,
ateismus byl na světě dávno před nějakým komunismem...
Obecný pojem ateismus se sice objevuje až v 16. století, o lidech, kteří bohy a bohoslužbu odmítali, jsou četná svědectví už od starověku. Také Sókratés byl odsouzen za bezbožnost (asebeia), protože zpochybňoval kompetenci věštců (dialog Euthyfrón) i rapsódů (dialog Ión) v otázce zbožnosti a byl obviněn, že vymýšlí nové bohy.[2] Přitom se Sókratés proti takovému obvinění vehementně brání.[3] Podobně byli jako „bezbožní“ (atheoi) obviňováni už ve starověku židé i křesťané, protože se odmítali podílet na veřejných bohoslužbách.
Blíže k ateismu, jak jej v současnosti chápeme, stojí názory Epikúra (341–270 př. n. l.) a jeho žáků. Hlavním Epikúrovým cílem bylo zbavit lidi strachu ze smrti a z bohů. Římský básník Titus Lucretius Carus (asi 97–55 př. n. l.) v naučné básni De rerum natura (česky „O přírodě“) rozvíjí epikurejský pohled na svět a materialistickou, atomistickou filozofii do uceleného a systematického popisu vesmíru. Bohové podle něho žijí blaženě na nebesích, jsou však na světě nezávislí a lidé jsou jim lhostejní, proto ani není třeba se jimi zabývat. Staví se proti jakémukoli uctívání bohů, které dle jeho názoru způsobilo mnoho zla (což dokládá příklady z historie i mytologie) a je zcela zbytečné. Epikúros podle něho „osvobodil“ lidstvo od uctívání božstev. Hymnickými verši na Venuši také Lucretiův epos podle klasických konvencí začíná.[4] Epikúros ani Lucretius tedy samu existenci bohů nepopírají, tvrdí jen, že se lidských životů nijak netýká a jejich názor je tedy spíš deistický než ateistický.
