Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Informace

Název: Večerníčky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: -
Správci:
Založeno: 01.04.2020 20:49
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 17030x
Příspěvků:
100

Toto téma sledují (6):


Předmět diskuze: Večerníčky - To co aktuálně píšu... je to první draft, tak chyby berte prosím s rezervou. Příspěvky budou publikovány pokud možno kolem 22-23hod. Ale když nebude múza tak prostě nebudou... :D hihihi. Samo sebou je tu prostor pro diskuzi i vaši vlastní tvorbu na pokračování :)
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 9. Na…
12.04.20 21:45:55 | #11

Cesta ubíhala rychle. Spleť tunelů vystřídaly vysoké domy. Bylo tu rušno. Míjeli jsme zrovna nemocnici a Saša se ke mě přitiskla, asi víc než chtěla, protože se z ničeho nic zarazila.
„Copak děvče, jsi ještě vystrašená?“ optal jsem se jí.
„Promiň… Drobet mě to vzalo.“
„To nic, však se o mě opři, to bude dobré…“ a přitáhl jsem si ji blíž.
„Jindřichu, co když…“ odmlčela se, zase měla tušení.
„Nechci slyšet žádné KDYŽ! Hezky se uveleb a nemysli už na to. Za chvíli jsme na komisařství. Tam se jistě dovíme víc.“
„Pravda…“ opřela si hlavu o mé rameno a stiskla mi ruku ještě víc. Byla z toho celá vyplašená. Po další cestu už neřekla ani slovo, jen se skoro neznatelně chvěla. Ano, Saša byla moc citlivé děvče a ty její předtuchy… Bůh ví, po kom to měla, ale měla vždy pravdu. Jako by znala budoucnost. Nikdy jsem se jí na to neptal, ale usmyslel jsem si, že jen, co se z toho trochu zmátoří, tak se jí na to zeptám.
Dojeli jsme na komisařství a hned nás zavedli ke kapitánu Herzlichu.
Vešli jsme spolu se Sašou a ochrankou do prosté, ale účelně zařízené místnosti. Naproti dveřím bylo okno s roletami, do kterých pražilo slunce a po levé straně stál velký stůl s hromadou papírů a za ním seděl zavalitý muž. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti pěti let.
„Tak se posaďte… Čekal jsem, že to takto dopadne, když paní doktorka nechtěla jet rovnou na komisařství magnetoplánem s ochrankou… Já je taky moc nemám v lásce, ale tady šlo o vaši bezpečnost! Měla byste dostat za uši. Víte, co se mohlo stát a vy, pane Víterek, taktéž?! Co vás to proboha napadlo, jet tunelem?“
„Víte, my…“ snažila se Saša ze sebe vysoukat větu.
„Nic! Sedět na zadku a mlčet! Máte neskutečné štěstí, že jste celí. Ta banda, co po vás šla, patří ke skupině Tana-Ata. Je to zločinecká organizace a dělají nám tu neplechu už nějaký ten pátek. Ale dneska to všechno vyvrcholilo a jak se zdá, tak asi ještě nebude všemu konec…“
Ozvalo se zaťukáni na dveře.
„Dále!“ vykřikl nevrle kapitán.
Ve dveřích se objevil Tomáš, Petr a David.
„To je dost, že už jste tu! Sedněte si! Právě došlo k další sabotáži a tady vaši kolegové měli horkou chvilku… Popovídáme si o vaší výpravě!“
„Jakou horkou chvilku?“ nedalo koordinátorovi, aby se nezeptal.
„Menší přestřelka, ale to není na pořadu dne. Všichni půjdete až do odvolání pod ochrannou vazbu zde na stanici a nechci slyšet žádné výmluvy! Budete dělat co řeknu, nebo je s vámi všemi ámen!“
„Přestřelka?!“ vyvalil oči Tomáš
„Ano, tito dva tu si užili své…“
„Cože? A proč musíme, ksakru, tvrdnout tu?“ neudržel se David.
„Ber to pozitivně, poznáš alespoň žalář, ono ti to neuškodí,“ rozesmál se Petr.
„Dost srandiček, pánové a dámo! Myslím to smrtelně vážně. A co se vaší výpravy týče, tak ta bude odložena na neurčito, než se toto všechno vyřeší!“
„To tu máme hnít?“ David byl k neudržení, krev v něm přímo vřela.
„Než vše prošetříme a zajistíme vám bezpečný start, tak tu prostě budete a hotovo! S Tana-Atou si není radno zahrávat! Musíme zkontrolovat celou vaši raketu. Každý šroubek, každý záhyb plechu. Je to naše práce, tak jako ty vaše cesty do vesmíru. Musíme se o to postarat. Ostatně tady ti dva už s nimi měli co do činění,“ a ukázal na mě a Sašu, která se ještě neznatelně chvěla, „měli neuvěřitelné štěstí, že je nezabili!“
„Jakže?“ a Petrovi hned ztuhl úsměv na rtech.
„To si povíte mezi sebou! Teď vás odvedou do vazby. Poručíku!“ dveře se otevřely a my byli eskortováni do celkem prostorné cely. Zarachotil klíč a přede dveře se postavila stráž. Příkaz zněl jasně: Nikoho k nim nepouštějte! A tak jsme se ocitli sami, což nám dalo možnost si popovídat o té neblahé příhodě, která potkala mě a Sašu. Zanedlouho k nám přibyl i biochemik Ivoš, který byl vzteky bez sebe, že tu musí tvrdnout. Jak říkal, práce mu stála a vůbec všechno, co chtěl ještě před startem stihnout. My ostatní to brali tak nějak normálně, až na Davida. Ten taky nadával, jak bylo jeho zvykem. A klel a klel a klel, až ho Tomáš musel notně krotit. Nebýt jeho, tak by snad zboural celou celu vztekem.



