Co píše Ratzinger předtím:
Jednota Bible jako kritérium jejího výkladu
Nyní si tedy musíme položit otázku: Je rozlišení mezi obrazem a tím, co má být vyjádřeno, pouze únikem, protože se již nemůžeme spolehnout na text, i když z něj stále chceme něco vyvodit, nebo existují kritéria vycházející z Bible samotné, která toto rozlišení potvrzují? Poskytuje nám Bible přístup k takovýmto vodítkům a znala je v minulosti církevní víra a uznávala je?
Podívejme se na Písmo svaté znovu s ohledem na tyto otázky. Tam můžeme především zjistit, že popis stvoření v 1. kapitole Genesis, který jsme právě slyšeli, není od samého počátku něčím, co by bylo uzavřeno samo do sebe. Písmo svaté jako celek totiž nebylo napsáno od začátku do konce jako román nebo učebnice. Je spíše ozvěnou Boží historie s jeho lidem. Vzniklo z bojů a zvratů této historie a v celém textu můžeme zahlédnout vzestupy i pády, utrpení i naděje, velikost i selhání této historie. Bible je tedy příběhem Božího úsilí o to, aby se lidem v průběhu času stal srozumitelným; je však také příběhem jejich úsilí uchopit Boha v průběhu času. Téma stvoření tedy není jednou provždy zaznamenáno na jednom místě; spíše provází Izrael po celou dobu jeho dějin a vskutku celý Starý zákon je putováním s Božím slovem. Teprve v průběhu tohoto putování se krok za krokem utvářel skutečný způsob, jakým se Bible sama zjevuje. V důsledku toho můžeme sami zjistit, kam tato cesta vede, pouze pokud po ní půjdeme až do konce. V tomto ohledu – jako cesta – patří Starý a Nový zákon k sobě. Pro křesťana představuje Starý zákon ve své celistvosti postup směrem ke Kristu; teprve když k němu dospěje, vyjasní se jeho skutečný význam, který byl postupně naznačován. Každá jednotlivá část tedy odvozuje svůj význam z celku a celek odvozuje svůj význam ze svého cíle – z Krista.
Ratzinger příběh o stvoření nechápe jako líčení toho, jak Bůh postupoval, nýbrž jako sérii obrazů podávající symbolicky nějakou teologickou výpověď.
