení na jihozápadě, zatím slabé.“
„Jde o lokální?“
„Ne, postupuje směrem na sever.“
„To budou oni, sledujte to a všechno hlaste.“
„Richter dvojka, stupňuje se to…“
„Dráha?“
„Zatím směřuje na Bulharsko.“
„Vyklidíme oblast?“
„To nestihneme, můžeme se jen modlit.“
„Žádné varování?“
„Ne, je třeba poslechnout instrukce, a i tak je to bez záruky,“ a přemýšlel nad tím, zda náhodou někde neudělali chybu při čtení zprávy.
„Vypadá to, že to směřuje na město...“
„Nedá se nic dělat.“
„Richtr na trojce. Už máme zaměření…“
„Ano, vidím to na obrazovce… Pošlete tam drona, musíme to zaznamenat.“
„Porušíme tím mezinárodní dohody:..“
„Nemůžeme jinak, potřebujeme záznam pro další zkoumání.“

Minuty se vlekly – pomyslná čára byla jasná a cíl též.

„Víme něco o těch lidech?“
„Vyhledávám...“
„Kdo je uvnitř?“
„Mladá rodina a dvě děti.“
„Pozor! Blíží se konjunkce!“
„Ano, máme potvrzeno zaměření i od našich přátel v Bulharsku.“
„Bůh s nimi…“
„Zbývá ani ne kilometr.“
„Vědět, že si pro mě takto přijde smrt a já o tom nebudu vědět, dejte pokoj.“
„Vědět? Oni neví, víme jen my.“
„Ano, vím, ale i tak. A co náš informátor?“
„Mlčí…“
„Čert aby to…“
„Neklejte, víte, že to nemáme.“
„No jo, to se lehko řekne.“

Planety se dostaly do zákrytu a celý dům v Bulharsku se zatřásl, stěny se rozpohybovaly a posléze se zhroutil k zemi. Nezbylo po něm prakticky nic, jen suť. Odhadovaná síla na tom místě byl Richter osm. Samo sebou se hned do daného města vyslaly záchranné týmy, ale ty už neměly jak pomoci. Zemětřesení si vyžádalo dva mladé životy. Jedenáctiletou holčičku a dvanáctiletého chlapce. Rodiče unikli bez vážnějších zranění.

„Co myslíte? Povedlo se to?“
„Dostaňte tu rodinu sem. A informátora taky! Bude nám muset dost věcí objasnit.“
„Pochybuji, že o tom bude vědět víc jak my.“
„Nechte klobouk na hlavě, je to sice blázen, ale geniální. Nezapomeňte, na to, že to byl právě on, kdo nám dal tyto informace. Teď se potvrdily. Teď už se nedá nic dělat, jedeme v tom vlaku spolu s ním.

„Píp, píp, píp,“ zazněl budík.
„Chjo, mě se tak nechce vstávat. To zase byly sny.“
Vstal z postele, dal postavit vodu na kafe a šel si zapálit a fenka Kelly šla za ním. Tak nějak jinak se na něj dneska dívala… Uvědomil si to.
„Chceš něco Kelly?“
Kelly popošla k počítači a štěkla. Chvíli se na něj upřeně dívala svýma černýma očima a zase štěkla.
„Mám si pustit zprávy?“
Štěk.
„No dobrá, tak mě tak nehoň. Hezky si zaliju kafe a už du k tomu.“
Otevřel zprávy a první co vidí, tak článek o zemětřesení. Zamyslel se. „Že by už?“ prolítlo mu hlavou. Zkoukl i komentáře a připsal k nim: „Nebojte se o ty dva, jsou v dobrých rukou.“ Vzpomněl si na sebe, jaké to bylo, moc si z toho nepamatoval, věděl jen to, že se probudil někde jinde, ale co se stalo předtím nevěděl, měl jen útržkovité vzpomínky.
„Crrr, crrr,“ zazněl domovní zvonek.
Vykoukl z okna a tam dva chlapíci v černém a dva Range Rovery, taktéž černé.
„Co si přejete?“
„Pojďte dolů, chceme s vámi mluvit…“
„Oki, už jdu,“ zavřel okno a šel k domovním dveřím otevřít.
Cvak.
„Dobrý den, vaše teorie se potvrdila, musíte s námi. Nic si neberte, jen to nejnutnější…“
„No, moment, jaká teorie a pak, mám tu psa.“
„Proběhl skok… už víte? Psa si můžete vzít s sebou.“
„Kde k tomu došlo?“
„Tady to nebudeme rozebírat… Musíte s námi, vrtulník už na nás čeká.“
„Vrtulník? Někam poletíme?“
„Ano, na místo skoku.“
„Dobře, dejte mi pět minut.“

