Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

…Starý žid sedí na lavičce v parku a čte arabské noviny.
Přijde k němu známý a rozhořčeně říká:
„Moshe, zbláznil ses? Ty čteš arabské noviny?“
Moshe klidně odpoví:
„Když čtu židovské noviny, je tam samé: antisemitismus, útoky, války, problémy… Ale když čtu arabské, tak se dozvím, že židé ovládají svět, média, banky a že jsou nejmocnější národ. To se čte líp!“

Starý pan Levy leží na smrtelné posteli a jeho dva synové stojí u něj. „Synové moji,“ sípe, „odkazuji vám vše, co mám. Ale abyste se nehádali, uspořádejte po mé smrti závod s koňmi od synagogy až na konec města. Ten, jehož kůň doběhne do cíle jako druhý, zdědí celý majetek.“
Synové jsou zmatení. Jak zařídit, aby jejich kůň prohrál? Půjdou krokem? Zastaví se?
Druhý den jdou za rabínem pro radu. Rabín se zamyslí a řekne:
„Je to prosté. Vyměňte si koně...“

Móric Rabinovič jednoho krásného dne vyšel před svůj podnik, založil prsty za kšandy, hluboce nasál vzduch a rozhodl se. Prodá svůj podnik. Jiného, jak se později ukázalo ještě krásnějšího dne, rodné Německo opustil. Předtím ještě navšívil svého zubaře a veškerou hotovost, kterou za podnik obdržel, investoval do pěti umělých chrupů ze čtyřiadvaceti­karátového zlata. Ovšemže to bylo nad imigrantský limit, vysvětlil mu imigrantský celník bezprostředně po příjezdu do Zaslíbených států. Ledaže by proto existovalo nějaké vysvětlení, aby to nebylo považováno za převážený majetek, ale zdravotní pomůcku. Ovšem, pět umělých chrupů z čistého zlata bylo moc i na zemi s neomezenými možnostmi. Móric Rabinovič začal trpělivě vysvětlovat. Začal Tórou, pokračoval exkursem o kumránských svitcích, mišna a gemara, až došel k Šulchan Aruchu. Šábes, obřízka, len nebo vlna, až se dostal k rozdělení jídla na milchik a flajšik.
"Židé, kteří drží košer, nají oddělené sady nádobí. Jedny na jídla masitá, druhou na jídla mléčná. Já jsem velmi zbožný, proto mám ke každé sadě nádobí i příslušný umělý chrup."
"To jsou furt enem dvoje zuby. A co ty zbývající?" ptá se celník.
"Velmi zbožní Židé, k nimž patřím, mají ještě extra speciál oddělené nádoby na Pesach, víte? Takže mám ještě flajšik sadu na Pesach, milchik sadu na Pesach a ke každé ještě jeden glatt košer umělý chrup."
Celníkovi se protáčely panenky.
"Jste muž velké víry,"připustil,"av­šak celkový počet vašim náboženstvím vyžadovaných chrupů nepřesahuje čtyři. Co ten pátý?"
Móric Rabinovič se plaše rozhlédl a tiše pravil:"Už jste někdy žvejkal šunkový sendvič dásněmi?"

Pan Kohn se rohodl, že prodá svůj dům a veškerou agendu předal realitnímu makléři. Ten sepsal inzerát, ten standardní, který se nádherně čte. Pan Kohn si jej přečetl a zeptal se:
"Tohle všechno je pravda?"
"Samozřejmě, proč se ptáte?"
"Stornujte to. Ten dům je příliš dobrý, než abych ho prodával."

