Ten umírající, v té jeho poslední minutě, své pocity neformuluje
objektivně, nemůže, protože je jeho mysl už nefunkční. Jen vegetuje a
maximálně jen něco vydechne, jako třeba "maminko".
Můj děd, ten co těsně přežil masakr první světové války, moc o tom
sice nevyprávěl, jen tak pár kamínků mozaiky. Babička toho věděla víc.
Po tom co katolické křesťanstvo Italů rozestřílelo v Dolomitech pozice
rakouského křesťanstva, co si zbytky vojáků prožily hlad, mráz, omrzliny,
laviny a jedovaté plyny a hrstka se dostala ještě trochu živá z hor do
týla byl po "uzdravení" přidělen saniťákům. Na ošetřovně spousta
mladých umírajících mužů, kteří, když ještě měli sílu, křičeli
bolestmi a touhou po životě, volali své maminky ... a lazaretem procházel
kněz, který o frontě jen slyšel, nad nimi dělal křížky a blábolil o
milujícím bohu. Lazaret byl tak přeplněn, že lékaři nestíhali, scházel
obvazový materiál, scházelo všechno, tak uvolňovali lůžka pro další
přísun raněných tak, že ukázali na ještě živořícího vojáka a
saniťáci ho odnesli a hodili do jámy společného hrobu. Některý ještě
pohnul rukou a otevčel oči. ...
Takže nějaké bláboly, že umírající se obrací k bohu považuji za
lživou katolickou propagandu. Z vojáků se dělají po válce posmrtně
hrdinové, kteří si radostně nechali granátem otevřít břicho a volali
"ať žije císař pán a jeho bůh".
Realita byla a je jiná.