„Tak co? Už je informátor na cestě?“
„Už letí… budou tu kolem poledne.“
„Dobrá, jakmile tu bude, přiveďte ho sem.“
„Co si od toho slibujete, veliteli?“
„Sám nevím, jistě ho to nenechá chladným… Psal na net, že prý si nemáme dělat starosti.“
„To se mu lehko řekne, když je půlka města v troskách.“
„Jistě pro to měl důvod a já musím vědět jaký!“

Letěli dlouho, města střídala města a pak je vystřídaly lesy a divoká džungle, do které by člověk jen tak nezašel, snad jen trapeři. Chvíli se díval dolů, chvíli zase na nebe a přemýšlel. K čemu je vlastně lidský život? A má tohle všechno nějaký smysl? Odpovědi se mu mělo dostat až o hodně později. Teď je třeba pracovat na jiných věcech, ale, co když… Přesně tak, co když je tohle jeho úděl tu? Myslel si, že už zná cíl svého života a pak přišel skok a musel začít od znova, navíc skončil v blázinci, takže co… Klidně to může být jen výmysl jeho chorého mozku. Potvrdí se? Dožije se vůbec toho? Nevěděl, co si má s těmi myšlenkami počít a tak navázal rozhovor se spolucestujícími, ale ti o tom nic moc nevěděli. Celkem byli tři. Mladá žena - bioložka, fousatý malý chlapík – psychiatr a profesor z jakési univerzity, jež se věnoval kvantové fyzice. Byla to vcelku zajímavá směsice lidí. Těžko říci, jaké složení bude mít tým na místě. Teď ho tak napadlo, i já jsem v tom týmu, nebo proč mě vlastně tam vezou? A začal nad tím přemítat.
Z přemítání ho vytrhlo až: „Pilot posádce, budeme přistávat…“
Podíval se oknem dolů a viděl tu spoušť… tu z jeho oka ukápla slza. Slza anděla – posla nebes, uvědomil si. Jsem skutečně posel nebes, nebo spíš posel smrti? Jak to mám vlastně brát?

„No, to je dost, že už jste tu…“ přivítal je velitel.
„Nevím, zda ostatní, ale já vám budu asi těžko co k čemu,“ komentovala bioložka situaci, v níž se nacházeli.
„I budete, jen se nebojte, práce je tu pro vás jistě dost. No, ať se vyjádří tady informátor.“
„Dle mých informací, z toho, co si pamatuji, by zde měl být i cizí organismus, který nepochází z této planety,“ prohodil.
„Jak to víte?“
„To je na trochu delší povídání, každopádně dělat pro danou oblast karanténu je nesmysl. Jistě se již rozšířil.“
„To je zlé, co může způsobit?“
„Nic, v tom to je…“
„Nic?“
„Vesměs ano, záleží zcela na nás, zda bude naším protivníkem, nebo spojencem…“
„Nechápu,“ ozvala se bioložka.
„Sám tomu moc nerozumím, ale jistě jste slyšela o meteoritech, které v poslední době dopadly na Zem, a že jich bylo!“
„To a ano, ale nechápu souvislost.“
„Mám za to, že se jedná o takzvané krtky, nosiče mimozemského organismu. Je v tuto chvíli jedno, zda jde o vir, bakterii, či cokoli jiného. Důležité je, že tyto organismy mají nejspíše v sobě zabudovaný spouštěč, který jim řekne, kdy se mají množit. Neděje se tak náhodně, ale právě při zemětřesení. Princip spočívá v tom, že el.mag. vlny je rozvibrují, tedy tu část, která je pro nás nebezpečná a pak se teprve začnou množit a pronikat do okolí.“
„To bych řekla, že je trochu fantasmagorie.“
„Myslíte? A kde se podle vás tedy vzaly ony smrtící viry a bakterie v posledním století?“
„Nebuďte za blázna!“
„Budu, protože jím ve skutečnosti jsem. Ale to není podstatné, důležité je to, že to co se dneska stalo a to že tu jsme je důsledek právě toho, čemu vy říkáte fantasmagorie. Ano, je to složité na pochopení, ale kdo si už tímto jednou prošel, tak má dané informace, či spíše si dovede spojit jedna a jedna.“
„Myslíte tedy, že nám hrozí vymření?“ usmál se psychiatr.
„To sice ne, ale můžeme si zadělat na nemalý malér.“
„Když vás tak poslouchám a nemohu popřít, že tu jsem právě díky vám, tak mi začíná lézt mráz po zádech,“ doplnil fyzik.
„To je to, už jsme mohli být daleko dál, ale občas si říkám, že nic se neděje jen tak a vše má svůj důvod. A to jak to špatné, tak i to dobré.“