Teivel, bohatý zlatník z Minsku, a jeho žena Malke potřebovali nutně odcestovat do Pinsku. Kvůli silnému sněžení předešlé noci měl jediný vlak zpoždění na neurčito.
Co dělat? Teivela napadla inspirativní myšlenka:
"Povozník Mojše nás odveze do Pinsku svým vozem."
Ale Mojšemu se do cesty vůbec nechtělo.
"Cesty jsou pokryté ledem," stěžoval si. "Na některých místech je sníh navátý do metrových závějí. Je strašná zima. Moji koně by mohli uklouznout a zlomit si nohu - a co by se stalo s mým živobytím?"
Pálil námitky jako z kulometu.
Ale Teivel mezitím dostal nápad. Koneckonců nezbohatl by, kdyby byl hloupý.
"Něco ti řeknu, Mojše," řekl lstivě, "když nás dovezeš z Minsku do Pinsku včas, zaplatím ti dvojnásobek běžného jízdného."
"Dvojnásobek? Zaplatíš mi dvacet rublů?"
"Ano, ale pod jednou podmínkou."
"Myslel jsem, že je v tom nějaký háček. Tak jaká je ta podmínka?"
"Jestli během celé cesty vydám jen jeden hlásek, jediný zvuk - byť jen sebemenší, zaplatím dvojnásobek jízdného - dvacet rublů. Ale když budu naprosto zticha, pak ti nedlužím nic."
Mojše se škrábal na hlavě a v duchu tu nabídku převracel.
"Nu, dohodneme se?" zeptal se netrpělivě Teivel.
Mojše nakonec přikývl, v koutcích úst stopu po šibalském úsměvu. "Dvojnásobné jízdné, za jediný hlásek, co?" zasmál se sám pro sebe. "Vydá zvuk - bude hulákat z plných plic!"
Jakmile Mojše a jeho cestující opustili předměstí Minsku a ocitli se na otevřené silnici, pobídl vozka své dva koně do divokého cvalu a vedl je z jedné strany silnice na druhou, čímž se vůz divoce rozhoupal. Po zledovatělých cestách letěli míli za mílí závratnou rychlostí. Trefili každý kámen na cestě, každou vyjetou kolej a díru, plným cvalem projížděli ostré zatáčky a kola se bláznivě smýkala po ledu.
Ale ani Teivel ani Malke nevydali ani hlásku. Mojše zoufale hnal koně na samý okraj cesty, kde by je sebemenší nehoda poslala dolů ze strmého náspu. Dělal všechno, co ho napadlo, aby své pasažéry vyděsil a donutil je vydat jen nepatrný zvuk, ale oni mlčeli jako hrob.
Konečně nebezpečná cesta dospěla ke konci a Mojše zastavil koně v Pinsku. Vystoupil a pomohl Teivelovi slézt ze sedadla.
"Vyhrál jsi," řekl kočí zničeně. "Nevydal jsi ani hlásku."
Teivel, stále bledý a otřesený, dokázal polknout:
"Jen tak mezi námi, Mojše, přiznám se, že v té poslední divoké zatáčce, kdy se kočár naklonil a vypadla moje žena, tak jsi málem tu sázku vyhrál!"

"Prý ses oženil... a v Oděse..."
"No..."
"A jaký to bylo?"
"Stejný jako tady ... akorát, když unesli nevěstu, našel jsem ji v zastavárně."

Jeden Žid zbohatne a poprvé v životě se rozhodne vydat se na dovolenou do hor. Při jedné horské procházce sejde z cesty a upadne do rokle. Jako zázrakem se v poslední chvíli zachytí keře, který roste ze skal. Dobře ví, že kdyby se pustil, zaplatí za to životem. Zoufale se drží keře, ale ví, že to dlouho nevydrží. Navíc hrozí, že keř se ze skály vytrhne.
V nejvyšší tísni proto volá k nebi.
"Je tam někdo? Je tam někdo"
"Tady jsem, můj synu," zazní hlas z nebe. "Neboj se a pusť se toho keře. Mí andělé tě ponesou a postaví bezpečně na zem,"
Žid chvíli přemýšlí a pak zavolá:
"Je tam ještě někdo?"

Dohazovačka říká: "No a kdyby to nefungovalo, tak jsem i rozvodová právnička."

Rebeka přivede poprvé do rodiny svého nápadníka. Mamá se chlapec líbí, tak se mu snaží podstrojovat.

• Můžu přidat ještě kousek brisketu?
• Dám si, máte ho vynikající.
• A ještě jeden kugel, nu? Nebo rovnou dva?
• Jeden bude stačit.
• A co houby? Dal by si?
• Já houby jen sbírám...
• No, jak je jim libo, mladý pane, - vysypala Sára s povzdechem sklenici na zem....

Přítel zemřelého pana Kohna se rozhodl druhý den po pohřbu navštívit vdovu, aby ji uklidnil a povzbudil. Najde ji však ve výborné náladě, jak tančí při zvucích gramofonu s cizím mužem. Na stole zahlédl prázdnou láhev vodky.
„Ale milostpaní,“ divil se, „čekal jsem, že budete smutná a zoufalá a vy si tady zatím křepčíte.“
Paní Kohnová ztišila gramofon a pravila:
„Jestli jste mě chtěl vidět smutnou a zoufalou, tak to jste měl přijít včera.“