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 8. Cesta
10.04.20 22:15:07 | #10

Bylo úterý odpoledne, seděl jsem v křesle a popíjel ananasový džus. Tohle jsem dělal vždy, když jsem si potřeboval utřídit myšlenky.
„Píp, píp…“ zaznělo z počítače, jenž byl šikmo přede mnou na malém, ale zato účelném stolku. Znak toho, že přišla nějaká urgentní zpráva.
Zvedl jsem se tedy a zprávu otevřel…
Stálo tam:

Vážený pane Víterku,
dostavte se co nejrychleji na komisařství.
S pozdravem
kap. Jaromír Herzlich

No jo, už je to tu, já věděl, že nás budou vyslýchat, pomyslel jsem si. Oblékl jsem se neochotně z domácího do overalu a už už chtěl vypadnout z bytu, když vtom další zapípání, tentokrát od domovníka… Co se to jen děje?!
„Víterek, prosím…“
„Ahoj tady Saša, čekám tě dole, rychle dojdi!“
„Jo už jedu, právě mě pozvali na komisařství.“
„Mě taky, mám to po cestě, tak jsem se stavila k tobě. Počkám tě v prvním patře.“
„Co to? Proč v prvním?“
„Neptej se a sjeď tam, pak ti vše povím.“
Divné, ale co jsem mohl dělat. Sjel jsem tedy turbovýtahem spolu s ochrankou do prvního. Tam už netrpělivě přešlapovala Saša. Bylo vidět, že má něco na srdci.
„No to je dost, že už jsi tu. Pojedeme pásovým tunelem.“
„Proč? Je to notný kus cesty.“
„Na nic se nevyptávej a pojď už. Cestou ti vše řeknu, jen co vypadneme odsud,“ a udělala posunek k mým strážím, abych pochopil, že se jich chce zbavit.
„Dobrá, však mě tolik nehoň. Hoří snad?!“
„Dost řečí, času není nazbyt!“
Od turbovýtahu jsme museli s našimi strážci ujít ještě asi deset metrů ke vchodu do pásového tunelu, projít bezpečnostním rámem a tam nás strážci opustili… Saša si oddychla a hned se rozpovídala.
„Představ si Jindro, že u Tomáše našli štěnici a u Davida taky!“
„Vážně?!“ byl jsem ohromen.
„Vážně, nekecám ti. Proto jsem tu. Za žádnou cenu nepoužívej magnetoplán, ani na dlouhé cesty. Vypadá to, že se nás chce někdo zbavit, protože jsem chtěla taky jet k tobě a pak na komisařství magnetoplánem, ale těsně předtím, než jsem do něj vsedla, vzplál jak sirka.“
„Tak tos měla štěstí! Nestalo se ti nic?“
„Jen modřina, jak jsem se zachytla o dveře, jinak nic.“
„Ukaž…“
Saša si vyhrnula rukáv a tam zela modrofialová skvrna, velká jako mužská dlaň.
„Ježkovy voči, to ses musela pořádně praštit.“
„Jo, bolí to, ale to je mi jedno. Modřina sem, modřina tam. Hlavně, že tys nesedl do toho magnetoplánu.“
„A čím jsi tedy dojela? Tunelem?“
„Jo, sice je to pomalejší, zato bezpečné.“
„Myslíš? Tady se klidně taky může něco stát.“
„Ani ne, jsi stále pod dohledem kamer, tady si to nikdo nedovolí…“
„No, budiž.“
„A proč tě nevzali rovnou na komisařství? Jistě tam policie dorazila.“
„Chtěla jsem tě varovat.“
„Tak ti mám takový pocit, že tu kdosi s námi hraje dosti nebezpečnou hru.“
Poté se rozhovor stočil k mé spálené kůži a cesta už probíhala klidněji. Míjeli jsme zrovna rušnou křižovatku, kde se jednotlivé tunely spojovaly do jednoho a tu mi kdosi zezadu poklepal po rameni…
„Pan Víterek?“
Překvapeně jsem se otočil. „Ano, to jsem já.“
„Poručík Dixon,“ a ukázal nám svůj policejní průkaz. „Odteď jsem váš osobní doprovod. Na komisařství je to ještě notný kus cesty. Zaregistrovali jsme jak jedete tady s doktorkou Adinovou sami a kousek za vámi jela jakási podezřelá osoba.“
„Co prosím? Jaká osoba?“ zeptala se Saša a otočila se.
„Támhle… u druhého tunelu. Právě mu nasazují pouta,“ ukázal poručík za sebe na druhý pás.
„A nemýlíte se? Co je na tom, že jede stejnou cestou, jako my?“ povídala Saša.
„Pravda, museli byste zavřít polovinu lidí, co jedou s námi,“ oponoval jsem, ale už tušil jakési nepříjemnosti. Jen, abychom v pořádku odstartovali, modlil jsem se.
„Je to známý recidivista, už jednou byl trestán pro převrat. A jeho delikty mluví za sebe. Pětinásobný vrah a dnes se ukázalo, že má spadeno i na vás dva. Měl u sebe nanopistoli.“
„Nanopistoli?!“ vyhrkli jsme se Sašou skoro současně. Já s údivem a Saša s neskrývanou obavou.
„Ano, jistě víte, paní doktorko, k čemu se používá…“ Já to nevěděl a tak mi poručík vše postupně vysvětlil a Saša ho doplňovala. V podstatě jí lze, na asi dva metry, vystřelit nanoprojektil, který se ukotví v mozku a daná osoba strne a pak dělá, co se jí řekne. Člověk se tedy chová jako naprogramovaný robot. Saša to znala z ústavu, ale nikdy ji v ruce nedržela. Nicméně věděla, že se tyto pokusy prováděly na opicích a celkem s úspěchem. Polil ji pot a bylo vidět, že je ráda, že se tohle nepřihodilo nám.
„To by mě zajímalo, odkud ji měl… Jde přece o…“ nedořekla. Pojednou se pás neskutečně zrychlil a lidi z něj začali padat.
„K zemi!“ vykřikl poručík. „A držte se!“
Klekli jsme si na všechny čtyři a s obavami čekali, co bude…
V dáli bylo vidět pět postav, které jely pásem do protisměru. Zazněl tlumený výstřel. Pak další a najednou jsme byli v křížové palbě. Poručík samosebou palbu opětoval, ale jedna střela ho zasáhla do prsou a upadl do bezvědomí. Já si vzal jeho pistoli a snažil se postřelit alespoň jednoho. Štěstí mi nepřálo, všechno šlo vedle, jak jsem byl rozrušený. Pak sebou pás cukl a zastavil se. Do tunelu vtrhla zásahovka. Útočníci všeho nechali a prchali přes zábradlí pásového tunelu. Dva z nich policie dostala, zbylí tři unikli…
Poručíka odnesli na nosítkách do magnetoplánu a my už taky museli jet magnetoplánem. Nutno říci, že s námi jela celá eskorta, jako s nějakým papalášem. Saša seděla vedle mě, chytla mě za ruku a bylo vidět, že se jí ulevilo. Ještě aby ne, tahle příhoda na pásech by vystrašila i otrlého. I já jsem měl strach a to jsem na výpravách vesmírem už zažil ledacos. Co by se asi tak stalo, kdyby nás nesledovali? Asi bychom už byli v pánu - polil mě pot…