Jak jste si jistě všimli, tak jsem dlouho nic nepsal

1. nebyla múza
2. budu něco z toho co tu je překopávat
3. dostal jsem další nápady a těm se věnuji
4. zdravotní problémy a rodinné starosti, ale už brzy to bude cajk...
5. zhavaroval mi spisovatelský program ve kterém píši, protože jsem přecházel na jinou verzi OS, která ho jak jsem zjistil nepodporuje... což bylo nemilé zjištění... ale už je to vyřešeno

Večerníčky tedy odkládám na dobu neurčitou, než se zase vše dostane do nějakého normálního normálu... :))) pokud budu psát večerníčky, tak jen: pá, so, ne - přes týden asi zatím ne... a taky si na to musím opět udělat čas :))

Den 13. 5:45

Slunce zrovna vycházelo, když se konečně princ uložil. Sice spal nevalně, ale spal… Ve snu se mu zjevil Seraf spolu s Agátkou a Urlichem, jak v lítém boji bojují s démony a tak měl nevalný spánek. Stále se obracel ze strany na stranu, bil kolem sebe rukama, ve kterých jakoby měl meč a odrážel útoky...

Den 13. 13:20 Kupec

Probudil se uprostřed dne a chtěl zas usnout, když v tom v dáli něco zařinčelo. Kov? To ho probralo, je zachráněn, hurááá! Oprášil si šaty a hned se vydal za tím zvukem… „Klap, klap...“ ozývalo se z dálky a neustále se tento zvuk vzdaloval, až princ Kronut musel přidat do kroku. Asi nějaký vůz pomyslel si a rozběhl se.
Vyběhl na mýtinu za lesem a skutečně v dáli na cestě viděl jakousi tmavou šmouhu, která se od něj vzdalovala kamsi dál do tmy. Nečekal na nic a rozběhl se.
„Třeba je to nějaký poutník, ale co ten zvuk?“ prolétlo princovi hlavou.
Po asi čtvrt hodině byl už natolik blízko, aby mohl rozeznat postavu. Kostlivec!
„Co se to děje? Kostlivec a zde? Jsem snad blízko pouště?“ načež se jal dýky. Nic jiného u sebe neměl a s rozběhem a výkřikem: „ Tu máš ty zubatá potvoro!“ se do něj pustil.
„Kara, kara, uta!“ zaskřípěl kostlivec, když mu dýka odňala jednu ruku, jak na něj princ zaútočil. Pak kostlivec otočil lebku na zad a druhou rukou sahal po krku prince. Ten jej vší silou odmrštil, bodl ho do páteře, zakvedlal tam s dýkou, až obratle povolily a kostlivec se skácel k zemi, rozpůlen vedví, ale tělo, či spíše jeho spodní část byla stále v pohybu a ta druhá horní se neustále snažila zranit prince...
„Tak už chcípni, potvoro!“ rozezleně křičel na kostlivce princ a odsekl mu hlavu od těla. Bylo po boji. Ale princ neměl radost. Nevěděl, kde je a jak se sem ten kostlivec dostal. Odpověď měla přijít v následující hodině…

Den 13. 14:00

Mezitím si princ sedl na malý pařez, co byl u cesty a přemýšlel…
„Kostlivec, co se hýbe? Nemrtvý – mrtvý? Co to má znamenat? No nic, počkám do rána a pak se uvidí.“
Zanedlouho se skutečně rozbřesklo a princ se rozhlédl po okolí.
„Někam dojít musím, když se vydám po této cestě,“ a skutečně. Cesta vedla podél pobřeží dále na sever. Byla sypaná štěrkem. Princ si to hned uvědomil. „Ta jistě vede do města!“ a jiskřička naděje v něm zaplápolala, jak si zavýskl.

