Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

Žid ztroskotá na pustém ostrově. Za pár let si stačí na ostrově postavit dům, obchod a synagogu, a nakonec i vytvoří celou čtvrť. Jednoho dne ho zachrání projíždějící loď a námořníci mu pomáhají naložit pár jeho věcí na palubu. Těsně před odjezdem se ho jeden z námořníků zeptá: „Řekněte mi, proč jste postavil na ostrově dvě synagogy?"
Muž obrátí oči v sloup, ukáže na tu první a říká: „Tohle je přece moje synagoga". "A tohle," ukazuje na druhou, „je synagoga, do které bych já nikdy nevkročil!"

Nedaj si skleničku, Ajcik?
Ne.
Zaprvé je postní den,
zadruhé jsem Hedvice slíbil, že nebudu pít,
zatřetí jsem už dvě ráno měl.
No, ledaže by by to byl košer šnaps!

Kohn je ve své ložnici přepaden lupiči.
„Rozuměj Kohn, buď nám dáš všechno zlato co máš, nebo tě zabijeme!“
Kohn se zamyslí a říká: „Když vám dám 95kg mého nejmilovanějšího zlata, tak vypadnete?“
Lupiči jsou překvapeni: „No samozřejmě, ale rychle, rychle.“
Kohn: „Ruku na to?“
Lupiči: „Jasně, jasně, ale dělej.“
Kohn zavolá do ložnice: „Zlato, pojď sem. Přišli si pro tebe.“

„Víš Mojše, moje manželka je učiněný poklad, hodná, nehádá se, milá, pracovitá, dobrá hospodyňka….“ „Zadrž Izáku, snad mi nechceš prodat?“

Moše sedí na lavičce v parku. Po chvíli k němu přišel Jankel a posadil se vedle něj. Několik hodin neřekli ani slovo.
Nakonec Jankel těžce vzdychl. Moše se k němu otočil a řekl: "Prosím tě, nevyprávěj mi o svých problémech. Mám sám dost svých!"

Probíhá mezinárodní soutěž v otvírání trezorů. Úkolem je do pěti minut otevřít dokonale zabezpečený trezor s milionem dolarů uvnitř. Peníze dostane ten, kdo to zvládne.
Nastoupí Američané, porota zhasne světla a když po pěti minutách rozsvítí, ukáže se, že si Američané poradili s elektronickým zámkem, ale mechanický nerozlouskli.
Nastupují Italové. Zhasnou světla, po pěti minutách se rozsvítí - borci otevřeli mechanický zámek, ale zasekli se na elektronice.
Nastoupí dvojice z Oděsy. Porota zhasne světlo, uplyne pět minut, ale nerozsvítí se.
Ze tmy se ozve šepot s charakteristickým přízvukem:
"Izjo! Právě jsme vzali milion dolarů. NA CO POTŘEBUJEŠ TY ŽÁROVKY?"

V New Orleans přistane obří letadlová loď, aby prošla nějakými opravami. V nedaleké soukromé penzionátní škole pro dívky z nóbl rodin využije ředitelka příležitosti a napíše kapitánovi velmi zdvořilý dopis... "... Naše škola pořádá pravidelný dobročinný ples, s účastí místní honorace. Vzhledem k tomu, že se nám nedostává vhodných tanečníků pro naše dívky, byl by kapitán tak velmi laskav a na tento večer uvolnil šest vhodných důstojníků, kteří by se jistě této role dobře zhostili a mé dívky provedli? Jen jistě chápete, že vzhledem k postavení naší školy a skvělému původu našich svěřenkyň a tradičním jižanským hodnotám, které zde zachováváme, by nebylo vhodné, aby to byli židé... " - odpověď kapitána dorazí téměř obratem: "... je to pro nás skvělá příležitost, jak navázat kontakty s místní komunitou, zejména pokud ji tvoří tak významná škola s takovou tradicí a dobrým jménem, proto samozřejmě důstojníky uvolním. Již jsem je osobně vybral, jeden z nich je špičkový pilot, který zanedlouho přejde ke kosmickému programu, další je náš mladší palubní chirurg, který teprve nedávno dokončil prestižní univerzitu, můj čtvrtý důstojník byl nejlepším absolventem Akademie ve svém ročníku a všichni jsou vynikající mladí, svobodní důstojníci s budoucností v našich ozbrojených silách... " - a skutečně, v určený čas se dostaví šest urostlých mladých mužů ve sněhobílých uniformách, kteří stojí v dokonalém pozoru, jen jejich obličeje jsou stejně černé, jako jejich naleštěné boty. Na ředitelku školy jdou mrákoty - A a a ale to to to musí být nějaký omyl, to přece nejde, to je strašné, to to se musel váš kapitán nějak zmýlit, vy přece nemůžete... - První z černošských důstojníku vystoupí z řady, bezchybně zasalutuje a promluví: Ne, madam, to je naprosto vyloučeno, náš kapitán Jakob Goldberg žádné chyby nedělá, madam!