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 7.…
07.04.20 19:29:13 | #9

Byl jsem už z nemocnice doma a přemýšlel, co dál. Technici zkoumali raketu a my měli relativní volno. Volno, jak jinak nazvat chvíle, kdy jste pod dohledem tajných agentů a bez nich nemůžete udělat ani krok. Bylo to tak u všech členů výpravy.
„Crrr…“ ozval se zvonek.
„Kdo je?“
„ Zdravím, pane Víterek, tady Ivoš Horác, mohu?“
„Jistě Ivoši, pojď nahoru.“
Chvíli jsem čekal, než Ivoš vyjede ze suterénu turbovýtahem nahoru a přemýšlel, co mi tak asi chce. Ještě jsem ho naživo neviděl, jen věděl, že poletí s námi. Prý to je vynikající mladý biochemik. Sice nezkušený, ale schopný, dle propozic, jak jsem se dozvěděl od koordinátora výpravy, Tomáše.
„Dobrý den, vítám tě u mě, co máš na srdci?“
„Jen jedu kolem, tak mě napadlo zastavit se a zeptat se, jak se vám daří. Prý jste měl nehodu.“
„Aha, tak už se to rozkřiklo.“
„Ne, ne, to mi říkal váš kolega, pan Ferel.“
„Tak za prvé, já jsem Jindřich, pan Ferel je Tomáš a tak dále. Zvykni si na to a už nechci slyšet žádný pane.“
„Uf, to se mi ulevilo, čekal jsem, že stěží zapadnu.“
„To nic, mladíku, v kosmu je to jiné, než zde… víc osobní, tam každý musí spoléhat nejen sám na sebe, ale také na druhé. Je to o vzájemné důvěře, víš.“
„Rozumím, ale přece jen mi to asi ještě chvilku bude trvat.“
„To nic, hlavně si z toho nedělej hlavu.“
„Co se vám vlastně stalo?“
„Nechci o tom moc mluvit, jen jsem musel prostě jít po slunku.“
„Ježkovy voči,“ vyhrkl zděšeně Ivoš. Byl z té sorty lidí, co se narodili teprve nedávno. Bylo mu sotva dvaadvacet, a tudíž neznal, co bývalo dřív.
„To nic, jen malá spálenina, nic vážného,“ suše jsem konstatoval a doufal, že se hovor bude točit kolem něčeho jiného, než jsou mé popáleniny.
„Víte, jsem biochemik, ta vaše nová kůže, tak na tom jsem dělal a vyvíjel to, je to tvořeno nanoboty.“
„Ale, podívejme, tak mladý a takový úspěch?“
„No, ano a jsem na to patřičně hrdý. Taky proto, že jsem dřel dnem i nocí u mikroskopu a snažil se nalézt tu nejlepší možnou kombinaci.“
„Tomu moc nerozumím…“
„Prostě každý nanobot dělá něco jiného, jeden se stará o to, aby kůže rostla, jiný ji spojuje s masem a tak dále,“ vysvětloval Ivoš.
„Aha, tak takto to je… a co to ozařování?“
„To je důležité, aby se aktivovaly zas další. Je to něco jako dodání elektřiny, jen jinak a jiným nanobotům, včetně toho, že ti už použití se odstraní - jakoby spálí.“
„Velmi zajímavé! A na to jsi přišel sám?“
„Ano, je to celé moje dílo.“
„Tak to jsi moc šikovný a asi i dost chytrý…“
„Tak to si pište, mám IQ 175!“
„Inteligenční kvocient není vše, je tu ještě selský rozum, a ten když nemáš, tak pochodíš ve světě s nepořízenou…“
„No, navolit si jídlo na syntetizátoru dokážu, co je na tom?“
„Nemluvím zde o syntetizátoru, ale prostě o věcech, které je lepší řešit lidsky a ne na to jít s logikou. Na některé věci je i logika krátká. Třeba na lásku,“ a usmál jsem se na něj.
„Tak s láskou na mě nechoďte. Jsem rád, že jsem sám a pak, šéfík slíbil kariérní postup, když uspějeme na této výpravě.“
„Aha, takže kariérista…“ a už jsem si hned myslel svoje. Dál Ivoš nemusel říkat vůbec nic. No, uvidí se, jak ho vesmír změní a zda vůbec.
„Jen chci drobet té vážnosti mezi kolegy v ústavu.“
„Zde na Zemi? K čemu? Pokud uspějeme, tak s námi budeš létat dál a na Zemi se podíváš jen jednou za uherský rok. Ostatně, my to neděláme pro kariéru, ale z potěšení cestovat a objevovat,“ oponoval jsem mu. Na to již Ivoš neřekl nic. Slušně jsme se rozloučili a já měl zas o čem přemýšlet. Jaký asi bude tento „mlaďoch,“ dá si říci, nebo ne? Každopádně jsem hned zavolal Tomášovi a oba jsme se shodli na tom, že jej bude třeba hlídat, aby neprovedl nějakou blbost, inteligent jeden…



