Hezký večer a posílám něco k zasmání ...
ČERVÍČEK
Zrovna, když jsem se vykoupal a navlékl si na nahé tělo župan, zazvonil
zvonek. Vzal jsem sluchátko od domovního telefonu.
”Tady jsem já, Jarmila,” ozval se hlas mé ženy, ”zmáčkni
tlačítko. Zapomněla jsem doma klíče.” Zmáčkl jsem tlačítko, zezdola
od vchodu do paneláku se ozvalo zachrčení, bouchly dveře a vzápětí se
ozval i hluk výtahu.
”Udělám ženě nějakou legraci,” vynořil se jeden z mých
okamžitých nápadů. Stál jsem za dveřmi a čekal. Třesknutí dveří,
slyšel jsem, jak žena vychází z výtahu. Rychle jsem otevřel dveře
dokořán, rozhalil župan a zařval jako úchyl: ”Hé hé hé!”
Nebyla to manželka ale listonoška. Lekla se a spadla po schodech o
poschodí níže. Ležela na vysypaných velkých důchodech a vyjeveně na mne
zírala. Rychle jsem se zahalil. Nechápal jsem, co se stalo. V té chvíli se
objevila vedle klečící listonošky moje žena s taškami.
”Proč jsi nejela výtahem?” ptal jsem se zbytečně.
”Protože jdu po schodech!” řekla a nechápala, co se vlastně stalo.
Držel jsem si župan. A tenkrát mě urazila jedna věta a mrzí mne ještě
dnes. Listonoška se na mě zespoda podívala a nevěřícně zakroutila
hlavou:
”Takovej červíček a jak to ženskou vystraší!”