Pokud se ptáš na historii, bylo to složitější. Víra měla velký vliv na společnost, a když se objevil někdo s jiným pohledem, třeba bez víry, byl vnímán jako narušitel řádu. Nešlo ani tak o samotný ateismus, jako spíš o to, že zpochybňoval něco, co bylo považováno za samozřejmé. A jak to bývá, odlišnost často budí obavy. Zároveň platí, že když někdo zpochybní něco, co je pro druhého osobní, jako víra, může to vyvolat obrannou reakci. Někdy i přehnanou. Ale podobné napětí může vznikat i opačně. Někteří ateisté se zase umí na víru dívat dost shora. A pak se z toho stane zbytečné přetahování o to, kdo má pravdu, i když většina lidí o to vůbec nestojí. Je fajn, když se lidi dokážou shodnout aspoň na pár základních věcech - třeba že je dobré chovat se slušně, nechat druhého přemýšlet po svém a neřešit, jestli věří v Boha, vesmír nebo jen v to, že kafe ráno zachraňuje svět. V práci, doma nebo mezi přáteli se neřeší duchovní kolonky, ale spíš to, jestli si rozumíme, jestli se umíme zasmát, pomoci si, nebo si aspoň nepřekážet. A když se někde objeví napětí kvůli víře nebo nevíře, je to spíš výjimka než pravidlo.
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
1
1