To je právě vždycky potřeba specifikovat, vůči čemu tu náhodnost
vztahujeme. Jako náhodu či nahodilost označujeme situaci, kdy mezi jedním a
druhým dějem či situací, stavem apod. není vzájemná souvislost (obvykle
příčinná). Při posuzování náhodnosti se porovnávají dva děje a je
tedy vždy potřeba určit (nebo si ujasnit) i ten druhý děj, vůči němuž
je to vztahováno, což je otázka po tom, v jakém smyslu by to mělo být
náhodné. Poněvadž jeden děj může být v jednom smyslu náhodný a v
jiném smyslu ne (záleží na tom, vůči jakému jinému ději je
posuzován).
Např. pád tašky ze střechy může být náhoda ve smyslu, že tu tašku
neshodil žádný živý tvor, nýbrž že spadla "sama", v důsledku působení
přírodních procesů ("běhu světa"). Náhodou tu potom označujeme
samovolnost . Může ale taky přijít stavební odborník a říci, že vůbec
není náhoda, že ta taška spadla, protože tašky daného typu mají nějakou
konstrukční vadu, díky které prostě ze střech padají. Potom může
přijít policista a říci, že ten pád byl náhoda z hlediska toho, že
spadla zrovna mě na hlavu (tj. že v tom nebyl úmysl). A není ten pád zas
náhoda ve smyslu, že má nějakou fyzikální příčinu.
Takže při posuzování náhodnosti vždycky záleží na tom, z jaké
úrovně příčinnosti děj posuzujeme. Neboli jak se tážeme.