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 6.…
06.04.20 21:17:18 | #8

V nemocnici si mě vzali do parády, ale já se strachoval o to, zda tam nezůstanu moc dlouho, abych mohl letět. Naštěstí mi Saša řekla, že kůže bude za pár dní v pořádku. Jen se mi musí obnovit, tam, kde jsem ji měl sežehnutou. Jo, vypadalo to ošklivě, ale nic jsem necítil, už proto, že mi cosi píchli, asi nějaký uklidňovák…
Na pokoji jsem byl sám a starali se o mě jak o malé děcko. Obnova kůže trvala asi hodinu a pak jsem musel ještě projít radiační fází, to aby se nová kůže správně „přisála“ k masu, jak mi řekli. Celé to trvalo asi půl druhé hodiny a pak už jsem měl klid. Poté za mnou přišel Petr s Davidem.
„Čau, ty stará vojno, cos dělal?“ s úsměvem prohodil Petr ode dveří.
„Co by, magnetoplán vzplál, jak krabička od sirek a já musel jít pěšky.“
„Ty taky?“ podivoval se David.
„Jak já taky? Tobě se stalo něco podobného?“ otázal jsem se Davida s úžasem.
„To si piš, Tomášovi taktéž, jen jsme měli štěstí, že to bylo v suterénu…“ začal vysvětlovat Petr.
„Divné! Co si o tom myslíte?“
„Sabotáž, co jiného! Někdo asi vyslechl naši rozpravu,“ začal dedukovat David.
„A Saše se nic nestalo?“ nedalo mi se nezeptat.
„Té jediné ne. Ostatně ta do nemocnice jezdí pásovým tunelem, to víš ne?!“
„A co jinak, řekli jste to někomu?“
„Jo, právě se tím zabývá policie. Asi jsi měl doma štěnici,“ a David svraštil čelo.
„Myslíš? Kdo by co chtěl u mě doma, vždyť nejsem nikterak důležitá osoba…“ ale byl jsem Petrem přerušen.
„Jsi a moc dobře to víš. Jsi navigátor a bez navigátora jsme v kélu…“
„A vůbec je to celé divné. Buď někdo nechce, abychom odstartovali a navázali kontakt s tou druhou civilizací, anebo se jedná o ty magnetoplány,“ doplňoval David.
„No, myslím, že budu rád, až odstartujeme…“ komentoval jsem nastalou situaci.
„Nejsi sám, ale start bude asi o pár dní odložen… Celá jedna četa techniků byla pověřena, aby prozkoumali každičký kout rakety, zda tam náhodou není nějaké to kurvítko, které by nám mohlo být osudným,“ doplnil David.
„Kurvítko?!“
„Jo, prostě další sabotáž, ale na raketě…“
„To jsme to dopracovali,“ povzdechl jsem si.
„Hlavu vzhůru, bojovníku, jsi přece kus chlapa, nic tě nedokáže rozhodit a teď tu jsi jak mátoha,“ zahlaholila Saša ode dveří.
„Ahoj, sluníčko moje, hned mám lepší náladu.“
„No, no, no, to sluníčko si nech a pak… máš být v klidu! Co vy dva tu pohledáváte?!“ otočila se na Petra a Davida.
„Však víš, ty zkurvený magnetoplány…“ obrátil se David k Saše.
„A dost! Že vás huba nebolí, on se z toho musí prvně dostat. Dejte si odchod! Jindřich potřebuje hlavně klid a ne další starosti!“
„A co ty, Sašo, ty jsi v pohodě?“
„Já jo a už v klidu lež, podívám se na tebe večer… zkus usnout, pokud můžeš… máš nařízený absolutní klid, takže všichni ven!“
A zase jsem byl sám. Zataženými roletami prosvítalo slunce, ale ne moc a já přemýšlel a přemýšlel nad nastalou situací, až usnul. Saša mě po několika hodinách probrala…
„Tak co, je ti líp?“ a pohladila mě po hlavě.
„Skvěle, jen mě svědí ta kůže…“
„Hlavně se neškrab, hladit můžeš.“
„Mám pocit, jako by po mě lezlo tisíc mravenců.“
„To víš, chvíli to potrvá, než se to uklidní…“
„Mám hlad, že bych snědl i velblouda…“
„Však za chvíli je večeře, jen jsem se došla podívat, zda ti něco nechybí.“
„Ty jsi vážně zlatíčko, být tu furt, tak klidně budu hlady dva dny.“
„Nech si ty lichotky, Jindřichu, moc dobře víš, že se při nich červenám!“ a byla to pravda. Líčka se Saše začervenala a jakoby jen tak mimochodem na mém čele přistála pusa.
„To ti ta pusa ulítla, nebo si mám myslet něco jiného?“
„Ulítla, neulítla, prostě mi to přišlo jako dobrý nápad… á… už je tu večeře, tak se dobře najez a já se tu za chvíli zase zastavím.“
Co jsem mohl dělat, ale v duchu mi bylo skvěle. Saša byla moc dobrá doktorka. Tohle bych do ní v životě neřekl. Že by mě přeci jen měla ráda? Teprve po čase se mělo ukázat, jak to vlastně myslela…



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 5. Ráno
05.04.20 21:06:03 | #7

Ranní zjištění: změna přichází s léty! Asi stárnu… Ty vzdechy, co jsem dřív vydával při sexu před léty, teď vydávám při vstávání z postele. Tak moc jsem byl po tom snu rozlámaný, že mi to naprosto zničilo začínající den.
Pomalu jsem se tedy vyhrabal z postele a šel do koupelny. Vida v zrcadle své vrásky, usoudil jsem, že mi to dalo víc zabrat, než jsem si myslel. Opláchl jsem se a oholil… „No, konečně vypadáš alespoň trochu k světu,“ prohodil jsem k tváři v zrcadle a šel do kuchyně. Snídaně ze syntetizátoru nevypadala nijak vábně, ale za ta léta jsem si už zvykl a hodil do sebe pár soust. Pomalu jsem je přežvykoval a poslouchal rádio…
„Na vaše prořídlé vlasy, je tu náš nový šampon krásy…“
Jo, jo, cílená reklama, to by jim šlo, pomyslel jsem si, vypnul rádio a pustil si muziku z vlastnoručně vyrobené hi-fi věže. To mě probralo zaručeně vždy. Osolil jsem to na max a pomalu se oblékl do pracovního, což byl světlemodrý overal se znakem radaru na hrudníku, odznak radistů. Pod ním jsem měl připevněnou hvězdu za zásluhy v oblasti radiotechniky, tu jsem měl ještě z dob mládí. Už ani nevím vlastně za co, ale to je fuk. Navlékl jsem se tedy do něj, zaškrtl zip, navlékl si hodinky, na horní kapsu si nasadil štítek se svým jménem a vypadl z bytu.
Chvíli trvalo, než turbovýtah dojel a tak jsem přemýšlel o tom snu, co se mi zdál. Že by to opravdu bylo tak, jak se mi zdálo? Opravdu nás toto čeká? Letěly mi myšlenky hlavou… Z rozjímání mě vytrhlo až cinknutí výtahu, dveře se otevřely a já nastoupil. Byl prázdný, nikdo v tak brzkou hodinu nejezdí. To jen já hodně brzo vstávám. Jo a ještě Saša. Jó Saša… Byla krásná a mladá. Hned bych si dal říct, kdyby projevila zájem, ale co s takovým staříkem, kterému už táhlo na pětapadesát. Jasně, tady na Zemi se to nějak nebralo, byl to mladý věk, ale my v kosmu o tom přemýšleli jinak… a vůbec, nač se zabývat takovými prkotinami. Mám teď jiné starosti. Musím do kosmologického ústavu pro plán cesty a vyjasnit si s Tomášem, kudy poletíme, abych měl alespoň hrubou představu, jak navést náš koráb na zmíněnou planetu.
Nasedl jsem tedy v suterénu do magnetoplánu a na upozornění Saši, že v nich nemáme být moc dlouho, jsem nastavil nejvyšší rychlost a už jsem jel směrem ke kosmologickému ústavu. Cestou jsem zas pozoroval krajinu, i když tu žádná vlastně nebyla. Jen samý barák a třída táhnoucí se celé kilometry, neměnná, nekonečná… jako vesmír…
Najednou se magnetoplán nějak zachvěl. Nebylo to silné zachvění, ale pocítil jsem to. Co to bylo? Zvíře? Ta tu přeci už dávno nejsou. Kámen? Zauvažoval jsem, ale ani jsem nedokončil myšlenku a zpod sedadla se začalo kouřit. Okamžitě jsem stiskl červené tlačítko STOP a vyskočil z magnetoplánu. Právě včas. Magnetoplán začal hořet a já byl najednou na slunci a cítil, jak mě spaluje. Musel jsem rychle najít nějaký úkryt a především si zavolat pomoc, ale jak?! Komunikátor jsem nechal na stole doma a k palubnímu telefonu magnetoplánu se nedalo dostat. Vyběhl jsem tedy po cestě, směrem ke kosmologickému ústavu, bylo to sotva pár stovek metrů. Nicméně jsem se hezky přismahl. Co přismahl, měl jsem spálenou kůži tak, že mě hned vzali do nemocnice. Tam už na mě čekala Saša…



