To by bylo asi na delší povídání, do kterého nevim, jestli se chci
pouštět, takže jenom stručně. Psychika před vznikem vědomí sebe sama
byla jednolitý, soudržný celek; všechno co se v ní dělo, bylo v režii
přírody. Vznikem vědomí sebe sama vzniká druhý psychický systém, který
má vlastní centrum aktivity (ego, vědomé já), jež se díky své svévoli
dopouští excesů, narušujíc tak původní jednotu psýché a ta už tudíž
nefunguje jako jeden celek, ale jako dva konfliktní celky. Tato nejednota se
projevuje různými stupni intenzity, mezi její projevy patří nevyrovnanost
(sic!), ztráta sebevědomí, nerozhodnost, nebýt ve své kůži aj., a
emoční stavy jako je sklíčenost, deprese či obecně špatná nálada.
Psychika ale tíhne ke svému přirozenému stavu (tak jako v těle, tak i v
psychice probíhají homeostatické autoregulační procesy) a neustále se
snaží nastolit svou jednotu, a to nejen výše zmíněnými kompenzačními
aktivitami, ale i produkcí symbolů. Bůh coby představitel skutečnosti
(Pravdy či přirozenosti věcí) a řádu, vyjadřuje tuto psychickou jednotu a
přirozenost, tento pravý stav bytí a identity. Tušení Boha či
náboženský cit je tak projev onoho tíhnutí psýché ke své přirozené
jednotě, touha po Bohu je instinktivní touhou po nastolení této jednoty, po
návratu do přirozeného stavu.
Už jsem tu v minulosti psal, že náboženské pojmy jsou vesměs
psychologické pojmy a dají se na ně převést. To znamená, že v lidské
psychice se nachází něco, co lze popsat jako ducha (=komplex, coby
"neviditelná přítomnost"), boha atd.