Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

ty starosti o děti tě mohou paralyzovat a vzít ti radost ze života. Třeba... Nechci hrotit různé příběhy, ale víme že kdo se upíná příliš najednu věc a přijde o ni, ztrácí půdů pod nohama a neví jak dál... může propadnout i depresi. Tady je dobrá prevence ve formě náboženství, víra tyto věco dokáže podchytit a vyvést ven z temnot.

Pokud bych přišel o děti, jistě by s emohlo stát, že budu hledat útěchu u boha. pokud mu to tedy nebudu klást za vinu.
kvůli dětem tu jsme, děti jsou odpovědí na otázku "proč (tu) jsme", je to smysl života, pokračování našeho. jistě se může stát, že náš život (geny) pokračovat nebudou. to je hořko-smutné, le stává se to a čím dál častěji, dokonce z osobního rozhodnutí. těm lidem do hlavy nevidím a nezkoumám, ale to oni jsou ochuzeni a primárně o možnost něčeho nejkrásnějšího, všech těch radostí s dětmi a vnoučaty. takový člověk, který nenajde smysl pro svůj život, skutečně depresi propadnout může, pokud deprese není důvodem, že nenachází smysl svého života.

víra v boha tě naopak zatáhne do ještě větších temnot, které ale ty jako ta, která si tu boží berličku pro sebe z njakého důvodu zvolila, samozřejmě nevnímá.

takový člověk dožívá život s vlastním nalháváním si, jak je šťastný, když ho nezajímá např. materiálno, ale přitom si uvedneé nalhává právě proto, aby si mohl myslet, že dělá dobře.

Principielně jsem to tu už popisoval :
Pokud by neexistovalo neštěstí, neexistovalo by ani štěstí. Ty dvě kategorie, jako jakékoli jiné "prodiklady", jsou naprosto přísně svázány a jedno bez druhého "neexistuje", nebo lépe, nebyli bychom schopni je rozlišit.
Veškeré vnímání všech vjemů člověka je postaveno na rozdlech, diferencích, akceleracích. Kdyby byl svět "monolitickej", stacionární, náš dnešní život by skončil a my bychom nedokázali vůbec rozlišovat

V rajský boží zahradě, kde jsou všichni šťastni, by ve skutečnosti nebyl šťasný nikdo. protože by to pro něj byl život "na jedno brdo", bez možnosti vidět a zjistit, PROČ je štěstí štěstím, pakliže by nikdo nezažíval neštěstí.

No já bych řekl, že člověk může být šťastný, i když neví, co je neštěstí. Akorát by holt nevěděl, že je šťastný. A čemu by to vadilo?

No tomu, že by nevěděl, že je šťastný. :-)))
ve světě, kde existuje jen jeden stav mysli je zbytečné ho pojmenovávat
člověk by věděl, že je mu nějak.
a protože by nepoznal stav "nějak jinak", za chvíli by ho to nbavilo

koneckonců ono i štěstí se "okouká", když trvá moc dlouho a i na neštěstí si člověk po čade zvykne.

ale pakliže by člověk neměl srovnání, nevěděl by, že má něco, co jiný ne. měl by to každý, to samé

Někomu stačí k výbuchu pocitu štěstí, když najde na chodníku korunu, Jiný se nezbaví mrzutosti, ani když někoho obere podvodem o milion. Někomu stačí k pocitu štěstí májový deštík a voňavá příroda, jiný potřebuje k pocitu štěstí seřvání zpovědníkem za napáchané hříchy a tím pádem jejich smytí.

K tomu ale člověk nepotřebuje nutně víru v boha a náboženství.