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 4. - Sen…
04.04.20 21:56:38 | #6

Ležel jsem na pohovce a přemýšlel o naší výpravě kamsi daleko a popíjel džus, ale sklenice mi vypadla z rukou. Oči se mi najednou zavřely a já usnul spánkem spravedlivých.
Zdálo se mi o tom, že jsem na Urtigu.
„Vážně tam chceš jít?“ optal se mě koordinátor.
„Vždyť tě sežerou!“ vykřikl Ivoš.
„Chci to zkusit, nemáme stejně na výběr!“ byl jsem plný odhodlání, nic mě nemohlo zastavit, ani připomínky mých kolegů.
„To už tam radši půjdu já.“
„Nepřípustné, Sašo, jsi potřeba tu. Nemůžeme si dovolit být bez doktora!“
„Dobře, ale něco přece udělat musíme, nepůjde tam jen tak?!“ namítala Saša.
„Půjdu a dost, jen si tu vezmu jednu sondu, která mě k nim dovede a pak se uvid. Když se do tří dnů nevrátím, tak se pokuste opravit raketu a odleťte!“
„Nenecháme tě tu, a pak, oprava bude vyžadovat i tvé znalosti! Dej si, kurva, říct, ty tvrdohlavče!“ neudržel se David a klel dál, ale já byl neoblomný.
„Vím, ale nějak si už poradíte…“
„Hele, uděláme to jinak, počkáme zdejší týden, což je 9 dní, celkem 243 hodin, a pak se rozhodneme co dál. Pokud se situace neuklidní, opravíme raketu a odletíme. Tobě tu necháme zásoby a mobilní stanici, abys nebyl bez prostředků, a další výprava tě vyzvedne…“
„To by šlo…“ byl jsem spokojen, dosáhl jsem svého.

Najednou se kolem mě prohnal a vycenil zuby. Sevřely se mi obě půlky, měl jsem strach. Už už mě chtěl kousnout, když tu se objevila ona…Cítil jsem, jak se o mě otřela, chytl jsem se její hřbetní ploutve a pomalu jsme pluli do hlubin. Tam, na samém dně, bylo město, ale jiné než jsem znal. Chaluhy tvořily velkou část zdejších domovních štítů, či jak to nazvat, a celkově tu bylo rušno. Potápníci plavali sem a tam a vůbec si nás nevšímali, dokud jsme nepřipluli blíž. Poprvé jsem viděl vodního člověka zblízka. Vypadal malý, ale to asi bylo tím tlakem, nejspíš mě ani neviděl, spíš vycítil… Polekal se… ve zlomku okamžiku se všichni skryli do svých domovů a jen koutkem oka pozorovali, co se v jejich blízkosti děje. A zase se kolem mě přehnal onen zubatec, ale bylo vidno, žm za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní… ryby? Zabijeme snad někoho? Proč? A dál mi myšlenky letěly hlavou. Věděl jsem, že mé sny se plní a byl jsem za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní…e z ní má respekt, tak jen zakroužil nade mnou, na znamení, že si mám dávat pozor a že nedopustí žádný úskok. Měl jsem nahnáno, ale věřil jsem jí…
Naštěstí tato rybí hra netrvala dlouho a já se mohl pohodlně posadit na mořské dno. Sondu jsem vypnul a čekal… Postupně se ryby osmělovaly a samy se ke mně zvědavě přibližovaly, ale stačil jediný prudší pohyb a zas zmizely ve svých skrýších…
Seděl jsem už celkem dlouho na dně, rybky do mého skafandru ďobaly a tu jsem uviděl rakev. Ano, byla to rakev, co taky jiného! Asi to byl ten potápník, který to dostal do těla. Najednou mi ho bylo líto. Věčná škoda, že už je po něm. Zástup potápníků ji důstojně nesl ve svých rukou a plavali kamsi do dáli…

Vzbudil jsem se celý zpocený. Sen nebo předzvěst budoucího? Byl jsem bezradný. Co se asi stalo? Jak to, že jsme uvízli? A co ty ryby? Zabijeme snad někoho? Proč? A dál mi myšlenky letěly hlavou. Věděl jsem, že mé sny se plní a byl jsem za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní…



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 3.…
03.04.20 20:06:40 | #5

Byl jsem sotva sto metrů od domova, když mi zase zapípal palubní telefon. Na displeji se objevilo Sašino jméno…
„Už jsem tu, vydrž, jen zaparkuji…“
„Dobře, čekám u turbovýtahu,“ v Sašině odpovědi byla slyšet naléhavost.

