Bez možnosti zobrazování by nebylo žádné umění, obrazy, sochy,
všechna ta nespočetné díla lidské touhy po kráse a výsledky tvůrčí
představivosti. To by nemohly existovat ani kostely, chrámy a katedrály a
třeba i náhrobní kameny.
Jen hlupák a stoupenec diktatury by zakazoval umění nebo předepisoval, co se
smí a nesmí zobrazovat. Dělali to třeba nacisté. Někdy i fanatičtí
stoupenci některých náboženství.
Když je na obraze nebo fotografii někdo nebo něco, co mám rád, není to
žádná modla. Neuctívám ten obraz, ale připomínám si toho zobrazeného. K
němu mám nějaký vztah, ne k tomu zobrazení. Obraz mi jen něco
zprostředkuje.
Modla - to by mohla být nějaká posvátná ikona, kterou by chtěli dotykem
léčit nemocného. Nějaký předmět, kterému by se přisuzovaly zázračné
vlastnosti. U církve bych třeba zmínil poněkud morbidní uctívání a
vystavování kostí svatých.