Když jsem byl dítě, svět se zdál nekonečně barevný. Jednoho letního
večera jsem se zatoulal k rybníku, kde se vysoká tráva vlnila jako moře. A
tam, mezi stébly, se náhle rozsvítila drobná světélka, světlušky. V
pestré paletě barev se mihotaly jako živé hvězdy, které sestoupily z nebe,
aby si se mnou hrály. Každý jejich záblesk byl jako tajné znamení, že
svět je plný kouzel, stačí jen otevřít oči.
S úžasem jsem je tehdy sledoval, běhal mezi nimi a měl pocit, že jsem
objevil vlastní vesmír ukrytý v trávě. Byla to chvíle čisté radosti, kdy
čas neexistoval a všechno bylo možné.
Dnes, s věkem, se na tu louku vracím. Tráva je stále vysoká, rybník se
třpytí stejně jako kdysi, ale světlušky nikde. Hledám je marně, jako bych
pátral po ztraceném kousku dětství. Možná se vytratily, možná je už
neumím vidět. A přesto, pokaždé když se tam zastavím, cítím, že jejich
světélka stále někde jsou, v paměti, v srdci, v té touze znovu zahlédnout
kouzlo, které mi kdysi ukázalo, že i obyčejná louka může být bránou do
jiného světa.

Až jsem pak jednou zavítala a návštěvu
ke kolegyni na chatu u Unhoště. No byla to trefa, tam zářil doslova celý
les. Byla jsem naprosto unešena. Běhala jsem mezi nimi, chytala je do dlaní a
pozorovala, jak klidně svítí, i když jsou uvězněny v mých rukách.
A pozor, i u babičky na vesnici
světlušky jsou, ale výhradně jen na zarostlých zahradách, kterých tam
ovšem moc není. Na takových těch anglických trávnících žádnou
svatojánskou mušku neuvidíte ani omylem.