Úcta k odvaze těchto historických postav je jistě na místě, ale Váš
pohled je bohužel produktem idealizovaných hagiografií, které oddaní
kronikáři psali s odstupem mnoha desetiletí či století.
Jak už jsem v této diskusi zmiňoval, reálná lidská slabost, agonie, šok a
vnitřní zoufalství se z těchto textů časem jednoduše vymazaly ve
prospěch povznášejícího příběhu. Jako člověk z laboratorního či
biologického prostředí jistě víte, že lidské tělo má jasně definované
fyziologické limity. Představa, že organismus prožívá čtvrcení
zaživa‚ "s úsměvem na tváři" díky teologickému přesvědčení, zcela
popírá neurobiologii. Extrémní trauma a destrukce tkání spouštějí
masivní neurochemický šok, ztrátu krevního tlaku a postupné selhávání
kognitivních funkcí. To, co tehdejší laičtí svědci v aréně či
pozdější kronikáři interpretovali jako nadpřirozený klid nebo úsměv,
byl zkrátka biologický šokový stav umírajícího těla a upadání do
bezvědomí.
Víra může fungovat jako silný psychologický kotevní bod a motivace, dokud
člověk do té arény vstupuje. Jakmile však nastoupí brutální fyzická
destrukce, biologické limity nervové soustavy jsou neúprosné a platí pro
každého Homo sapiens bez rozdílu.
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
