Tak tady to máš černé na bílém jak je to s těmi modlami visitore. Tyto
verše Biblické by měli zavřít pusu všem modelářům.
Výrobci model jsou zcela nicotní, to, co obdivují, jim nemůže pomoci.
Sami sobě stojí za svědky, přitom nic nevidí a nic nevědí, aby se aspoň
styděli! Ostuda čeká všechny jeho stoupence – vždyť i umělec je jen
člověkem! Jen ať se všichni shromáždí, jen ať předstoupí, aby se
děsit a stydět museli! Kovář si bere nářadí a pracuje s ním ve výhni;
tvaruje modlu kladivy, dře se s ní ze všech sil. Přitom hladoví až k
umdlení ani se nenapije, až se vysílí. Řezbář tu modlu měří šňůrou
a zakresluje křídou, opracovává ji dláty, rýsuje kružítky. Zhotoví z
toho lidský tvar, skvělou podobiznu člověka, aby v domě seděla. Předtím
však musel cedry pokácet, vybrat si duby nebo cypřiše; nechal je sílit mezi
stromy v lese, zasadil sosnu a rostla s deštěm. To dřevo je pro člověka
palivem – kus z něho vezme a hřeje se, kusem zatopí a chleba upeče, z kusu
pak dělá boha, jemuž klaní se, zhotoví si modlu, před níž poklekne.
Půlku dřeva spálí na ohni, na němž si maso k jídlu připraví, peče si
pečeni a tou se nasytí. Když se ohřeje, říká: „Výborně! Je mi teplo,
dívám se na oheň.“ Ze zbytku dřeva si pak boha udělá, modlu, před níž
se klaní a pokleká, a říká jí svou modlitbu: „Zachraň mě! Vždyť jsi
můj bůh!“ Vůbec nechápou! Vůbec nevědí! Oči mají zaslepené, takže
nevidí, ničemu nerozumí v srdcích svých. Nikdo se nezastaví,
nepřemýšlí, nemá rozum, nepomyslí si: „Půlku jsem spálil na ohni,
upekl jsem si chleba na uhlí, pekl jsem maso a nasytil se jím. To mám teď ze
zbytku dělat ohavnost, před tímhle špalkem mám teď pokleknout?“ Takový
člověk se krmí popelem, oklamané srdce svádí jej. Nezachrání se,
neřekne: „Nedržím v pravici prázdnou lež?“
Izaiáš 44:9, 11-20 B21