,
Ano, i to je stav identity. Ten může být také záměrně navozovaný (např. při uměleckém tvoření, v bojovém umění pro navození max. koncentrace, nebo při kontemplaci), ale pro náboženství má význam přirozený stav identity. Viz Jungovo definice:
O identitě mluvím v případě psychologické totožnosti. Je to vždy nevědomý fenomén, neboť vědomá identita by znamenala vždy vědomí dvou věcí, které jsou navzájem totožné. Jejím předpokladem je tedy oddělení subjektu a objektu, což by ovšem znamenalo zrušení fenoménu identity. Předpokladem psychologické identity je nevědomost o ní. Je charakteristická pro primitivní mentalitu a je vlastním základem participation mystique. Ta totiž není nic jiného než zbytek prapočáteční psychické nerozlišenosti subjektu a objektu, tedy primordiálního nevědomého stavu. Mimoto je charakteristická pro raně infantilní stav ducha, a konečně je charakteristická pro nevědomí dospělého kulturního člověka, které, dokud se nestalo obsahem vědomí, existuje trvale ve stavu identity s objekty. Na identitě s rodiči spočívá identifikace (viz) s rodiči; kromě toho na ní stojí možnost projekce a introjekce (viz).
Identita je v první řadě nevědomá totožnost s objekty. Není to ztotožňování, není to identifikace, je to apriorní totožnost, která vůbec nikdy nebyla předmětem vědomí. Z identity vychází onen naivní předsudek, že psychologie jednoho je stejná jako psychologie druhého; že všude platí tytéž motivy; že co je příjemné mně, musí samozřejmě těšit také druhého; že co je pro mě nemorální, musí být nutně nemorální také pro druhého; atd. Z identity vychází obecně rozšířená snaha zlepšit na druhém to, co bychom měli změnit u sebe. Na identitě spočívá též možnost sugesce a psychické „nákazy“. Mimořádně jasně vychází identita najevo v patologických případech, např. v paranoidním vztahovém bludu, v němž člověk u druhého jako samozřejmost předpokládá svůj vlastní subjektivní obsah. Identita je však také možnost vědomého kolektivismu, vědomého sociálního zaměření, které došlo svého nejvyššího vyjádření v ideálu křesťanské lásky k bližnímu.
Fylogeneticky totiž směřujeme od sebe-nevědomého stavu k sebe-vědomému, stále více a více se rozšiřujícímu, takže od onoho počátku, o němž referují mýty, se náš přirozený stav identity už dost vytratil, ačkoliv pořád je přítomen ve významné míře.
