,
Co se týče té pravdy, obsah tohoto pojmu je v náboženství dvojí: jednak se pravdou nazývá samotné náboženské učení, což platí hlavně pro abrahámovská náboženství, poněvadž ta jsou prezentována jako Bohem zjevená náboženství, a tudíž k nim jejich stoupenci přistupují jako k Bohem zjevené pravdě a proto o tom dotyčném učení jako o pravdě i mluví. Ti stoupenci tomu učení důvěřují, věří že je pravdivé a je to tak tudíž vyslovováno ve víře. (Koneckonců vždyť si samotní ti lidé říkají "věřící" - na druhou stranu by měli čas od času poukázat na to, že jejich vyjádření je jejich přesvědčením, nebo by se to neměli bránit přiznat, když je na to ateistou poukázáno.)
A jednak se používá v běžném smyslu jako souhlas tvrzení se skutečností s tím, že se tím odkazuje na historická, geografická, sociologická či psychologická fakta nebo na empirii vyplývající z praktikování oné víry. Je fakt, že pravdivost empirické výpovědi může být pochybná, není-li libovolně verifikovatelná, ale to je dáno tím, že dané empirické podmínky nejsou libovolně nastolitelné a tudíž je to samotnou vlastností tohoto typu empirie.
Pak se tedy ještě třeba Bůh označuje jako Pravda, coby absolutní skutečnost, ale to se píše s velkým P, aby se dalo najevo, že se nemíní obvyklý význam toho slova. S velkým se ze stejného důvodu občas píše i ten první uvedený případ.