„Ahoj, co se děje?“ optal jsem se Saši, která už tu na mě čekala.
„Na něco jsem narazila, ale to až u tebe.“
„Dobře,“ navolil jsem tedy dvaapadesáté patro a už jsme svištěli turbovýtahem nahoru a ani ne za minutu jsme byli nahoře. K mému překvapení zde byl i Petr s Davidem. „Co se děje?“ polohlasně jsem uvažoval.
„Přiložte, prosím, dlaň,“ oznamoval domovník. Skenr oskenoval dlaň a uvítal mě slovy: „Vítejte, pane Jindřichu!“ načež se dveře od bytu automaticky otevřely.
Vešli jsme. Zavedl jsem je do prostorného obývacího pokoje vybaveného skromně, ale účelně. Jedna velká sedačka a dvě křesla pro návštěvu.
„Tak se posaďte, vy spiklenci, a povězte mi, co se děje?“
„Snad nám uděláš alespoň něco na pití, ne?“ dožadoval se Petr.
„Hele, syntetizátor je támhle v koutě, tak si to navolte…“

David pomalu začal: „Víš, jak jsme se bavili o těch magnetoplánech?“
„No?“
„Tak jsme zjistili, že tomu tak skutečně je,“ doplnil Petr.
„Co jak je?!“ nechápal jsem.
„Magnetoplány skutečně mají vliv na nervovou soustavu člověka,“ začala Saša a pokračovala: „Byla jsem zrovna u sebe, když za mnou přišel jeden člověk, že prý má děsné bolení hlavy. Tak jsem ho vyšetřila a pátrala po příčině… a tu mi zavolal Petr s tím, že magnetoplány nejsou stíněné…“
„Takže co navrhujete? Chodit pěšky? Vždyť se upečem jak kuřata!“ a pohledem jsem přejel všechny tři.
„No, na slunci být moc dlouho nemůžeme, ale občasné používání magnetoplánu není nebezpečné… spíš to dlouhodobé a časté. Vzpomeň si na dobu mobilů. Taky se z toho stala závislost a doktorům dlouho trvalo, než zjistili, že to zabíjí mozkové buňky. Tohle je totéž…“ Saša chtěla pokračovat, ale David ji přerušil.
„Zkrátka, zde na Zemi vznikl další problém a to ta dříve zmíněná degenerace. Lékaři o tom vědí, ale neví, co s tím, ksakru. Naštěstí se nás to až tak moc netýká. Magnetoplány skoro nejezdíme a většinu času jsme v kosmu… ehm…“ a David si odkašlal a pak pokračoval: „Tady Petr se již na to díval a jeden tajně rozebral do šroubku a přizval mě k tomu, že Petře.“
„Jo, ale myslím si, že problém bude nejen v tomto. Celkově se lidi vzájemně odcizili od naší poslední výpravy. Pozoruji to dnes a denně. Myslím si, že je to účel…“
„Jak to myslíš?“ optal jsem se s údivem.
„Prostě, že zdejší vládnoucí třída chce ovce a ne moudré lidstvo.“
Takže přece! Obrátil jsem se s povytaženým obočím na Sašu…
„Ano, je to tak, nebo alespoň to tak vypadá,“ komentovala nastalou situaci.
„Co máme tedy dělat?“
„Co nejméně trávit čas zde na Zemi,“ řekla důrazně.
„Naštěstí za pár dní startujeme, tak snad nezhloupneme, bééé“ a Petr se rozchechtal.
„Ty si z toho děláš legraci, Petře, ale lidstvo má další závažný problém…“ a Saša svraštila čelo.
„Myslíš, že s tím vážně nechtějí nic dělat a že je to úmyslné, Sašo?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Nevím, ale vypadá to tak, že ano. Uvidíme, až se vrátíme, co se změnilo, každopádně jimi jezděte, co nejméně!“ a na poslední slovo dala Saša důraz, abychom věděli, že to myslí naprosto vážně.
„No dobře, ale co když budete mít všichni pravdu? Vrátíme se a co pak? Jak nás asi tady přijmou, když budeme zcela někde jinde než teď oni?!“
„Jak by, pošlou nás zas na další výpravu, abychom se jim nepletli do řemesla. Ostatně, co s kosmonauty, ti jsou přece jen jiná sorta lidí, na těch jim bude pramálo záležet, protože tu věčně nejsou,“ a David si už už chtěl odplivnout, ale pak slinu spolkl, uvědomiv si, že je v bytě.
„Taky bych to tak viděla,“ přidala se Saša. „Dost na tom, že si dnes už sama pomalu nerozumím se svými kolegy.“
„U mě je to skoro totéž, ale naštěstí matematiku ještě nikdo nepředělal, tak se v pohodě se svými kolegy domluvím,“ uchichtl se Petr.
„Hele, bando, a kde je Tomáš?“ vzpomněl jsem si na koordinátora a nedalo mi to se nezeptat.
„Ten teď jedná s hlavounama a na takovéto uvažování nemá čas, no…“ prohodil jen tak Petr a dodal: „Pravda, měl by si ho udělat, ale důležitá je naše výprava.“
„Co je naše slovo oproti hlavounům, my můžem jen přihlížet,“ dodal David a tím debata na toto téma skončila. Pak se rozhovor točil kolem toho, jak asi budou vypadat ty ryby, za kterými poletíme, a jak se asi budeme domlouvat.
Trvalo to skoro tři hodiny, než jsme probrali jedno po druhém a společně se domluvili na postupu, který měl ještě koordinátor Tomáš schválit. Tím bylo vše řečeno, rozloučili jsme se a všichni se vrátili do svých domovů.
Zůstal jsem v bytě sám, jen se svými myšlenkami… Degenerace lidstva… bože… kam jsme to dopracovali?!




| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 2. cesta…
02.04.20 20:18:29 | #4