Starý unavený profesor Goldflam se zeptá:
"Kdo si myslí, že to umí na jedničku?"
Přihlásí se pár šprtů.
"Dobrá, píšu vám jedničku... kdo si myslí, že to umí na dvojku?"
Zase pár rukou.
"Dobrá, vám píšu dvojku... kdo si myslí, že to umí na trojku?"
Přihlásí se více rukou.
"Vám píšu trojku. Zbytek neprošel, tak půjde na opáčko."
"A kdy si to můžeme zopakovat?"
"No, co třeba teď... kdo si myslí, že to umí na jedničku?"

Zavolá si třídní učitel pana Kohna do školy a říká mu, že ten jejich mladý má špatné výsledky zejména v matematice, aby ho tedy vzal radši do života. Kohn poslechne a zhruba za dvacet let se stařičký učitel dostane na výlet do New Yorku a před prvotřídním hotelem potká mladého Kohna, jak vystupuje z luxusního bouráku, hoteloví nosiči odnášejí jeho kufry, všichni ho obskakují, ale mladý Kohn jde za učitelem a děkuje mu, že poradil jeho otci, aby ho vzal do života. "No a čím se zabývají, mladý pane," ptá se učitel. Kohn odpoví, že obchodem. Učitel na to: "Ale obchod jsou přece složité matematické propočty a oni byli, nezloběj se, na tu matematiku zvlášť slabý." Mladý Kohn se usměje a říká: "Já jsem skromný a jednoduchý obchodník, za deset dolarů koupím a za padesát prodám, mně ty tři procenta stačí."

Kohn s Roubíčkem přežijí koncentrak a rozhodují se, kam půjdou.
„Já to zkusím na do Ameriky,“ povídá Kohn, „uvidím, jak se mi tam povede.“
„A já to zkusím do Sovětskýho svazu,“ rozhodne se Roubíček.
Slíbí si, že se po čase sejdou a povypráví si, jak se jim daří.
Kohn se v Americe uchytí jako obchodník a rychle zbohatne. Po létech vzpomene na Roubíčka, co se s ním asi stalo a proč že se neozval. Vyrazí po něm pátrat. Stopa ho zavede do Moskvy. Tam se na příslusném uřadě poptává po Roubíčkovi, který přežil koncentrák. Úředník chvíli hledá a pak povídá: „Jděte se podívat na Rudé naměstí, měl by tam zametat.“
„Takovej hrdina a zametat?“ podivi se Kohn, „to snad bude nějaká mejlka?“ Přesto ale mu to nedá a za chvíli opravdu narazí na Roubíčka, jak pod dozorem milicionáře zametá. „Servus, Roubíček, no to jsem já, Kohn, pamatujou?“ osloví ho. „Kohn? Jakej Kohn?“„No přece ten z Dachau.“
Roubíček se na okamžik opře o vypelichané koště, zasněně pohlédne do dálky a povzdechne si: „Jó Dachau, to byly časy…“