Asi by to nešlo vzhledem k tomu, že u křesťanů je takové chování
"programové", tj. jsou vysloveně vybízeni k tomu, aby pomáhali bližnímu
(aby neznámý člověk pro ně nebyl "cizím" člověkem, nýbrž aby na jeho
situaci pociťovali účast).
Onen E. Lévi (byl Francouz, psal v pol. 19. stol.) má v jedné své knize
kapitolu, která je jakýmsi rozhovorem vědy a víry. Na samém konci
uvádí:
Věda: Uznávám, že náboženství vykonalo mnoho dobra, způsobilo však i mnohé zlo.
Víra: Zabíjí-li se jménem Boha, jenž pravil: „Nezabiješ“, pronásledují-li se lidé ve jménu Toho, jenž miloval své nepřátele, rozšiřuje-li se temno ve jménu Onoho, jenž chce, aby světlo nestálo pod kbelcem, jest spravedlivé zločin připisovati zákonu, který jej odsuzuje? Chceš-li býti spravedlivou, pak řekni, že přes to, že náboženství existuje, se napáchalo na zemi mnoho zla. Ale jakým ctnostem dalo zároveň vypučeti, kolika oddanostem a neznámým obětím! Počítalas ona vznešená srdce obého pohlaví, jež vzdala se všech radostí, aby se stala služebníky všech bolestí? Duše oddané práci a modlitbě, jež zemřely, poněvadž konaly dobro? Kdo založil azyly sirotků a starců, nemocnice pro nemocné, útočiště pro nešťastné? Tato díla stejně slavná jako skromná jsou skutečnými výtvory; jimi jsou naplněny anály církve; náboženské války a popraviště sektářů patří politice barbarských století. Sektáři byli přesto sebevrahy. Zapomněla jsi hranice Michala Serveta a na revoluci našich otců, jež odsuzovala inkvisici a bartolomějskou noc, ale páchali stejné ohavnosti a k tomu ještě ve jménu lidství a rozumu? Vždy jsou lidé suroví, zvláště tehdy, zapomenou-li na žehnající a odpouštějící náboženství.
1
