O Smrtce
Hlas za ním se ozval tak nečekaně, že se kovář sebou škubl. Navíc
neslyšel, jak se otevřely dveře do dílny a někdo vešel dovnitř.
Kovář popadl hadr ze stolu, otřel si unavené ruce, pomalu se otočil, když
tu před ním stál velmi neobvyklý klient.
Byla to samotná smrt.
- Mohl bys mi naklepat kosu? zeptal se host ženským, ale trochu chraplavým
hlasem.
- Tak to je konec, pomyslel si kovář a odhodil hadr někam do kouta a
povzdechl si.
"Naklepej mi kosu," opakovala Smrt trpělivě.
- A pak?
- A pak naostřit, pokud je to možné.
Kovář pohlédl na kosu. Na čepeli bylo skutečně několik stop po záseku
do tvrdého a čepel samotná se již začala vlnit.
- To je pochopitelné, - přikývl, - ale co mám pak dělat? Modlit se nebo
balit věci? Jsem v této situaci prostě poprvé, abych řekl, nevím jak
postupovat...
- Aha ... To myslíš vážně? - Smrtka se začala tiše smát, - Ne, nejdu
po tobě. Potřebuji si jen opravit kosu. Rozumíš?
- Takže nejsem mrtvý?
- Ty víš přeci nejlíp jak se cítíš?
- Ano, zdá se že jsem v pořádku.
- Žádná nevolnost, závratě, bolest?
"Ne," řekl kovář nejistě a poslouchal své vnitřní pocity.
"V tom případě se nemusíš ničeho bát," řekla Smrt a podala mu kosu.
Kovář ji vzal do svých rukou a začal si ji prohlížet z různých
stran.
- Odpustíte mi, že jsem tak upřímný, ale nemohu uvěřit, že držím v
rukou předmět, s jehož pomocí bylo zničeno tolik životů! Žádná zbraň
na světě se mu nevyrovná. To je opravdu neuvěřitelné!
- Co jsi říkal? řekla tiše.
- Řekl jsem, že nemůžu uvěřit, že držím zbraň, která...
- Zbraň? Řekl jsi zbraň?
- Možná jsem to tak neřekl, jen...
Kovář nestihl dokončit. Smrt, která bleskovým pohybem vyskočila, byla
za okamžik přímo před kovářovou tváří. Okraje její kapuce se mírně
chvěly.
- Kolik lidí si myslíš že jsem zabila? zasyčela skrz zaťaté zuby.
"Já... já nevím," vymáčkl ze sebe kovář a sklopil oči k podlaze.
- Odpověz! - Smrt ho popadla za bradu a zvedla jeho hlavu, - Tak kolik?
"Já, já nevím...
- Kolik? - křičela mu přímo do tváře.
- Ale jak mám vědět, kolik jich bylo? zavrčel kovář a snažil se
odvrátit zrak.
Smrt mu pustila bradu a na několik sekund se odmlčela. Pak se shrbená
vrátila na lavici a s těžkým povzdechem se posadila.
- Takže nevíš, kolik jich bylo? - řekla smrt tiše a aniž by čekala na
odpověď a pokračovala, - co když ti řeknu, že nikdy, poslouchej nikdy jsem
nezabila ani jediného člověka. Co mi na to řekneš?
- Ale... ale co já s tím? ...
"Nikdy jsem nezabíjela lidi." Proč bych to dělala, když Vy sami
odvádíte skvělou práci s tímto posláním? Vy sami se navzájem zabíjíte.
Vy sami! Můžete se zabíjet pro vznešené cíle, pro svůj vztek a nenávist,
můžete dokonce zabíjet jen tak pro zábavu. A když vám to nestačí,
rozpoutáte války a zabíjíte se navzájem po stovkách a tisících. Prostě
to milujete. Jste závislí na krvi někoho druhého..
A víš, co je na tom všem to nejhnusnější? Nemůžete si to přiznat! Je
pro Vás mnohem snazší vinit mě ze všeho, - krátce se odmlčela, - Víš,
vůbec, jaká jsem byla předtím? Byla jsem nádherná mladá dívka,
potkávala jsem duše lidí s květinami a doprovázela je na místo, kde jim
bylo souzeno být. Smála jsem se na ně a pomáhala jim zapomenout na to, co se
jim stalo.
To už je ale strašně dávno... Podívej, co se mi stalo!
Vykřikla poslední slova, vykročila z lavice a shodila si kapuci z hlavy.
Před očima kováře se objevila vráskami pokrytá tvář staré ženy.
Řídké šedivé vlasy visely ve spletených pramenech, koutky popraskaných
rtů spadlé nepřirozeně dolů a odhalovaly spodní zuby, které vykukovaly
zpod rtu..
Ze všeho nejstrašnější byly její oči. Úplně vybledlé, bezvýrazné
oči zíraly na kováře.
- Podívej se, kým jsem se stala ! A víš proč? - udělala krok ke
kováři.
"Ne," zavrtěl hlavou.
„Samozřejmě, že nevíš,“ ušklíbla se, „Udělali jste to ze mě vy
lidé! Viděla jsem matku zabíjet své děti, viděla jsem muže zabíjet
svého bratra, viděla jsem, jak může člověk klidně zabít sto, dvě stě,
tři sta dalších lidí za jeden jediný den! Křičela jsem hrůzou...
Smrti zajiskřily oči.
- Vyměnila jsem pak své krásné šaty za tyto černé šaty, aby na nich
nebyla vidět krev lidí, se kterýma jsem se setkala. Nasadila jsem si kapuci,
aby lidé neviděli mé slzy. Už jim nedávám květiny. Udělali si ze mě
monstrum. A pak mě obvinili ze všech svých hříchů. Ovšem, je to tak
jednoduché... - zírala na kováře strnulým pohledem, - Doprovázím lidi,
ukazuji jim cestu, ale nezabíjím lidi... Dej mi mou kosu, ty jeden
blázne!
Když Smrt vytrhla kováři kosu z rukou, otočila se a zamířila k východu
z dílny.
- Můžu se tě zeptat na jednu otázku? Zvolal na ni kovář
- Chceš se zeptat, proč tedy potřebuji kosu, že? Zeptala se smrt a
zastavila u otevřených dveří, aniž by se otočila.
- Ano.
- Víš, cesta do nebe ... dávno je už zarostlá trávou ...
Credit: Johan Peter Hasenclever
,
