No nic. Přiznávám své slabosti.
Slabostí je padat... nemít víru. Těžko se to vysvětluje. někdo je kompaktni, tuhý, koncentrovaný a pořád přítomný zde a tady. Tedy dělá správná rozhodnutí, nepochybuje o nich a je na svém místě.
Já toto štěstí nemám, pochybuji, potácím se, prověřuji svá rozhodnutí zda jsou správná a dostatečně spravedlivá, zda jsem tonemohla udělat lépe a už padám.... z hřebene. Moje síla je víra. Dává mi vnitřní jistotu, že to co dělám je dobré a že se nemusím bát že něco pohnojím. A i kdyby tak najdu cestu jak z toho ven. Ikdyž to tak nevypadá. Ale to teď se možná vymlouvám. Ve skutečnosti jsem hrozně ráda že věřím, jakoby mi někdo sundal ze zad obří náklad. Cítim vděčnost za celý svůj život. Radost.
Takže patřím k lidem, pro které je víra posílením, pomocí na cestě životem.
Nemít víru přece neznamená padat. Dostáváme se k víře ve vlastní schopnost ustát život tak, jak přichází. To je ale něco úplně jiného než víra v boha. Ta se k tomu prvnímu někomu hodí, jiný ji nepotřebuje. Ale zase nic o její pravdivosti.
To je individuální. JIstě víra ve vlastní schopnosti může člověka zcela uspokojit a nemá žádnou potřebu spirituální víry.
život je založený (v súlade s ap. Pavlem) na viere, nádeji a láske, - ak absentuje čo i len jedna z nich, život je utrpenie, tragédia, sám sa zničí...iste, základ je veriť a konať dobro - ale nie len pre to, že je to dobré pre dobro ako také, to nie je ono - musí to mať nejaké transcendentálne zameranie, v kresťanstve tomu hovoríme spásonosné skutky lásky - len tie majú význam vo vzťahu k Bohu...chcem tým povedať, že nemôžem robiť len to, čo druhému nevadí, teda aby platilo: nerob to, čo nechceš, aby ti robil druhý, resp. ži a nechaj žiť - to je strašne málo - je to sebaláska, nie láska caritas/agapé - len tá má význam...
Konat dobro pro dobro samé, to je hodně vysoká meta. Vyšší než
všechna náboženství, která byla, jsou a (nedejbože ...
) budou.
také dobro môže byť prospešné, ale spíš pre aktéra dobra, ale nemusí prospešné pre iného...
Ale! Vždyť právě (podle vás) pouze dobro konané ve víře je dobré pro aktéra (tedy pro jeho spasení)… A není snad dobro prospěšné vždycky pro všechny? Jinak to přece není dobro, ale jen osobní či skupinový prospěch, nebo ne?
A to je právě to, co je na vašem křesťanství špatně: Následuj nás, nebo ti ani sebevíce vykonaného dobra nepomůže. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Jaká to podobnost, že? Nástroj na ovládání oveček…
Dobro konané pro dobro samé je dobro konané nezištně. Dobro konané ve víře, že povede k mému spasení, je dobro zištné.
Nejde jen o „*nerob to, čo nechceš, aby ti robil druhý*“, ale také o totéž v kladné podobě (rob… chceš…) , což není to samé. Že pouze ve víře je za tím ta správná láska, to jsou jenom kecy.