Nehraje roli co ví, ale co může udělat. Rozhodovat za člověka sice může a může ho tedy nastavit tak, aby jednoznačně přijímal Boží slovo, ovšem pak je to rozhodnutí Boha a ne člověka. Člověk tu přichází o svou vůli.
Nehraje roli co ví, ale co může udělat. Rozhodovat za člověka sice může a může ho tedy nastavit tak, aby jednoznačně přijímal Boží slovo, ovšem pak je to rozhodnutí Boha a ne člověka. Člověk tu přichází o svou vůli.
Pokud Bůh věděl, že svobodná vůle povede ke zlu, pak ho chtěl. Pokud nevěděl, není vševědoucí. Pokud mu nedokázal zabránit, není všemohoucí.
Tady jednoduše nebylo zbytí, když je svobodná vůle svobodou volit mezi dobrem a zlem (jít s řádem/Bohem a proti řádu/Bohu).
Kdyby nebylo stvořeno dobro a zlo, člověk by nemusel volit a ani by si neuvědomoval, že nějaká volba existuje. Pokud tedy platí princip, že svobodná vůle nutně přináší možnost volby mezi dobrem a zlem, pak je tu otázka: odkud se vzal tento princip? A proč by ho nedokázal vyřešit ten nejvyšší, pokud je skutečně všemohoucí, proč by se musel spokojit s tím, jak je to nastavené?
Tak je otázka, jestli bylo dobro a zlo vůbec stvořeno. Jinak svoboda spočívá ve volnosti a svobodnou volbu bych tak nechápal jako princip, ale prostě jako možnost žít nezávislejší život, čili mít určitou autonomii ve svém aktu. A je patrné, že je taková autonomie svázána s fenoménem vědomí. Svobodná volba je jedním z aspektů vědomí sebe sama, což je situace, kdy si bytost uvědomuje své vlastní bytí (i bytí všeho okolo) a vymaňuje se tak z diktátu pudů a instinktů. Takže odkud se to vzalo: je to výhodnější situace z evolučního hlediska, hlediska přežití.