Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

Jeden student ješivy byl jednou na šábes hostem u jednoho hospodáře. Na stůl se podávala ryba. Student ješivy se do ní pustil, ale ta ryba silně zapáchala. Nemohl ji jíst. Ale nejíst se přece nesluší, jíst se to nedá, a říct hospodáři přímo, že je ryba stará, to se mu také nechtělo. Tak vzal kousek ryby a přiložil si ho k uchu. Hospodář se ho ptá: „Pročpak si držíte tu rybu u ucha?“ Student ješivy na to: „Chápete? U nás v městečku se nedávno utopil jeden Žid a nemohli ho najít. Tak se ptám té ryby, jestli ho ve vodě náhodou neviděla.“ „Nu, a co vám ta ryba odpověděla?“ „Odpověděla mi, že neví, protože už je to hrozně dávno, co ji vytáhli z vody.“

Sovětský svaz, 70. léta, Nižnyj Novgorod.
Milice si povšimne Jisraela Davidovyče Kohna, jak sedí na lavičce s učebnicí hebrejštiny.
„Zdrastvuj tavaryšč, dokumenty! A što ty čitaeš?" zeptají se milicionáři.
„Učebnici hebrejštiny." odpoví lakonicky Kohn, podávaje jim své papíry.
„A proč se učíš hebrejsky, snad nechceš emigrovat?" vyptávají se milicionáři, studujíce jeho papíry.
„Kdepak já bych emigroval," rozesměje se Kohn, „táhne mi na sedmdesát, za chvíli umřu. Inu, kdybych se dostal do nebe, chci se tam domluvit."
Milicionáři se rozesmějí: „A co když se dostaneš do pekla?"
„No coby, rusky už umím."

Katolický farář jde po ulici a náhodou vidí, jak auto zachytí a odhodí přecházejícího rabína. Doběhne k němu, rabín se už ztěžka zvedá ze země. Farář vidí, že nehoda je bez následků, pomůže rabínovi na nohy a ptá se ho - Co jsem to viděl, pane kolego? Vy jste se pokřižoval, ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého? Když je rabín v nouzi, poznává Pravdu a dovolává se Krista? - Cože? Tu ránu jsem přece dostal já, ne vy. Jaké křižování, jaká pravda? Já si jen dělám kontrolu, jestli je vše na svém místě. Brýle, varlata, klíče a peněženka..

"Tak si to vemou, Roubíčku, že moje Sára je mi nevěrná s Blumenfeldem." - "Coo, s Blumenfeldem? A jak na to přišli, to je přistihli in flagranti?" - "Noo, in flagranti úplně né - ale představěj' si: onehdy jsem ji zaslechl, jak mu říká, že ji BOLÍ HLAVA!"

Mladý Kohn přijde za rabínem a ptá se ho na radu:

• Rabi, naskytla se mi nevěsta, co mám dělat?
• Ožeň se.
• Jenže ona se mi nelíbí, je ošklivá, kulhá..
• Tak se nežeň.
• Jenže ona je ze skvělé rodiny, její otec je majitel banky, hned tam můžu začít pracovat jako ředitel.., taková příležitost se mi už nikdy v životě nenaskytne.
• Tak se ožeň.

Nespokojený Kohn začne lamentovat:

• Rebe, já jsem za vámi přišel s tím že mi poradíte a vy v jednu chvíli říkáte "ožeň se", pak zase "nežeň se", co je tohle za radu?
• Tak já se budu muset ponořit do svatých písem, přijď za čtrnáct dní, vece reb.

Za čtrnáct dní přijde Kohn a netrpělivě se ptá:

• Tak co rabi, máte pro mě radu? Ze svatých písem?
• Ano, mám - nech se pokřtít.
• Pokřtít? A jak se tím vyřeší moje dilema s nevěstou? ptá se Kohn.
• No to já nevim, ale budeš s tím chodit otravovat někoho jinýho.

…Starý žid sedí na lavičce v parku a čte arabské noviny.
Přijde k němu známý a rozhořčeně říká:
„Moshe, zbláznil ses? Ty čteš arabské noviny?“
Moshe klidně odpoví:
„Když čtu židovské noviny, je tam samé: antisemitismus, útoky, války, problémy… Ale když čtu arabské, tak se dozvím, že židé ovládají svět, média, banky a že jsou nejmocnější národ. To se čte líp!“

Starý pan Levy leží na smrtelné posteli a jeho dva synové stojí u něj. „Synové moji,“ sípe, „odkazuji vám vše, co mám. Ale abyste se nehádali, uspořádejte po mé smrti závod s koňmi od synagogy až na konec města. Ten, jehož kůň doběhne do cíle jako druhý, zdědí celý majetek.“
Synové jsou zmatení. Jak zařídit, aby jejich kůň prohrál? Půjdou krokem? Zastaví se?
Druhý den jdou za rabínem pro radu. Rabín se zamyslí a řekne:
„Je to prosté. Vyměňte si koně...“

Móric Rabinovič jednoho krásného dne vyšel před svůj podnik, založil prsty za kšandy, hluboce nasál vzduch a rozhodl se. Prodá svůj podnik. Jiného, jak se později ukázalo ještě krásnějšího dne, rodné Německo opustil. Předtím ještě navšívil svého zubaře a veškerou hotovost, kterou za podnik obdržel, investoval do pěti umělých chrupů ze čtyřiadvaceti­karátového zlata. Ovšemže to bylo nad imigrantský limit, vysvětlil mu imigrantský celník bezprostředně po příjezdu do Zaslíbených států. Ledaže by proto existovalo nějaké vysvětlení, aby to nebylo považováno za převážený majetek, ale zdravotní pomůcku. Ovšem, pět umělých chrupů z čistého zlata bylo moc i na zemi s neomezenými možnostmi. Móric Rabinovič začal trpělivě vysvětlovat. Začal Tórou, pokračoval exkursem o kumránských svitcích, mišna a gemara, až došel k Šulchan Aruchu. Šábes, obřízka, len nebo vlna, až se dostal k rozdělení jídla na milchik a flajšik.
"Židé, kteří drží košer, nají oddělené sady nádobí. Jedny na jídla masitá, druhou na jídla mléčná. Já jsem velmi zbožný, proto mám ke každé sadě nádobí i příslušný umělý chrup."
"To jsou furt enem dvoje zuby. A co ty zbývající?" ptá se celník.
"Velmi zbožní Židé, k nimž patřím, mají ještě extra speciál oddělené nádoby na Pesach, víte? Takže mám ještě flajšik sadu na Pesach, milchik sadu na Pesach a ke každé ještě jeden glatt košer umělý chrup."
Celníkovi se protáčely panenky.
"Jste muž velké víry,"připustil,"av­šak celkový počet vašim náboženstvím vyžadovaných chrupů nepřesahuje čtyři. Co ten pátý?"
Móric Rabinovič se plaše rozhlédl a tiše pravil:"Už jste někdy žvejkal šunkový sendvič dásněmi?"

Pan Kohn se rohodl, že prodá svůj dům a veškerou agendu předal realitnímu makléři. Ten sepsal inzerát, ten standardní, který se nádherně čte. Pan Kohn si jej přečetl a zeptal se:
"Tohle všechno je pravda?"
"Samozřejmě, proč se ptáte?"
"Stornujte to. Ten dům je příliš dobrý, než abych ho prodával."