Tady také ale většinou se zase, po několika letech, vrátili. Víš, ono
je to krásné - takové nadšení - ale ono to časem vyprchá. Já pro to mám
přirovnání od Marka Twaina: "Krmili mne kaší ale já mám zuby na maso."
U katolíků mně to připadá také takové plytké. Často si připadám jako
v nedělní škole
. Jak u
apoštoláků tak v ŘKC se moc nepočítá s lidmi, kteří přemýšlejí.
ČCE tě nutí přemýšlet, občas až moc 
I když... hmmm.... jednou jsem seděla pod kazatelnou ve ValMezu a tehdy tam
kázal někdo "na handl". Já se těšila na Helera a on přišel někdo jiný.
No co, když už tam jsem tak nepůjdu domů! Pohodlně jsem se usadila a
poslouchala. Kázání bylo na základě jednoho podobenství. Ten úvod -
výklad okolností - se mně jevil poněkud dlouhý ale kazatel mluvil
poslouchatelně a já se MOC těšila, až se dostane "k jádru pudla". No a on
najednou řekl "amen" - a to byl konec kázání! Čuměla jsem jak vejr,
čekala jsem že řekne "pokračování příště" - ale on to byl opravdu
konec! Myšlenka žádná. 




a je mi
smutno, že třeba naše děcka kromě odfláklého nábožka v tom našem sboru
nic nemají, a jak děcka těch lidí, co od nás k těm apoštolákům
přestoupili, tak tam třeba už vedou chválící skupinku, dělají
mládežnické akce, kurzy, svědectví, vidím na nich prostě to nadšení pro
Pána. 
protože přes sto děcek se špatné
hlídá 


