Mimochodem "hvězda na východě" je motiv i alchymický. Viz třeba:
Jedna pasáž mohla zmást, zarazit či překvapit pozorného čtenáře, obeznámeného již se základními myšlenkami hermetismu. A to tehdy, když moudrý a důvěrný pisatel zvolá: ach, skoro lze říci, že ten, kdo pozdravil jitřní hvězdu, navždy ztratil zrak a rozum, protože oslněn jejím klamným svitem, je svržen do propasti. Není snad tato věta ve zjevném rozporu s tím, co jsme tvrdili před více než dvaceti lety ve studii o Zlatém Rounu – totiž, že hvězda je velkým znamením Díla; pečetí filosofickou matérii a učí alchymistu, že to, co nalezl, není světlo bláznů, ale světlo mudrců; zasvěcuje moudrosti; a že ji nazývá jitřní hvězdou? Budiž poznamenáno: stručně jsme upřesnili, že hermetická hvězda (v orig. ASTRA, nikoli ETOILE) je nejprve obdivována v zrcadle Umění či v Merkuru, dřív než ji lze objevit na chemickém nebi, kde září nekonečně skrovněji. Starajíce se stejnou měrou o povinnosti lásky k bližnímu i o zachování tajemství, a abychom byli pokládáni za horlivé příznivce paradoxu, mohli bychom zdůraznit zázračné arkánum; a z toho důvodu přetiskujeme několik řádek z velmi starého svazku, zapsaných po jednom z oněch učených rozhovorů s Fulcanellim, které zpříjemněny vychlazenou a sladkou kávou, byly pramenem hlubokých slastí snaživého a vědychtivého mladíka, dychtícího po nedocenitelném vědění.
Naše hvězda je jediná a přece dvojí. Naučte se rozpoznávat její skutečný otisk od jejího obrazu a zpozorujete, že září s větší intenzitou za denního světla než v nočních temnotách.
Tento výrok potvrzuje a doplňuje neméně kategorické a skvělé tvrzení Basilia Valentina (Dvanáct klíčů):
«Bohové propůjčili člověku dvě hvězdy aby ho vedly k veliké Moudrosti; člověče, pozoruj a následuj neustále jejich jas s vytrvalostí, neboť v něm se nalézá Moudrost.»
A nejsou tyto dvě hvězdy těmi hvězdami na nevelkých alchymistických malbách, jež můžeme spatřit ve františkánském klášteře v Cimiez, a jež jsou doprovozeny latinským nápisem, vyjadřujícím spásnou moc tak vlastní noční záři hvězd: «Cum luce salutem; se světlem spásu»? V každém případě, máte-li jen špetku filosofického důvtipu a vynaložíte-li úsilí na meditování o předchozích výrocích nesporných Adeptů, získáte klíč, s jehož pomocí Cyliani otevírá zámek chrámu. Ale jestliže nepochopíte, čtěte znovu Fulcanelliho, a nehledejte jinde poučení, které vám žádná jiná kniha nemůže nabídnout s takovou přesností. Pak tedy dvě hvězdy, ač se to zdá nemožné, tvoří hvězdu jedinou. Ta, která září nad mystickou Pannou – naší skutečnou matkou (notre mère) a hermetickým mořem (mer hermétique) současně - zvěstuje početí a je pouhým odleskem oné druhé, která předchází příchodu Syna. Neboť ačkoli nebeská Panna je dále nazývána Stella Matutina, ranní hvězda, jestliže je dovoleno rozjímat o záři nebeského znamení nad ní, jestliže rozpoznání tohoto pramene Milosti vrhá radost do srdce Umělcova – je přesto pouze prostým obrazem, odraženým v Zrcadle Moudrosti. Přes svou důležitost a místo, které zaujímá u autorů, tato hvězda viditelná, avšak nepochopitelná, dosvědčuje skutečnost oné druhé, té, která korunovala božské Dítě při jeho zrození. Znamení, které přivedlo Mágy k betlémské jeskyni, učí nás svatý Chrysostom, spočinulo – dříve než zmizelo – na hlavě Spasitele a obklopilo jej jasnou svatozáří.
Tvrdíme, jakkoliv jsme si jisti, že sklidíme pramálo vděku: jedná se vskutku o noční hvězdu, jejíž světlo září bez velkého jasu na pólu hermetického nebe. Je také důležité, aniž bychom se nechali mýlit zevnějškem, že se zjeví na nebi pozemském, o němž hovoří Václav Lavinius z Moravy, a o kterém se dopodrobna šíří Jacob Tollius:
«Musíš pochopit, co je nebe, z mého malého komentáře, který následuje a jímž může být chemické nebe otevřeno. Neboť
toto nebe je nesmírné a zahaluje prostory purpurovým světlem, ve kterém lze rozeznat jeho hvězdy a jeho Slunce.»