Zamířil jsem si to domů. Domů... Mým domovem byla vlastně raketa. Tento pozemský domov jsem viděl jen z času na čas, ale moc rád jsem zde nebyl. Ne, že bych to tu neměl dobře zařízené, ale prostě jsem se zde necítil jako mezi svými na raketě.
Nasedl jsem tedy do magnetoplánu a jel směrem k domovu. Zase jsem se cestou podivoval, co vše se tu změnilo. Stromy vystřídaly futuristické domy. Zkosená střecha, na ní solární panel, okna pokrytá UV folií proti tak už silnému žáru slunce. Domy se tyčily do ohromné výše a měly vjezd do suterénu pro magnetoplány, aby se zamezilo kontaktu člověka s přímými slunečními paprsky. Kdysi to tak prý nebývalo. Okna se dala otvírat dokořán a nikdo neměl strach z toho, že se spálí. Zato dnes jsme na slunce už nemohli. Jeho žár byl ve dne tak silný, že by se každý nechráněný tvor upekl jak maso na rožni. Ano, byli zde také odvážlivci, kteří tohle nebrali na vědomí a žili tak, jak za starých časů, ale nedožívali se vysokého věku. Většinou jim bylo tak kolem sedmdesáti. Poslední z posledních. Nicméně sedmdesát už teď nebyl žádný věk. Běžně se lidé dožívali sto padesáti let. Bylo to především zásluhou syntetizátorů a přesně stanoveného jídelníčku pro každého člověka. Ale my, kosmičtí pracovníci, jsme si dělali relativně, co jsme chtěli. Nikdo nás nekontroloval, jen jednou za čas pozemský doktor. A ten nás nechával být. Sice se vždy rozčiloval nad tím, jak se stravujeme na dálkových letech, ale to bylo tak všechno. Ani jeden z nás se nehodlal podřizovat a tak nezmohl nikdy nic. Jen pak nakonec pokrčil rameny a se slovy: „Tak si rozbijte hlavu o zeď,“ ukončil lékařskou prohlídku.
Nutno dodat, že takto to bylo pokaždé, když jsme se vrátili z nějaké té daleké výpravy. Vždy jsme se podivovali, jak lidstvo je zas o kousek vepředu s technikou, ale též o krok pozadu s lidstvím. Pomalu jsme jim už nerozuměli… Věčně nějaká zábava s holografickou hrou, ale že by na sobě pracovali, to ne. Oproti nám hodně zhloupli a my si mysleli, že je to vlastně účel. Ale ne tak docela, bylo to spíše vývojem přetechnizované civilizace, která lidi od sebe odcizovala tím víc, čím byla vyspělejší. Něco jako romantiku dnešní lidé znali jen z historických knih, ale stejně jí nerozuměli. Dnešní muž si nedokázal představit, že by ženě recitoval básně, hrál pod okny na kytaru, chodil do parku. A propos, park. Dnešní parky byly vlastně UV kupole, pod nimiž bylo trocha té zeleně… zeleně… jak jinak nazvat umělé rostliny, které ani nevoněly. Celková devastace planety, předchozími generacemi, udělala své… Najednou jsem si to uvědomil. Degenerují a to ve velkém. Co bude, až se z výpravy vrátíme? Budou to ještě lidi, nebo už jen lidské schránky?
Z uvažování mě vytrhlo zacinkání palubního telefonu…
„Ahoj, tady Saša, můžu se u tebe zastavit?“
„Jasně, že jo! Právě jedu domů. Před třetí budu doma a…“ nedokončil jsem.
„Super, už čekám s magnetoplánem v suterénu, na něco jsem narazila, ale to až osobně…“
„A nemůžeš mi to říct teď?“
„To nemůžu, přijeď co nejdřív, je to důležité!“
„Dobře, zadám příkaz na zvýšení rychlosti. Dej mi tak čtvrt hodiny…“
„Ok, ale pospěš si!“
To bylo podivné, co by tak Saša po mně chtěla? Co se děje? Nač ten spěch? A namířil jsem si to směrem k domovu.



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Kapitola 1.…
01.04.20 20:54:08 | #3

