Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Příklad proroctví, které se vyplnilo.
Arménská genocida ze strany Turků znamenala 1,5milionů zavražděných a mrtvých Arménů.
Toto bylo podmětem proroctví a okolnosti kolem toho tu přináším:
……nejslavnějšímu občanu v Kara Kala. Ten byl v celém kraji známý jako „Chlapec Prorok“, i když mu bylo už 58 let. Skutečné jméno toho muže bylo Efim Gerasemovič Klubniken. V Kara Kala každý věděl, že když bylo Efimovi jedenáct let, slyšel, jak jej Pán opět povolává k dalšímu půstu a modlitbám. Tentokrát to trvalo sedm dní a sedm nocí a měl přitom vidění.
Na tom samo o sobě nebylo nic mimořádného. Jak měl dědeček ve zvyku popichovat, tvrdil, že když někdo zůstane tak dlouho bez jídla a spánku, musí začít vidět zjevení. Avšak to, co byl Efim schopen během těch sedmi dnů udělat, už nebylo tak snadno vysvětlitelné.
Efim neuměl číst ani psát. Když však seděl v malé kamenné chatrči v Kara Kala, viděl před sebou obraz map a poselství napsané v překrásném rukopisu. Efim požádal o pero a papír. Sedm dní pak seděl u hrubého dřevěného stolu, kde rodina jedla, a namáhavě kopíroval tvar a podobu písmen a kreseb, které se promítaly před jeho zrakem.
Když skončil, přinesli rukopis k vesničanům, kteří uměli číst. Ukázalo se, že toto negramotné dítě zaznamenalo řadu návodů a výstrah v ruské azbuce. Chlapec psal, že v blíže neurčeném časovém úseku v budoucnosti bude každý křesťan v Kara Kala vystaven hroznému nebezpečí. Předpověděl dobu nevýslovné tragédie pro celou zemi, kdy mají být brutálně zavražděny statisíce mužů, žen a dětí.
Mnozí lidé v Kara Kala se vysmívali těmto dobrodružným fantaziím malého chlapce. Jistě musí existovat nějaké vysvětlení tohoto „zázračného“ spisu. Možná, že se chlapec sám tajně naučil číst a psát, aby mohl ve vesnici sehrát tenhle žert.
A pak, krátce po přelomu století, Efim oznámil, že přišel čas k naplnění slov, která napsal téměř před padesáti lety. „Musíme uprchnout do Ameriky,“ řekl, „všichni, kteří zde zůstanou, zahynou.“
Tu a tam sbalily některé letniční rodiny v Kara Kala své jmění a nelitovaly majetku, který zde musely zanechat. Efim a jeho rodina byli mezi těmi, kteří odešli první. Každá rodina letničních, která opustila Arménii, se stávala terčem posměchu těch, kteří zde zůstávali. Skeptici a nevěřící, mezi nimi i mnozí křesťané, se prostě zdráhali uvěřit, že Bůh může dávat modernímu člověku v moderním věku zcela konkrétní pokyny. Avšak Boží varování se přesně potvrdilo. V roce 1914 začala pro Arménii doba nevýslovné hrůzy. S nemilosrdnou důkladností započali Turci své krvavé dílo. Dvě třetiny arménského obyvatelstva zahnali do mezopotámské pouště. Přes milion mužů, žen a dětí, včetně všech obyvatel Kara Kala, zemřelo během těchto pochodů smrti. Dalšího půl milionu lidí bylo pobito ve vesnicích při pronásledování.
Ti, kteří uposlechli výstrahy Chlapce Proroka a hledali útočiště v Americe, naslouchali těmto zprávám se zděšením. Dědeček Demos byl mezi těmi, kteří uprchli. V roce 1905 prodal statek, který rodina dědila z generace na generaci a nedbal na to, že za něj dostal jen malou část jeho ceny. Pak jednotlivým příslušníkům rodiny naložil na záda majetek, který mohli unést. On sám pak mezi jiným nesl i těžký mosazný samovar na dřevěné palivo. A spolu se ženou, svými šesti dcerami - Zuzanou, Ester, Siroon, Maggou, Yerchan a Hamas a také s pýchou svého života, třináctiletým Izákem, odcestoval do Ameriky.