Nikdo taky netvrdí, že víra v Boha má být záchranou tohoto druhu.
Takovéhle analogie jsou založené na té chybě, že berou víru v Boha jako
intelektuální akt, jako variantu víry v existenci mimozemského života. Idea
Boha je přitom koncipovaná tak, že Bůh je něco, co se dotýká lidské
podstaty. Něco, na čem máme svým životem podíl. Proto je víra v Boha
záležitostí citu. Je to stejné jako s instinktem: člověk je na něm
kriticky závislý a jestliže s ním přeruší kontakt, tak brzo život
ztratí, protože přestane vnímat vitální a autoregulační signály těla a
v život ohrožujících situacích se bude chovat neefektivně až hloupě.
Instinkt poskytuje ochranu a spojení s ním představuje vpravdě záchranu,
protože život není v základu ničím jiným, než permanentním procesem
přizpůsobování se prostředí či podmínkám. Toto spojení se
neuskutečňuje rozumem, ten nemá jak to udělat (ten je jen nástroj, který
vezme vstupní data, provede na nich logické operace, a předloží výsledek),
nýbrž citem, důvěrou a receptivností, otevřením se jeho působení.
A na stejném principu funguje i záchrana, kterou nabízí Bůh (záchrana
duše). Ten, ačkoli je tradičně představován jako metafyzické bytí, tak
se primárně projevuje a působí v lidské psychice - právě zde se s ním
člověk setkává i zakouší plody jeho přízně či nepřízně, a zde s
ním navazuje spojení. A to lze opět uskutečnit prostředky citu, ne
rozumu.