Den 13. 15:20

Šel dlouho, nikoho nepotkávaje až se naproti němu objevila malá černá tečka, která se přibližovala.
„Další kostlivec?!“ říkal si princ pro sebe a vyndal si z pochvy dýku, aby se připravil, ale zbytečně. Ona tečka v dálce byl známý obchodník Truk, jež zajišťoval obchodní cestu mezi Jižní provincií a Královskými loděnicemi.
Princ vida, že vidí člověka, zasunul dýku do pochvy a počkal, než k němu onen člověk dojde.

Den 13. 15:40

„Zdravím princi, co vy tu?“
„Plachetnice se nám v bouři převrhla a všichni utonuli, jen já se zachránil. Jak daleko je to do Královských loděnic?“
„Máte štěstí. Daleko je to, předaleko. Jste prakticky na opačném konci země. Zrovna jedu do oázy Sese, přidáte se?“
„Hmm… netušil jsem, že mě vlny vyhodily až tak daleko, ale to není podstatné. Důležité je, že jsem narazil na nemrtvé a co vy? Viděl jste po cestě kostlivce?“
„Cože? Jací kostlivci?“
„Prostě hromada kostí, co se pohybuje. Mají meče a štíty a bojují. Na jednoho jsem už narazil! Je třeba si dávat velký pozor, jsou nebezpeční,“ upozorňoval Truka princ.
„Nikoho jsem v těchto končinách nepotkal už léta, je to tu jen samý písek a kousek lesíka u pobřeží, jinak nic… Ale když říkáte, že jsou nebezpeční, tak bude dobré, když pojedeme spolu,“ navrhoval Truk.
„Ano, rád se k vám přidám, člověk nikdy neví a pak, jistě vezete i nějaký ten meč a zbroj na výměnu, není-liž pravda.“
„Ano, mám tu pár na výběr, chcete nějaký? Ukáži vám je...“ a popošel k velbloudu, aby vyndal to nejlepší co měl.
Princ si vybral dlouhý meč i pevný štít a ozbrojen dělal doprovod Trukovi až do oázy…

Den 13. 17:00

K večeru už byli dva dny od oázy. Zastavili se u studny uprostřed pouště, aby napojili velbloudy a také aby se uložili k odpočinku. Slunce zatím pálilo čím dál víc a tak si postavili přístřešek. Princ se natáhl na zem a přemýšlel, co asi dělá malá Agátka se Serafem a Ulrichem… Truk mezitím pooostavil na čaj.
„Dáte si, princi?“ otázal se mile, podávajíc mu šálek s čajem.
„Mile rád… Poslyšte, Truku, kdy jste byl naposledy v oáze?“
„Je tomu už delší doba. Je tam jen jeden člověk a ten se o sebe postará sám.“
„Jen jeden a co ti ostatní?“ vyzvídal princ.
„Je vidět, že jste do těchto míst dlouho nezamířil, princi. Co se ostatních týče, tak život v poušti, tedy vlastně v oáze, vzdali,“ vysvětloval Truk.
„Proč?“
„Je to drsný kraj…“ a Truk začal princi vypravovat, kterak se jednoho dne zvedla písečná bouře a všechny je málem zasypala.
Princ poslouchal, popíjel čaj a nakonec pronesl jen: „Aha.“ To bylo vše. Pak se rozhovor už točil kolem toho, co Truk veze do oázy, a proč vlastně tam ještě jezdí, když už tam skoro nic neutrží.
Jen co slunce zapadlo za obzor, vydali se opět na cestu. Mírný vítr jim vál do zad a tak se jim dobře jelo…