Rozcestník >> Místa a cestování >> Kamzíci

No, jestli se mihotaly v pestré paletě barev, tak to možná nebyly světlušky, ale halucinace.
A navíc to nemohlo být v létě. Už Shakespeare věděl něco o noci svatojánské, je to krásný konec jara, kdy se právě světlušky objevují v rozmezí přibližně dvou týdnů. Ani nikdy předtím, ani nikdy potom. Tím se také vysvětluje, proč jsem jako dítě nikdy světlušky neviděla. K babičce jsme jezdili na prázdniny, a tedy po svatém Janovi, kdy už světlušky nesvítily. Měla jsem podezření, že se jedná o pouhou literární fikci. Až jsem pak jednou zavítala a návštěvu ke kolegyni na chatu u Unhoště. No byla to trefa, tam zářil doslova celý les. Byla jsem naprosto unešena. Běhala jsem mezi nimi, chytala je do dlaní a pozorovala, jak klidně svítí, i když jsou uvězněny v mých rukách. A pozor, i u babičky na vesnici světlušky jsou, ale výhradně jen na zarostlých zahradách, kterých tam ovšem moc není. Na takových těch anglických trávnících žádnou svatojánskou mušku neuvidíte ani omylem.
Jo, a ještě než se světlušky rozsvítí ve vzduchu, tak několik týdnů svítí v trávě na zemi jejich larvy.

krásné rozjímání. tobě přeji at tvoje schopnost dívat se a radovat nikdy nezmizí.

Děkuji. Pokud chceš, připoj to své:-)

Krásné příběhy z mládí, třeba noční procházky v hustém sněžení... kdy se sníh třpytí a padá do obličeje.
Také dětské hry na panelákovém staveništi, kdy jsme vybíhaly do pater, přeskakovaly neoddělané schody, cvičily na betonových nosnících. Dodnes se dívám nostalgicky na rozestavěný bytový dům, kde je tolik tajných zákoutí. ale dnes se tam nesmí. Ono se nesmělo ani tehdy, ale neznám lepší hříště :-) prostě romantika.
Vždycky jsem byla dítě přírody, na horách se vstávalo před východem slunce.
Vyráželi jsme v mačkách a s lanem v ruksaku i kolem 3 hodiny ranní, přelézaly přes kameny abychom dosáhli ledovce. A jak člověk kráčí po ledovci, slyší křupání tvrdého firnu a nad hlavou ti padají roje meteoritů... je to neksutečná krása. Jdeš a dýcháš, v hlavě nádech 1,2 a výdech 1,2 a furt stejně až vylezeš na první předvrchol a vychází slunce. Vrcholky se rýsují ve stínech. Chvíli zůstáváme ticho a jdeme dál...nádech, výdech.

Dnes to mám úplně jinak. Jak napsala jedna diskutnice, mám hloupé a zkostnatělé názory a já si uvědomila že je to pravda. Najednou jsem zestárla. Nejen věkem, nýbrž i prožitky. Celá jsme se sešlapala a jsme to pořád já. Cítím se v tomhle sešlapaném já doma.

To nemůžeš všemu věřit co Ti kdo napíše :-)
Si to vem kdyby jsem měla věřit všemu, co tu napsali o mně jiní lidé:-)

Píšu sem i kvůli zpětné vazbě, je to pro mě důležité neslyšet jen samou chválu nýbrž i kritiku :-) Zamyslet se nad tím, a zastavit se v tom běhu životem. Už bilancuji...a co je možné, to ještě přijde :-)) chci to prožít vědomě.

Zpětnou vazbu bych tu nehledal, kdo chce škodit, škodí a je mu úplně jedno, co píšeš.

nemyslím si že tady někdo škodí. Spíše každý píše tak jak myslí, většinou upřimně protože anonymně. i proto považuji některé zpětné vazby za přínosné... nejen ty co uchu lahodí :-) více hlav, více informací.

Já bych to přesto nebral jako něco, podle čeho se mám řídit a nastavovat vůči ostatním.

tak to ani nemám :-) jen mě to nutí k zamyšlení.

Venku je teď hnusné počasí, všecko je mokré... u nás dokonce náledí.

To je pravda, chtělo by to sluníčko, zrovna jsme před chvilkou přemýšlel nad těmi severskými národy:-)

přemýšlels nad Řeckem :-) Mám tolik krásných příběhů z dřívějška. řeky, hory, nádherná místa... a vše odvál čas. Jen vím že to bylo a vím že to tak mělo být.

Napadlo mě, že to přítmí co teď panuje celý den, je jak u polárního kruhu... žádné slunce, věčné šero.

Právě, to musí být neuvěřitelně stresující, tak jako celý den i noc světlo.
Řecko je moc krásná země a pořád se tam dá objevovat něco nového:-)
Rád si přečtu pocity zážitky, cokoliv. I zajímavosti všedního dne.

krásné zážitky máme i z kanárskýc ostrovů. Prošli jsme s manželem pěšky křížem krážem co to šlo. Třeba na Lanzarote pochod přes ještě horké sopky... nádherné výhledy na obě strany

Tam to znám dobře:-)
Protože jsem tam už dlouho nebyl, zajímalo by mě, jak to vypadá po přílivu migrantů.

v horách určitě nejsou :-)

To bych nebral tak tragicky. Anonymní internet si servítky nebere. Pokud je někdo hodně citlivý, může mu to vadit. Přiznám se, že se mi chování některých lidí tady také nelíbí.
Pokud unie změní v dubnu pravidla, pak podobné chaty ztratí něco ze sebe, co už nikdy nenajdou.

Znám ten pocit, myslím. Nejkrásnější je ticho. Chtěl bych vidět dnešní školáky, jak tohle všechno dělají. Oni si neumí ani pořádně hrát na babu, ještě, aby jim člověk vysvětloval pravidla:-)

Ticho miluji. Přesto se vrhám do vřavy abych opět s velkou radostí zmizela zpět do své tiché nory Tedy i moje nora burácí když přijde rodina a to bude brzy. trochu mi to nahání strach.

Nad městečkem Tolo v Řecku se zvedá kopec, na jehož vrcholu se rozkládá akropole se zříceninou staré pevnosti. Obrovské kamenné bloky působí jako živé bytosti. Jsou poskládány s takovou přesností, že se zdá, jako by je k sobě kladli obři. Když se člověk zadívá blíž, objeví výklenky a dosedací plochy, které působí potrhle a hravě, jako drobné úsměvy dávných stavitelů.
Večer jsem vystoupal až nahoru. Pod nohama se rozprostíralo moře, hladina se třpytila jako stříbrná cesta. Měsíc vycházel a jeho odraz se táhl po vodě, jako by kráčel směrem k obzoru. Sedl jsem si na nejvyšší kámen, zavřel oči a nechal myšlenky plynout.
Kameny kolem mě šeptaly příběhy o dávných časech, o třpytivých nocích, kdy se tu lidé dívali na stejný měsíc stejně jako já. Bylo to, jako by se jejich pohledy, sny a meditace otiskly do kamene a přetrvaly až do dnešních dnů.
V tichu jsem cítil, jak se vším propojuji jednou cestou, po které musím jít. Všechny prvky se spojily v jediný proud, který mě nesl dál. Kameny mi dávaly svou sílu, moře svou hloubku a měsíc svou zář.
A tak jsem tam seděl, na akropoli nad Tolem, v tiché meditaci. Měsíc kráčel po vodě, vrstvy kamene držely svou věčnou stráž, výklenky se usmívaly svou potměšilou hravostí, a já jsem šel dál, po své měsíční cestě...