Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Prostě jsi rerzignovala, zjevně i jen na zjištění, co všechno si nemůžeš dovolit jen proto, že vládnoucí skupinka ti to měla otřebu zakáízat

„… jen že jsme byla v hlavě volná…“

V hlavě volná můžeš být i svázaná pod stolem. A to, že netoužíš po ničem, co ti někdo bezdůvodně zakazuje, to není svoboda, ale rezignace na ni.

nevím co na to říct. notujete si s krakem... pokud se domníváš že lidé touží po tom všem co teď máme a neměli jsme, tedy po spoustě oblečení v obchodech, perfektním autu, dovolené v zahraničí u Jadranu, pak samozřejmě máš pravdu. Teď to máme.

No ale ono je to logické - pokud je tvů subjektivní vjem svobody založen na přijetí restrikcí režimu, některé svobody (a mezi náma, za komunistů i některé ZÁSADNÍ svobody, nikoli jen nemožnost koupit si hezký kousek hadříku nebo LP západní kapely), jedná se o rezignaci na skutečnou svobodu a smíření se s tou záásadně okleštěnou.
Nic víc neříkáme.

Zvyknout se dá i na válku ..... a člověk si taky může "v mezích možností" připadat svobodný

Já mluvila o něčem jiném, asi jste to nepostřehli. že jsme byli svobodní v hlavě...navzdory restrikcím o kterých jsme věděli. Ale hledali jsme způsoby, jak se realizovat. Museli jsme být vynalézaví, chodili jsme do přírody samostatně, nebylo tolik zákazů vstupů... což je určit dobře, že ty zákazy jsou. Znám každé místo tam kde je teď vstup zakázán pod obří pokutou. Bylo dobrodružství dostat se do různých nepřístupných míst, kde je teď všecko zabedněné, zamřížované. Nechválím tu dobu ani náhodou. Jen že jsme teď jaksi pohodlní, všecko nám donesou pod nos. Hromady reklam a nabídek...většinou ramš.

To jsme postřehl. Tu svobodu v hlavě. Která byla rezignací na skutečnou svobodu
Jak psáno, zvyknout se dá i na válku a považovat s eza svobodného. Ale ve skutečnosti svobodná nebudeš

proč rezignací... spíše pochpením že to je jak to je. tedy spíše vyčkáváním

čili rezignací .-)))

Ale dostupnost sraček na trhu přece není to hlavní, v čem se to teď a předtím liší. Kdo pořizuje sračky dneska, chtěl je i za komoušů (pokud v té době žil), akorát se k nim tenkrát nedostal. A kdo chtěl volně cestovat za komoušů, chce to i teď, akorát dneska může (pokud ještě fyzicky může). Svobodně snít se tenkrát dalo o super auťáku nebo o plným šatníku a šperkovnici úplně stejně, jako o Himálajích, Andách, nebo Tahiti. A podle toho, jak se dneska lidi projevují, spousta by jich tu volnost vyměnila za levnější sračky. Takže je otázka, jaký podíl byl tenkrát těch, co snili o dalekých cestách, a jaký těch, kdo snili o plných obchoďácích…

Příroda byla kdysi dávno pro lidi životním prostorem. Jenže kvůli hrstce duševně chorých idiotů je už jen výstavním objektem. Proto byly nařízeny různé zákazy vstupu na určitá území přírody, jako třeba chodit jen po běhounu při prohlídce nějakého zámku. Ty zákazy ovšem nezabrání idiotům dělat v přírodě bordel, kravál a podpalovat co hoří.

Tak já zrovna po těchhle věcech netoužím ani trochu. Ale odjakživa jsem se chtěl podívat volně do světa, i když to nešlo. Tím jsem byl nějak nesvobodný? Nebo spíš tím faktem, že to nešlo?