Před mnoha a mnoha lety – vypravuje jedna z prastarých legend předhistorického Egypta, – pohádka tak čistá, jako dětský sen a veliká a hluboká jako propasti božského bytí – chodili bohové mezi lidmi a země byla jako nebesa a člověk jako bůh. Ale člověk nebyl sám, byl mezi lidmi a i Sutech – nebytí byl na zemi. A našeptával mu vášeň vědění, touhu těla a hrůzy svatého klidu; mluvil k člověku za nocí, kdy cítil se sám a on oživil jejich temnoty, aby ubral jasu zářícímu oku Reovu. A tak vznikla pýcha, lež a přetvářka a pojem času, a bohům se člověk smál pro jejich stáří, jehož nikdy nedosáhl. I rozhněval se Ré a opustil tuto zemi a země vzdálila se nebesům a člověk přestal rozmlouvati s bohy.
V této době pak na pokraji pouště zkameněla hádanka, která jest klíčem k životu božího člověka Reova. Hledí k východu nehybná sfinx, k východům jiných světů, jejichž obzory protínají srdce bytostí, které si říkají lidé, ale dávno již jimi nejsou. Nemluví sfinx slovy této země; mluví mlčením a v mlčení jest její síla a věčná otázka, která stojí na prahu Poznání. Nemluví slovy této země; mluví skutečnem a ne ten, kdo odpoví literou, nýbrž svou existencí skutečného člověka, má její příslib věčného života...
Poznej sebe sama! Není iniciace bez sebepoznání a není adepta, jenž by se dříve podruhé nestvořil ze stavu, v němž se odřekl všeho, co mu dává soudobá civilisace a ve kterém byl poznal rozháranost své předchozí lidské jednoty. Poznati to, co jest plné a zářící, ač zdá se býti prázdným, viděti nehmotnou část svého vlastního Já a ovládnouti vidiny temné kreace vlastních myšlenek, pramenících z pudového života tohoto světa, znamená dosáhnouti skutečného vnitřního míru, v němž člověk působí na svět stejně tak, jako působil na sebe sama.
V řešení problému člověka – Adama Kadmona kabaly – měli bychom snad vyjíti od původních příčin; poněvadž ale iniciační praxe musí s ohledem na aktuální stav postupovati obráceně, nepočneme šestým dnem Genese, – nýbrž jeho opakem, – tam, kde Syn člověka snad volá »ecce homo«, ne aby vzbudil lítost, ale aby sám litoval šílený dav, jenž podlehnuv zvířecím pudům, zašlapal nejkrásnější květy svého ducha do prachu všednosti a zapomnění.
Podle hermetické nauky hmotná příroda – Maja některých filosofických škol, jest pouhým obrazem přírody skutečné, příčinné úrovně tvůrčího ducha. Do této sféry může zasahovati vyšší Já člověka silou, jež jest v obráceném poměru k jeho závislosti na fysickém životě. Proto, a jedině z tohoto důvodu předpisuje každý iniciační rituál svým neofytům analytický rozbor vlastního Já, neboť to jest jedinou cestou k ukáznění a podmanění přechodné, instinktivní a fysické formy lidského bytí tak, aby mu neztěžovala pronikání do příčinných sfér.
...
Hle, arkánum kabaly, Adama Kadmona a Člověka Reova zářivých pohádek starého Egypta. Nelhala zkamenělá hádanka na pokraji pouště: Ve hvězdách, ubohá lidská otázko, hledáš záhady, na něž jsi sama odpovědí; o propastech nekonečna sníš a sama jsi jimi. Jdi k sobě, k sobě jdi a nebude pro tebe tajemství. V tobě je odpověď; šeptá sfinx člověku prostým úsměvem dítěte, jen proto tajemným, poněvadž tak prostým...
(zdroj)
Není nutné to číst metafyzicky a možná to přispěje k porozumění tomu, proč je spásonosným prvkem cit zakládající víru, a nikoliv rozum.
1