Seděli jsme s Tomem v baru nad kávou a probírali náš poslední společný let. Skoro nikdo tu nebyl, jen pět, šest lidí.
„Co myslíš, co se vyvine z té živy, kterou jsme dovezli?“ otázal se pojednou Tom a podrbal se na špičce svého ostrého nosu.
„Kdo ví, kdo ví… ještě jsem neviděl živočicha, co živočicha, ale vůbec nějakou buňku, která dokáže přežít tak extrémní teploty. A to, jak minusové, tak i do plusu.“
„Pravda, je to zvláštní druh.“
„Jsem zvědav na to, jak se s tím poperou naši biologové. Škoda, že tu už není po podmořském životě ani památky...“ zalitoval jsem.
„Věčná škoda, když už je pozdě… na to jsme měli myslet dřív. Ale teď nemyslím tebe, či nás tu, ale minulé generace,“ a udělal rukou kruhovité gesto.
„To je pravda. Plastový boom vykonal své. Co atol, to plasty. Jak je možné, že lidé tehdy nebyli prozíraví? Vždyť se málem zahubili!“ svraštil jsem obočí.
„To nevím, ale teď se nám už nic podobného nesmí stát. Naštěstí jsme dnes už poučeni, leč to poučení má trvalé následky.“
„To ano, trvalo dlouho, předlouho, než se nám oceány podařilo vyčistit, aby ryby nepomřely.“
„Co je to platné, když všechny ryby následně rybáři vylovili...“
„Naštěstí jsme, zanedlouho po tom, už měli syntetizátory, tak nebylo ryb třeba.“
„To sice ano, ale ryby v mořích a oceánech už nikdy neuvidíme, leda že bychom si je dovezli z hvězd,“ posteskl si Tomáš.
„Myslíš, že by se daly přenést??? Nebo alespoň jejich část? Vždyť tu je prostředí jiné, než jinde… Mohly by dostat šok a stejně by lekly.“
„To není tak jisté. Už jsi přece slyšel o podpovrchových mořích na planetkách, planetách i měsících.
„Ano, vím o tom. Je jich pěkná řádka, třebas...“ a začal jsem vyjmenovávat ty nejznámější.
„Počkej, něco mě napadlo… když žijí v extrémní zimě, tak by mohly přežít u nás na dně oceánů...“
„Hmm… jenže to bychom se museli provrtat na nějaké takové planetce celkem velkou hloubkou ledu...“ uvažoval jsem nahlas.
Z uvažování mě vytrhlo poklepání na rameno.
„Jindřich Víterek?“ otázal se mužský hlas za mými zády.
„Ano, to jsem já,“ otočil jsem se. Spatřil jsem urostlého poručíka hvězdné flotily. Byl oděn prostě, ale účelně. Overal, který měl na sobě, byl nachové barvy a byl přepásán perlovým opaskem. Na výložkách overalu se třpytila jediná stříbrná hvězda.
„Jsem spěšný posel a mám pro vás zprávu,“ podal mi jeden z dopisů, které držel ve svých dlouhých prstech.
„A vy jste jistě Tomáš Ferel,“ načež mu podal druhou obálku.
Chvíli bylo ticho a pak povídal: „Na ústředí mi bylo řečeno, že vás zastihnu zde… je to naléhavé,“ dodal a čekal, až si přečteme dopisy.
„Podívejme, zpěv velryb… zrovna jak do rány. Zrovna jsme se tady s Jindřichem o něčem podobném bavili, že ano, Jindřichu?!“
„Ano, takže výprava...“
„Netuším, co tam máte napsáno, jen jsem vám to měl co nejrychleji doručit,“ oznamoval posel a pokračoval: „Nevíte prosím, kde je doktorka Adinová?“
„Myslíte asi Sašu, že ano? Nejspíš u sebe v ordinaci. Nebo tam snad není?“ opáčil jsem a zvedl levé obočí.
„Ne, bohužel. I té mám předat dopis.“
„Nechte to tu, my ji najdeme,“ nabídl se Tomáš.
„To nemůžu, musím to předat osobně,“ trval na svém posel.
Tu se však u dveří baru objevila Saša. Měla na sobě blankytně modrý overal, na kterém byl uprostřed prsou zlatý had omotávající se kolem hole - znak lékařů.
Poslíčkovi spadl kámen ze srdce. „Konečně, hledal jsem vás všude, tohle je pro vás, paní doktorko,“ a vytáhl z náprsní kapsy složený dopis, načež se otočil a odešel.
Saša si spěšně přečetla dopis a zvedla oči s otázkou: „Vy taky?“
„Ano, letíme spolu,“ řekl koordinátor výpravy Tom.
„Jdu si sbalit a vy byste měli taky a ne tu sedět!“
„Klídek, to nebude zas tak horké. Klidně to vydrží ještě jedno kafe.“ Tom se na Sašu pousmál a začal volit na syntetizátoru další kávový nápoj.
„Jako koordinátor bys měl jít příkladem, Tome, a nepij toho kafe tolik nebo neusneš.“
„Sašo, znáš mě, usnu vždycky po čemkoliv, kafe mě nemůže rozhodit.“
„Teď třebas ne, ale za deset let...“ nedokončila Saša.
„Teď je teď a dost řečí… jdu si ho vychutnat… tááák ještě šlehačku a je to super.“
„Já se ti divím, jak tu břečku z toho syntetizátoru můžeš pít. Já jedině klasického turka,“ podotkl jsem.
„Tak toho zas nemůžu já, žaludek to nebere.“
„No nic, já jdu a vy tu dlouho nebuďte,“ ale to Saša ještě netušila, že sem též přijde Petr s Davidem.
Zanedlouho se objevili oba. Se stejnou obálkou, jakou jsme dostali my.
„Hola hoj, bando! Těšíte se?“ zahlaholil ode dveří David, malý vyzáblý chlapík, s kšiltovkou na hlavě a s dopisem v ruce.
„To si piš, nějak mě pálí Země pod nohama,“ odpověděl jsem.
„Copak, nelíbí se ti na naší Matičce?“ otázal se s úsměvem Petr, který měl na sobě zelené montérky plné rozličných skvrn.
„Jak se to vezme. Hvězdný prach mám radši, či spíše to objevování...“ a zasnil jsem se při vzpomínce na to, jak jsem letěl do souhvězdí Alfy Centaury na průzkumnou cestu.
„Ještě řekni, že bys radši byl sám na nějaké planetce,“ podivil se Petr.
„To sice ne, ale vaše společnost mi stačí, víc než ty návaly tu na Zemi. Nějak jsem už odvykl pozemskému životu. I ty magnetoplány, se kterými musím jezdit, když někam potřebuji, mi nesedí… to vrnění motoru, dá-li se tomu tak vůbec říkat, nějak nemám v lásce.“
„To se ti nedivím, ostatně mám takový pocit, že kvůli tomu tu na Zemi lidi hloupnou. Ty vlny ovlivňují jistě mozek,“ podotkl David
„Myslíš, že to není stíněné?“ překvapeně jsem se na něj otočil.
„Nedal bych za to zlámanou grešli,“ s pochmurným výrazem ve tváři řekl Petr.
„Tak mě teď napadlo... co když je to účel?“ zapochyboval jsem.
„Nechme toho, máme myslím teď docela jiné starosti a pak, co je nám do pozemského života, ten prakticky nežijeme. Za těch několik let, co spolu létáme, jsme strávili na Zemi ani ne pár měsíců,“ a koordinátor se na chvíli odmlčel. „Poslyš, Petře, co ta raketa, kterou poletíme? Víš něco bližšího?“
„Ano i ne. Dělali na tom v kosmologickém ústavu pár let, je to prototyp, navíc budeme používat antihomtu v reaktoru.“
„To může být zajímavé, máš s tím zkušenosti?“
„Ano, před poslední výpravou jsem to studoval a něco i sám konstruoval, ale to se mohlo za tu dobu změnit, sám jsem zvědavý, s čím přijdou pozemští vědci.“
„A nebude to pro tebe těžké?“
„Nemyslím, vše je to prakticky stejné. Pochybuji, že by se cokoli drasticky změnilo.
„Dobrá tedy. Sejdeme se tady za týden a pak probereme podrobnosti. Ještě vám všem dám vědět. Zatím se mějte,“ koordinátor Tom se zvedl a odešel z baru. My zbylí tři jsme ještě chvíli zůstali, ale pak se též odebrali do svých domovů.



| Předmět: Urtigo - vodní svět - Prolog
01.04.20 20:50:34 | #2

Letěli jsme dlouho, předlouho... Automaty koordinovaly vesmírný přesun našeho korábu hvězdným prostorem a my spali v hibernačních kójích. Pojednou začala raketa brzdit. Automaty zahájily první přípravy na přistání na Urtigu.
Urtigo - vodní svět... tam se mělo vše odehrát, tam končila lidská logika věci, tam bylo vše jiné... rybí…
První zprávy o životě na Urtigu přinesla sonda Magena II, která mapovala tamní podpovrchové oceány. Z mořských hlubin se ozval signál, či vlastně zpěv velryb. Ano, byly to velryby, kdo se se sondou spojil jako první… Zpráva zněla: „Vítejte, odkud pocházíte?“ Trvalo několik dní, než se zpráva dostala na Zemi a tam ji přeložil elektronický kalkulátor. Sice ne zdařile, ale přeložil: „Vítej, cizinče.“ Samo sebou na to zareagovala vědecká obec na Zemi. Zde již nebylo po rybách ani památky, z důvodu nadměrného rybolovu i znečištění. Přesto se dochovalo hodně záznamů zpěvů velryb, i pískání delfínů. Z toho mála, co lidstvo mělo, se podařilo sestavit jakýsi slovník. Pracovala na něm celá jedna odnož vědců, která se neustále prohrabávala v nahrávkách a snažila se přijít na význam jednotlivých skřeků. Nakonec se vědcům povedlo sestavit alespoň základní pojmy, i když písně velryb se zdály být nepřeložitelné. Vědělo se jen, že mluvily o dobách před člověkem… sem tam se objevil článek o jejich civilizaci, ale bylo to lidmi pokládáno spíše za šprým a laškování autorů s fantazií. Teď se však vše změnilo… Vědecká obec rozhodla, že se na Urtigo musí vyslat výprava. A tak jsme já a čtyři mí věrní kolegové astronauti, se kterými jsem létal už léta, byli povoláni na tuto akci. Kosmologický kongres vybral ty nejlepší, co mohl… nás ostřílené kosmické pracovníky a jednoho nováčka, který byl poprvé na dálkovém letu. Byl mladý a ještě nezkušený, ale mezi nás zapadl skvěle.