To je vlastní podstata projekce, je to citace z Jungovo kapitoly definic. knihy, v níž seznamuje se svou vytvořenou typologií (v ní přišel s rozlišením na introvertní a extrovertní typ). Celý text definice projekce je takový:
Projekce znamená přesunutí subjektivního pochodu do objektu. Je to protiklad introjekce (viz). Projekce je tedy proces disimilace, jímž se subjektivní obsah odcizuje subjektu a v jistém smyslu se přivtěluje objektu. Bývají to obsahy trapné, nekompatibilní, kterých se subjekt projekcí zbavuje, ale právě tak pozitivní hodnoty, které jsou subjektu z nějakého důvodu nedostupné, např. proto, že se podceňuje. Projekce stojí na archaické identitě (viz) subjektu a objektu, ale za projekci ji můžeme označit jen v tom případě, kdy vyvstala nutnost zrušit identitu s objektem. Tato nutnost nastává, když začne být identita rušivá, tzn. když se projikovaného obsahu nedostává k přizpůsobení, které je tudíž výrazně narušeno, a je žádoucí navrátit projikovaný obsah do subjektu. Tímto okamžikem nabývá dosavadní parciální identita povahy projekce. Výraz „projekce“ tedy označuje stav identity, který získal zjevnost, a tak se stal předmětem kritiky, ať už ze strany vlastního subjektu, nebo ze strany někoho jiného.
Můžeme rozlišovat projekci pasivní a aktivní. Pasivní projekce je obvyklá forma všech patologických a mnoha normálních projekcí, které nevznikají se záměrem, ale jsou pouze automatickým děním. Aktivní projekce je podstatnou součástí aktu vcítění. Vcítění (viz) je jako celek procesem introjekce, neboť slouží k uvedení objektu do intimního vztahu k subjektu. Pro ustavení tohoto vztahu od sebe subjekt odděluje obsah, např. cit, vkládá jej do objektu, čímž objekt oživuje, a tímto způsobem objekt vtahuje do subjektivní sféry. Avšak aktivní forma projekce vystupuje též jako akt usuzování, jehož cílem je oddělení subjektu a objektu. V tom případě se subjektivní úsudek odděluje od subjektu jako platný faktický stav a je přesazen do objektu, čímž se subjekt od objektu distancuje. Projekce je tedy proces introverze, který v protikladu k introjekci nenavozuje zahrnutí a připodobnění, nýbrž odlišení a oddělení subjektu od objektu. Proto hraje projekce hlavní roli v paranoii, která obvykle vede k totální izolaci subjektu.
Důležitý je poznatek, že projekce stojí na identitě subjektu a objektu, tedy na jejich nedostatečném rozlišení. Tím se mezi objektem a subjektem nevědomě ustavuje vazba a psychika člověka se tak iluzorně rozšiřuje i na vnější svět, přičemž člověk svou psychickou činnost vnímá na objektech, které tím modifikuje,když získávají jakousi "tvářnost". Díky tomu, že se to děje neuvědoměle, tak člověk nabývá dojmu, že nazírá objekt takový, jaký je sám o sobě, a tu svou psychickou činnost, která na objektu ulpívá, tak považuje za atribut objektu. Jen kontrastní situace, když se výrazně změní jeho vztah k objektu, např. při prudké změně nálady, nabízejí možnost rozpoznat tuto iluzi, pokud si člověk všímá, že předměty změnili svou tvářnost a tudíž že to nemůže být jejich atribut.
