Jdeme s dětmi na procházku. Vzala jsem jich pár do kina. Jdeme přes
náměstí a děti se baví o filmu, na který jdeme. Těší se. Snad nikdo se
neumí tak těšit jako malé děti. Celý svět je pro ně tajemstvím – a
děti v dětském domově bývají někdy vděčné i za pohled, obyčejný
pohled, jakého si děti v obvyklé rodině nevšimnou.
Na náměstí u kašny je maminka s dítětem. S malým dítětem. A dítě
pláče, pláče. Díváme se na ně. Maminka s dítětem je pro ně
zajímavější než cokoli jiného na náměstí. K mamince a plačícímu
dítěti přistupuje nějaký pán a něco dítěti říká. Dítě ale pláče,
pláče a pláče.
Jedno z dětí, které jdou se mnou, se ke mně obrátí a dlouze se na mě
dívá. Asi uvažuje, jak by se mělo zeptat. Po chvíli mi říká: „Proč to
děťátko pláče?“
Pokrčím rameny. Malé děti pláčí. Prostě si zapláče a já neumím
pochopit, proč. Snad si cvičí hlasivky. Děti se se zájmem dívají na
plačící dítě. I ony si občas zapláčí.
Jiné z dětí, které provázím, se na mě podívá hlubokýma,
nechápavýma očima. A řekne: „Proč pláče, když má rodiče?“