Rozcestník >> Náboženství >> Bůh Tě miluje!

Bůh je sice Bůh a my jsme pouze jím stvořené bytosti, ale vnímá nás jako své vlastní, moc a moc milované děti. Jako své vlastní syny a dcery! Je naším Otcem! (Tátou, Tatínkem, Tatínečkem...)

Ano, Bůh je naším milujícím Tatínkem! Bůh je Láskou lásek celého lidstva!

Státy, pozemské vlády, politické strany i církve a sekty štěpí RODINU BOŽÍ a snaží se lidstvo rozeštvat. Je to hrůza!!! Lidé se pomlouvají a nešetří nadávkami. Často spolu i válčí a navzájem se zabíjejí a vraždí!

Ano, láska k Bohu Otci lidstva je nade vše, ale tato láska se neslučuje s nenávistí a záští k lidem! Vždyť lidé jsou dětmi Božími našeho Tatínka! Útočíte-li proti nim, útočíte proti Bohu Otci lidstva!

Čteš-li tato slova, poděkuj Otci, že Tě sem přivedl.

A co dál? Dál už nic - to ostatní Ti sdělí Tatínek sám v příhodný čas. Miluje Tě! Moc a moc Tě miluje...

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

LÁSKA NIKDY NEZANIKNE. (Bůh Otec náš je Láskou lásek.)

Tady je nádherný klid.

Ano, my všichni lidé žijeme v Lásce Boží našeho nebeského Tatínka.

Běda Tobě, který šíříš zhoubu a sám nejsi huben, který jednáš věrolomně, ač se vůči Tobě nikdo věrolomně nezachoval. Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s Tebou. (Živé Slovo Boží)

(Tatínečku můj milovaný, prosím Tě, odpusť tomu člověku! Děkuji Ti, Lásko moje.)

Lidé! Nenechte se oklamat! Náš bratr a přítel Ježíš Syn Boží nevládne Bohu Otci lidstva! Je to naopak! Bůh Stvořitel, Otec, Pán a Spasitel náš vládne veškerému tvorstvu včetně lidí a andělů! Ano, Tatínek je Panovníkem nás všech včetně Ježíše a Muhammada - i včetně všech papežů, patriarchů, kardinálů, arcibiskupů, biskupů atd. atd. Tatínek je i Panovníkem všech světských vládců a vůdců!!! Ano, Bůh Otec náš vládne nám všem!!!

Jdeme s dětmi na procházku. Vzala jsem jich pár do kina. Jdeme přes náměstí a děti se baví o filmu, na který jdeme. Těší se. Snad nikdo se neumí tak těšit jako malé děti. Celý svět je pro ně tajemstvím – a děti v dětském domově bývají někdy vděčné i za pohled, obyčejný pohled, jakého si děti v obvyklé rodině nevšimnou.

Na náměstí u kašny je maminka s dítětem. S malým dítětem. A dítě pláče, pláče. Díváme se na ně. Maminka s dítětem je pro ně zajímavější než cokoli jiného na náměstí. K mamince a plačícímu dítěti přistupuje nějaký pán a něco dítěti říká. Dítě ale pláče, pláče a pláče.

Jedno z dětí, které jdou se mnou, se ke mně obrátí a dlouze se na mě dívá. Asi uvažuje, jak by se mělo zeptat. Po chvíli mi říká: „Proč to děťátko pláče?“

Pokrčím rameny. Malé děti pláčí. Prostě si zapláče a já neumím pochopit, proč. Snad si cvičí hlasivky. Děti se se zájmem dívají na plačící dítě. I ony si občas zapláčí.

Jiné z dětí, které provázím, se na mě podívá hlubokýma, nechápavýma očima. A řekne: ​„Proč pláče, když má rodiče?“