,
Pro úplnost heslo Konkretismus z "modrého" slovníku:
(lat. concretio: zhuštění, tělesnost)
Jako konkretismus se označuje určité pojetí způsobu existence toho, co nahlížíme v imaginacích, snech a vizích nebo co pojmenováváme pojmy a symboly. Konkretisticky chápány, případně pojímány jsou sny a vize tehdy, jestliže člověk věří, že přitom vidí něco, co je schopno samostatné existence: reálné (konkrétní) věci a osoby. Na dnešní rovině vědomí chápeme sny a vize obrazně (symbolicky): jako výtvory nevědomí, ve kterých se znázorňují nenázorné – většinou psychické – záležitosti. V dřívějších fázích evoluce vědomí jsou takřka všechny výtvory nevědomí pojímány konkretisticky (apercipovány), protože jsou vnímány ještě výlučně v projekci (percipovány). Z tohoto způsobu apercepce vzešel dualistický archaický obraz světa s jeho rozlišováním mezi vezdejším světem a zásvětím. Věřilo se, že zásvětní bytosti mohou ve snu navštívit duši, ukázat se člověku ve vizi (zjevení) nebo vůbec přechodně přenést jeho duši do zásvětí (uchvácení). Definitivně je tento druh konkretismu překonán – a tím archaické vidění světa v průběhu zkoumání nevědomí. Rozhodující objev pochází od Junga, totiž důkaz, že také při vizi spontánní dojem klame. Rozhodující pro překonání archaického světového názoru je tento důkaz proto, že statek víry v náboženstvích – i v křesťanství – vznikl především z (konkretisticky chápaných) vizí.Jiný druh konkretismu – pojmový konkretismus – existuje ve fyzické větvi evoluce vědomí. Když se Řekové (kolem roku 600 př. n. l.) naučili vytvářet a používat pojmy (abstrakta), kladli již velmi záhy otázku po jejich způsobu existence. Platón chápe abstrakta ještě konkretisticky: jako ideje (řec. eidos), které existovaly už před vznikem věcí a nacházejí se v jakémsi nebi idejí (viz archetyp). Tehdy se také ještě věřilo, že nikoli člověk, ale kosmos myslí, a člověk na tom participuje. V dějinách filozofie se Platónův pojmový konkretismus označuje obvykle jako realismus (lat. res: věc). Překonán byl již v generaci po Platónovi následující Aristotelem. Ten zastával názor, že pojmy existují jen v našich hlavách stejně jako ve věcech, ze kterých jsou abstrahovány. Toto pojetí se později označovalo jako nominalismus (lat. nomen: jméno, slovo, označení). Aristotelovo hledisko zprvu nebylo – kvůli rearchaizaci následující po řecké klasice – obecným vědomím přijato. K vypořádání mezi oběma pojetími došlo teprve ve scholastice – v takzvaném sporu o univerzálie. Nominalismem byl vytvořen trvalý předpoklad vzniku přírodních věd – a tím konečně objevení nevědomí a hlubinné psychologie.
Není tím řečeno, že by náboženská víra byla špatně, poněvadž ve výsledku je jedno, jestli ty psychické faktory jsou brány v potaz napřímo, anebo v projekci. Neboli ve výsledku je jedno, jestli člověka ke správné činnosti přivede znalost principu svého fungování, anebo příběh, co ten princip obrazně vystihuje.
